short english synopsis *  ...a meloun story *  MP3 download (first track) *  home

short english synopsis

...a meloun is a fiction based on a bilingual equivoke. It literally means “with melon”in Czech, but sounds accurately like “I'm alone” in English - and this statement is really true. The fictive group was established in 1982 when Pavel Čamrda walked through night Kladno City Park and was mugged by two bandits, Jan Gabriel Voklobák and Koloman Pyškytle. The strong cry of Čamrda persuades the bandits that he is a good singer so, instead of mugging Čamrda, they decide to establish a musical group. Voklobák plays the bass (the Czech word for "bass" is a synonym that means both "bass guitar" and "prison") and Pyškytle is the drummer (the same Czech word for “drummer” means both “playing the drum” and “bashing somebody”). Next the trio decides they cannot play without a lead guitar, so they ask Kryšpín Patejdl, a pickpocket who never played guitar before but who has nimble fingers, to join the group. Finally, they added a completely non-musical but rich black-market-man, Vendelín Vočáple, to play the keyboard...

Sure, this is only a legend, but the music is real. You can listen and download some of the LPs recorded from 1990-1998. Pink Future is a yesteryear settlement; it describes the Czech Velvet Revolution, its heroes, cowards and problems. Flat Tales includes songs of Melon's pre-guitar stage. Intermezzo is really intermezzo, and is the only album recorded in English. Fifteen Grannies has long-loved songs that were adopted and translated in Czech. Unimportant Street Café a couple of songs from a nightclub musician's life, it is probably the best of Melon's music. GaCeD which is a chord sequence, brings some hard'n'soft songs from the rehearsal room. Finally, Cloying has some sweet and lovely songs. Melon's 2002 epilogue, fully computerized album The Cult of Melon uses any other couple of long-loved songs with Czech lyrics for ultimate closing of the story.

Zrození melounu a první album

V souladu s evoluční teorií se necelá dvě desetiletí poté, co ve špinavém průmyslovém Liverpoolu vybuchla supernova jménem Beatles, rodí ve špinavém průmyslovém Kladně další fenomén své doby - nikým nepochopená a neoblíbená superskupina ...a meloun. Jedné letní noci roku 1982 dochází v městském parku k loupežnému přepadení. Drsný vokál, deroucí se z hrdla napadeného Pavla Čamrdy (1956), působí na útočícího Jana Gabriela (1956), všeobecně zvaného Voklobák, a jeho komplice Kolomana Pyškytle (1956) tak mocně, že rázně upouštějí od původních nekalých úmyslů a hned na místě zakládají společně se svou plánovanou obětí hudební těleso. Nástroje si oba instrumentalisté rozdělují podle svého přirozeného zaměření; Pyškytle rád mlátí, Voklobák je ve svých šestadvaceti již zkušeným basmanem. První zkoušky odhalují na jedné straně nesporný autorský i interpretační potenciál skupiny (jejíž název navrhuje Voklobák tak, aby jasně prezentoval cíle tělesa), na straně druhé pak jistou chudost melodických i harmonických prvků tvorby: bez kytary to prostě není ono. Pyškytle proto přivádí svého přítele Kryšpína Patejdla (1956), s nímž ho pojí společné zážitky z dětství i dospělosti - jako děti spolu lyžovali, později se pohybovali po šikmé ploše i jinak. Patejdl není sice žádným špičkovým kytaristou (popravdě řečeno tento nástroj dosud nikdy nedržel v ruce), ale bystře pochopí cíle skupiny, plně se s nimi ztotožní a je pro jejich dosažení ochoten poprvé v životě i pracovat; záhy jeho štíhlé prsty rejdí po hmatníku stejně obratně, jako to činily dříve v cizích kapsách a kabelkách. Harmonie košatí a skupina se může v klidu soustředit na své první album, nazvané podle titulní skladby prostě Po deseti letech. Výběr krystalizuje poměrně rychle, v prosinci mají umělci jasno. Tucet skladeb se věnuje - plně v duchu doby, znemožňující prosazení intelektuální tvorby a podporující plytkost - především milostným trablům jednotlivých Melounů, výjimkou je snad jedině Patejdlova náladovka Podzimní večer, o které ještě uslyšíme, dále poněkud drsné závěrečné novoroční blahopřání Šťastný Nový rok, pranýřující lidskou bezcitnost, a především již zmíněná titulní kompozice, shrnující Voklobákovy zážitky z plzeňských Borů. Drobné trable působí Melounům úvodní skladba Blahopřání, která je sice skutečným přáním k svatbě Voklobákova dlouholetého spoluvězně, ale její nešťastně zvolený podtitul "Magor's Wedding" k souboru obrátí pozornost Státní bezpečnosti. Technické vybavení kapely, která je teprve na začátku své dráhy (takže o melounech na kontech nemůže být ani řeči) je žalostné - dvě španělky, jedna z prvních československých baskytar, kterou si Voklobák obstaral blíže neurčeným způsobem právě v onen výše uvedený podzimní večer, a klaviset Weltmeister, nalezený v kontejneru za prodejnou Tuzexu - a kvalita nahrávek tomu odpovídá; Voklobák jako vedoucí, manažer i producent proto okamžitě zavrhuje možnost jednání s totalitně ohnívajícím Supraphonem i Pantonem a rozhoduje se pro vydání svépomocí. Čamrda tudíž nastupuje na brigádu v lisovně bakelitu a během noční směny tlačí namísto krytů k vypinačům desky pomocí upraveného Edisonova fonografu, odcizeného z kladenského divadla Jaroslava Průchy (pachatelem je Pyškytle, pracující zde jako výpomocný kulisák a příležitostný dramatik). Výroba jde pomalu; co kus, to originál a tak není divu, že do rána zvládne připečený a přiotrávený Pavel pouze dvanáct výlisků. Ranní příchod mistra a zjištění nesplnění noční normy vede k okamžitému Čamrdovu vyhazovu; více výlisků již nikdy nevzniká a melouní prvotina se tak navždy spíše stává sběratelskou raritou než aspirantem na zlaté či platinové ocenění. Záležitost s fonografem má navíc negativní dopad i na provoz divadla - kritický večer nebylo možno provozovat playback a tak muselo programové vedení překvapivě odvolat jubilejní provedení Neckářova Planetária; mnohem méně překvapivě dostává vzápětí vyhazov i Pyškytle. Polovina skupiny je rázem bez práce a perspektiva žádná - nesmíme zapomenout, že milovaná vlast úpí pod jhem totality, skutečně všeho schopní jsou režimem likvidováni a kotelny i pastviny jsou přeplněné disidenty; seberealizace ušlechtilou prací je problémem i pro ty, kteří k ní mají daleko lepší vztah než Melouni. Touha po hudební profesionalitě (rozuměj: po škváře) tak logicky graduje.

Druhé album

Počátkem roku 1983 skupina poněkud slevuje ve svém odporu vůči zkostnatělým a politicky zkorumpovaným gramofonovým společnostem. V souladu s heslem "když ho neporazíš, musíš se s ním spojit" přijímá nabídku Supraphonu a celý rok pracuje v několika jeho nahrávacích studiích; Pyškytle myje podlahu, ostatní čistí stěny a provádějí drobné výpomocné práce. Všichni pečlivě sledují činnost techniků a Patejdl zabezpečuje potřebné klíče. V období letních veder, kdy takzvané hvězdy polehávají na terasách svých luxusních vil v Jebanech, pak během přesčasů zvolna vzniká druhé album Týdny. Obsahuje opět tucet skladeb, jejichž záběr je oproti prvotině již širší. Kvalitu tohoto alba však bohužel výrazně poškozuje fakt, že Kryšpín okoukal pouze používání flangeru, takže ho cpe všude, a hlavně to, že Koloman dosud nemá bicí a tříská do různých segmentů vybavení studia, což ve svém důsledku způsobí kromě poněkud neurovnaného zvuku i rozvázání pracovního poměru dohodou (velmi krátkou a velmi hlasitou). Narychlo přehraný stereozáznam převádí na bakelit opět Čamrda, kterého mistr v lisovně pozná až druhý den, takže se mu podaří přes noc vyrobit rekordních třináct výlisků. Pestrá nabídka melouní druhotiny obsahuje (mimo další dvě blahopřání - jejichž důsledkem je celkem šest výslechů s gumoléčbou - kompenzační sociálně laděné Balady o vědoucích očích - od gumoléčby nikomu nepomohla - a překvapivě něžné titulky, kterou se Voklobák vyznává ze záliby v delších alkoholických dýcháncích) také první (a na dlouho i poslední) pokus o úpravu převzatých skladeb. Nutno říci, že pojetí kousků z repertoáru skupin Head East, Foreigner a AC/DC je sice skutečně neotřelé a avantgardní, ale přece jen se vyskytují drobné pižky, takže... tedy, underground a alternativní party by si to určitě obhájily, ale pro Melouny je lépe, že se o desku absolutně nikdo nezajímal, takže se původní interpreti s těmito verzemi patrně nikdy neseznámí a nebudou mít důvod k protestům - snad jen úvodní song Svítá (Voklobák původně prosazoval úplný název "Už mi na majáku...", ale byl přehlasován) se dá jakžtakž zkousnout. Melouni rozhodně spokojeni nebyli; patrně proto se do dalšího prznění zahraničních hitů pustili až po letech.

Modernizace: třetí album

Hořké zkušenosti ze studia i z lisovny utvrdily Melouny v přesvědčení, že aparatura je nezbytná a že ten, kdo nedokáže nahrát alespoň demo kazetu, je pro svět šoubyznysu chladnou mrtvolou. Vzhledem k morálnímu profilu členů souboru se obvyklá otázka "kde vzít a nekrást" již od počátku zredukovala jen na první část, ale i s tímto zjednodušením představovala výbava neřešitelný problém. V kritických chvílích, kdy představa komerčního úspěchu začínala v mysli všech Melounů zvolna blednout, seznámil se Patejdl v cele předběžného zadržení, kam se dostal čiročirým omylem kvůli jakési náprsní tašce, se soukromým směnárníkem Vendelínem Vočáplem (1956). Poté, co si oba mladí mužové navzájem postěžovali na nespravedlivé veřejněbezpečnostní šikanování a hovor se stočil ke způsobům, jak trávit volný čas, se tento zámožný jinoch Kryšpínovi svěřil se svým životním snem - hrát na klávesy v nějaké dobré kapele. Jeho obavy, že vzhledem k absolutní hluchotě a neschopnosti hrát na cokoliv zůstane tato touha nenaplněna, dokázal Kryšpín jakožto ryzí hudební selfmademan rychle rozptýlit a Vendelín byl za malé zápisné - kompletní pódiové a studiové vybavení, jehož pořízení na černém trhu mu bylo máčkem - přijat. Skupina se odvážně vrhla na tuzemská pódia, ale na její jediný koncert na kladenském Sletišti nikdo nepřišel. Taktéž zvládnutí čtyřstopého magnetofonu a nahrávacího mixážního pultu se bohužel ukázalo být oříškem o něco tvrdším, než si Melouni původně představovali, a tak první demokazeta spatří světlo světa až v roce 1988. Obsahuje v pořadí třetí album Domovní show, které námětově čerpá z okolí a dění v objektu v Nuslích, kde měli Melouni pronajatý prostor. První nahrávky se skutečnou rytmikou a s profesionálními klávesovými nástroji nezní sice úplně HiFi, neboť Voklobákovi nebylo několik z pěti funkcí čtyřstopáku dosud zcela jasných a určité mezery měl i při práci s mixpultem, ale po stránce autorské nemá deska slabin a minimálně polovina skladeb přímo bobtná hitotvorným droždím, díky němuž album utěšeně kyne napříč hudebními styly od swingu po reagge a je skutečně nepochopitelné, že vůbec nikoho neoslovilo. V nahrávací euforii si Melouni se sluchátky na uších nepovšimli, že kyne i politická situace v zemích svíraných totalitou, že končí odporná hrůzovláda, nutící všechny pracovat za mizernou bezplatnou lékařskou péči a hnusné levné základní potraviny, a zaslíbený Západ jižjiž otvírá svou pohostinnou náruč... ano, přátelé, samet již přešlapuje za dveřmi.

Sametová revoluce: čtvrté album

Listopad 1989 Melouny zcela zaskočil. Voklobák sice bystře pochopil možnosti, které obrat o 180 stupňů skýtá umělcům, kteří si nezadali s bolševikem, ale než se kapela rozhoupala, bylo pozdě a éterem se nesly songy rychlejších autorů (především těch, co si s bolševikem zadali ažaž), najmě nesmrtelný hit "Ať žije pan Havel". Než dokážou Melouni tento nepříjemný stav věcí ztrávit, šokuje je Čamrda svým rozhodnutím emigrovat. Tvrdí, že to měl v úmyslu celých posledních deset let, ale bál se; teď, za svobody, to může konečně zkusit bez obav z nápravného zařízení. Námitky ostatních Melounů, že důvody k emigraci patrně pominuly, nebere v potaz, balí si raneček a buchtu a opouští nejen práci na novém, demokratickém albu Růžová budoucnost, ale též republiku. Zmatení Melouni mají nicméně při vší smůle štěstí. Vočáple, který kromě svobody využívá plnými doušky i komerčních možností nové doby, angažuje obratem dvacetiletého kytaristu a zpěváka Hermanna Batzhammera, jehož otec v roce 1968 přispěchal až z východního Berlína, aby v rámci internacionální pomoci tohoto talentovaného hudebníka přivedl na svět (s nepřehlédnutelným přispěním přípražské svazačky, které bylo plavovlasého a modrookého vojáčka na zaprášeném obrněnci spřátelené armády líto, a proto mu nejprve dala vodu, pak mu dala šnicl a nakonec mu prostě dala), a odmítnutí sňatku kompenzoval přes své západoněmecké příbuzné nejen štědrými příspěvky v tvrdé měně, ale též - poté, co vyplul na světlo Matky Přírody synkův hudební talent - zabezpečováním lukrativních zahraničních angažmá. Změna politických větrů přinutila Hermanna vyčkávat ve stověžaté matičce; nudil se a slušně vyvatovanou nabídku přítele Vendelína (se kterým během dvouleté známosti pod stolem v Alcronu či na baru v Demince leccos ze zahraničních příspěvků vyčenžoval) rád přijal. Nutno říci, že jeho instrumentální i vokální projev Melouny nadchl a náhle se vrátivší Čamrda (který zjistil, že ve Státech se taky musí makat) měl co dělat, aby si mohl zazpívat alespoň poslední, osmou píseň alba. Desce prospělo i to, že Vendelín mohl opustit přítmí Alcronu a předstíranou invaliditu, takže pookřál a okamžitě zakoupil - tentokrát již zcela oficiálně - nové klávesy a MIDI techniku. Právě plný zvuk kláves v kombinaci s Batzhammerovou sólovkou a dravým vokálem vtiskl desce neopakovatelné rysy; Patejdl se spokojil s doprovodnou kytarou, Voklobáka s Pyškytlem zcela okouzlil sekvencer a své nástroje raději programovali. Když se Hermann opět vypravil na luxusní norskou oceánskou loď, kde měl již potřetí angažmá na celou letní sezónu, měli Melouni o čem přemýšlet - ačkoliv se ani toto album nikomu nelíbilo a nikdo ho nevydal, bylo přece jen rázným vykročením vpřed.

Růžová budoucnost (1990)

(...a meloun se vyrovnává s minulostí)

Do Evropy
Ve čtyři ráno
To se mi nelíbí
Po odjezdu
Funkcionář
Straníkův monolog
Před tahem
V muzeu

Bez Kryšpína (páté a šesté album)

Měli-li Melouni počátkem roku 1991 nějaké představy o tom, že teď už se konečně k nějakému tomu melounu dostanou, ze snění je probrala a na zem velmi rychle vrátila tvrdá realita všedního dne. Vočáple záhy zjistil, že něco jiného je operovat s desetimarkami a něco jiného srazit se ve vyšších vrstvách podnikání s tvrdými hochy odjinud; už v době, kdy byl pojem "tunel" ještě pořád spojován pouze s dopravou, skončil obrán jako kuřátko a mohl jen litovat, že nezaložil nějaký ten privatizační fond. Ještě hůře dopadl z hlediska kapely Patejdl; ubohý Kryšpín pojal nově nabytou svobodu příliš velkoryse a stejně jako rybářova žena na to dojel... i když nové demokratické soudy nepřekypovaly aktivitou, v jeho případě šlo všechno jak po másle a nešťastník se nepodmíněně odporoučel na třicet měsíců do Ruzyně. Opět bez kytary a bez prostředků na to, aby mohli něco zakoupit či někoho najmout strávili zbylí Melouni celý rok 1991 v hibernaci a teprve na počátku roku následujícícho se vrátili k práci. Na plný výkon to ovšem ještě nedokázali, věnovali se pouze remixům svého jediného koncertu před deseti lety (...a meloun live '82). Nad přetáčkami a úpravami se poprvé nesměle zatřepetala úvaha o možnosti ryze elektronicky pojatého alba. Jednání skončilo v klinči, protože Vendelín jako předkladatel získal na svou stranu pouze Čamrdu, který bojoval o návrat do pozice frontmana, zatímco Voklobák ani Pyškytle nebyli dalším mačkáním čudlíků místo opravdického hraní nijak nadšeni. Veškeré pokusy o nahrazení Kryšpína však ztroskotaly a odpor opozice proto nakonec ustal. Tvůrčí podíl obou oponentů na novém albu Fádní příběhy nicméně nepatřil k největším, naprostou většinu práce po hudební stránce vykonal Vočáple sám - dokonce je i autorem jednoho z textů, hořce obviňujícího Na prodej. Nutno říci, že velké klávesové plochy, do té doby v melouní tvorbě nevídané, přinesly zajímavou změnu v projevu, a že skladby jako Touha nebo Cesty patří mezi to nejlepší, co Melouni zplodili. Nezanedbatelnou část alba tvoří třídílná suita Amsterodam, kterou si Melouni zavzpomínali na svou hašišovou turistiku. Závěrečná satirka Wild Police Love byla motivována radostným očekáváním Kryšpínova návratu.

Fádní příběhy (1993)

(...a meloun podléhá kouzlu počítačů)

Touha
Hodina H
Fádní příběhy
Na prodej
Zeptej se
Cesty
Amsterodam - večer
Amsterodam - noc
Amsterodam - ráno
Wild Police Love

Intermezzo (sedmé album)

V lednu 1994 jsou Melouni opět pohromadě a plni elánu. Nejaktivnější je bezesporu Patejdl, který se snaží co nejrychleji zapomenout na nepříjemné ruzyňské intermezzo. Je především jeho zásluhou, že skupina již v březnu opět točí, a že se nové album jmenuje právě Intermezzo. Materiál, který měli Melouni k dispizici, byl značně různorodý, což je pochopitelné - na jedné straně rozjetý Vočáple, který si zvykl pracovat bez kytar, na druhé straně natěšený Patejdl, který si práci bez kytary neuměl představit a v jehož šuplíku se kupily skladby a motivky nejrůznějších stylů. Rovněž tak je logické, že dva a půl roku abstinující Patejdl dostal na desce víc prostoru. Melouni se nakonec dohodli, že desku pojmou jako skutečné, mnohonásobné intermezzo, kde bude každá skladba jakousi mezihrou skladby předchozí. K umocnění tohoto dojmu přispěl i Čamrda, který textoval tentokrát pouze s použitím basic english, což je v melouních dějinách taktéž úkrok stranou. Polyfonní entrée, čekající na ticho (Waiting for Silence) tudíž startuje zajímavý kaleidoskop, vedoucí přes folkrockový pronajatý život (Life for Rent) k baroknímu spinetu (Rose Baroque), přes dunivé, ale slepé světlo (Blind Light) k romantickému klavíru králičí kůže (Rabbit's Skin), přes jižansky countryový hubomet (Word Gun) k vláčné nejistotě (Unsured) a končící dvojicí Vočáplových klávesových kreací, které evokují otázku, co se vlastně stalo a kde je chyba (What's Happened) a mezi něž se ještě vklíní Patejdlovo černé a smutné blues, jehož hudební depku umocnil Čamrda depresivním textem o dvou manželkách (Black Blue(s)). Závěrečné psychedelické kostelní varhany pak následuje skutečné finále - totiž ticho, k jehož poslouchání vyzve závěrečný sbor (Listen to Silence). Umělecká hodnota tohoto alba, kterou podtrhuje i solidní, moderními technickými prostředky zpracovaný obal, je patrně nejvyšší ze všech melouních produktů; to, že nikoho nazajímalo a nezajímá, se dá vysvětlit tím, že kromě toho, že se nikomu nelíbí, mu ani nikdo nerozumí.

Intermezzo (1994)

(...a meloun tvoří mezihry a mluví cizí řečí)

Waiting for Silence
Life for Rent
Rose Baroque
Blind Light
Rabbit's Skin
Word Gun
Unsured
What's Happened
Black Blue(s)
Listen to Silence

Návrat starých časů: osmé album

Stejně jako plodí každá akce reakci a každá mladá dychtivá revoluce konzervativní tupce a korytáře, vedl nebývalý tvůrčí rozmach z Intermezza Melouny k určité stagnaci, která se projevila druhým pokusem o práci s převzatým materiálem. Rozsah soupisu oblíbených písní, které jednotliví Melouni nabídli ke zpracování, se blížil stovce, ale po bouřlivých diskusích se počet snížil na konečných patnáct stařen, které to na stejnojmenné nahrávce odskákaly. Hudební party byly dány předem a tak jediný, kdo se v předstartovní přípravě pořádně zpotil, byl Čamrda, který se musel poprat s patnácti překlady. Podle soudu ostatních Melounů se sice dvakrát nepřetrhl, ale témata vcelku dodržel; ověřit se to ovšem dalo pouze u čtrnácti písní, protože maďarsky Melouni uměli ještě méně, než Cimrman při psaní Vraždy v salónním coupé, takže píseň od Locomotiv GT se zkontrolovat nepodařilo. 15 stařen je rozsahem nejdelším albem Melounů a v časové řadě prvním, které vyvážilo všechny prvky, i když technicky to ještě není ono a načančaný chorus na zpěvu nedokáže překrýt gumovitost rytmiky. Nad Vendelínovými celkem pestrými klávesami obvykle zní hned několik Kryšpínových kytar a Čamrda na sborech taky nešetřil; zbývající příspěvky - poněkud nevýrazný a příliš synteticky znějící Pyškytle a Voklobákova sice zas jednou po dlouhé době konečně v celém rozsahu živá, ale zvukově plochá basa - sice ničemu nepomáhají, ale take nic přehnaně nekazí. Jednoduchý obal, pracující s kovy, tak skrývá solidní řemeslo, které dokázalo spojit produkci různých žánrů do stravitelného kompaktu, střídající rychlé a pomalé songy se strojovou pravidelností a s jednotným střihem a zvukem, který neprospěl pouze závěrečné stařeně - zepelíní Out On the Tiles v jedné frázi připomíná spíš rangerské Plavce.

15 stařen (1995)

(...a meloun przní své oblíbené)

Co to děláš (Beatles)
Správná volba (Judas Jump)
Zákulisí (Livin' Blue)
Ulítlej (Black Sabbath)
Kouzelník (Uriah Heep)
Pracky (Jeronimo)
Poustevník (Deep Purple)
Pivo (Locomotiv GT)
Ukolébavka (...a meloun)
Vyjící Willy (Sweet)
Mandarínka (Led Zeppelin)
Mel si co chceš (Rolling Stones)
Poslední tramvaj (Cinderella)
Dokud tě mám (Rainbow)
Stařeny (Led Zeppelin)

Kavárna na vedlejší třídě (deváté album)

Rok devadesátý šestý trávili Melouni téměř celý izolovaně. Voklobák s Patejdlem se zachovali podle hesla "kdo to umí nejmíň, ten to řídí" a pustili se do produkce, Vočáple se ocenil ještě výše a začal koketovat s filmovou hudbou, Čamrda a Pyškytle zmizeli kdesi v Asii. Skupina se v novém studiu na Břevnově sešla až v prosinci, ale zato pořádně hudebně vyhládlá. Fakt, že se všichni Melouni stali v tomto roce čtyřicátníky, pootočil jejich orientaci ještě o něco víc ke stylu retro - a narodila se Kavárna na vedlejší třídě, vydařené pokračování cesty, kterou nastoupilo Intermezzo. Čtrnáct skladeb, tématicky čerpajících z repertoáru barových kapel doby předsametové, překvapí konkrétním a pestrým zvukem, nahořklým sebeironizujícím humorem a obsahovou pestrostí. Kavárenský vchod obstarávají varhany a motiv, nutící posluchače k šepotu a k hledání jména zesnulého, o krematorium ale naštěstí nejde. Antirapový žertík Já ne plynule střídá zvukově sytá a obsahově protektorská Lež, následovaná prvním ironickým postřehem, sebraným U zrcadla. Koncepční spřízněnost s Intermezzem potvrdí jemně mňoukavý a vícesmyslný Valčík pro kočku, po jehož tříčtvrtečních kudrlinkách se na posluchače vyhrne další ironický, leč pravdivý odraz reality Z lásky. Satirický Casanova se ponoří do světa nočních klubů, aby jej nahradila snivá titulka, zpověď končícího barového muzikanta, a konec první "strany" je ve znamení kratičkého retrospektivního tangového motivu. Druhou část otvírá další společenská kritika (El Dorado), po níž se na kavárenské pódium vyhoupne úsměvná latina Bronzová kůže, postavená na rytmice a přiznávkách automatického doprovodu laciného Casia, které Voklobák kdesi v bazaru pořídil pod stromeček své šestileté dcerce. Krokem do vyšších hudebních pater je bezesporu Loučení, hutná figurální kompozice s překvapivě vedenými varhanními přiznávkami. Následují nad stereotypem a plytkostí dne naříkající Noviny a pomalá zpověď Zhřešiv..., cukerínovka, evokující představu červených reflektorů nad pódiem a zpěváka, kráčejícího za dámou svého srdce pro tento večer tak zaujatě, až si vytrhne mikrofonní kabel z mixpultu. Závěr patří opět skepsi a ironii (jestlipak si ještě někdo vzpomene na původní "Dělníkův den"..?) až do hranice, kdy soubor usoudí, že je toho dost. Východ opět patří krematoriu. Nezájem o svou produkci se tentokrát pokusili Melouni prorazit tím, že kazetu, dokončenou až v lednu 1997, rozdávali jako svou péefku; vůbec jim to nepomohlo, i když antimazací pacičky všech kazet poctivě vylomili.

Kavárna na vedlejší třídě (1997)

(...a meloun ve vzpomínkách na barové období)

Já ne
Lež
U zrcadla
Valčík pro kočku
Z lásky
Casanova
Kavárna na vedlejší třídě
Poslední tango v Paříži
El Dorado
Bronzová kůže
Loučení
Noviny
Zhřešiv
Dělníkův den II.

Zkušebna a film (desáté a jedenácté album)

Patnáctý rok své existence byli Melouni nadobyčej pilní - i když se na tom podepsalo především zpoždění při točení Kavárny, vyprodukovali poprvé dvě alba za rok. Princip akce a reakce opět sehrál svou roli - po rozsochatých figurách a zvukových experimentech předchozího alba mělo být album nové jednoduché a přímočaré. Jako mnoho slavnějších a úspěšnějších dospěli i Melouni nakonec k názoru, že surový materiál ze zkušebny má taky něco do sebe. Čamrda nějakou dobu brnkal s Kryšpínem, aby mu dokázal zahrát potřebné beglajty, a Voklobák se konečně zbavil nepovedeného japonského aktivního pseudoFendera Precision lite a pořídil si klasického JazzBasse. Za necelý týden poskládali bavící se Melouni šest jednoduchých a většinou veselých bigbítků, vedených hitovkou Srdce (Nanic blues je ovšem klasická melouní depka), a v příjemné atmosféře natočili první díl zamýšlené dvojaktovky "meloun ve zkušebně natvrdo i naměkko". Elán ale pohříchu příliš rychle vyprchal, nálada se kamsi vytratila a z "měkké" strany se podařilo nahrát pouze titulku GaCeD, jejíž název tvoří akordové značky typických kotlíkářských a ploužákoidních harmonií. Ztrátu motivace pak jako tradičně doháněl Vočáple, který opět pokročil v přebírání otěží; chybějící stopáž zručně zaplácl dvojicí soundtracků. Plánovaný ústup Melounů do ústraní dostatečně signalizuje i závěrečná Inspirace, jejímž hudebním základem je klasické komorní trio.

GaCeD (1997)

(...a meloun ve zkušebně natvrdo i naměkko)

Srdce
Nanic blues
Zinkový balón
Búúúgýýý
Bez trémy
Utíkám jinudy
Tající led
Mejbí
GaCeD
Inspirace

Ještě jednou se Meloun pozvedl z prachu směrem k tvůrčím výšinám, když - o rok později a již plně pod Vendelínovým vedením - natočil deset základních motivů ze soundtracků, jimiž se bývalý soukromý směnárník čím dál tím víc a na plný úvazek zabýval. Melouni se zasmáli, zahráli si na netradiční nástroje, po dlouhé době zas jednou pozdravili Hermanna Batzhammera - a to bylo všechno. Jako pokračování kavárenského retra a obraz muziky, která se v těchto prostorách hraje Před večeří, to jest v době, kdy se ještě netančí a kapela si musí lepší kousky šetřit na pak, takže pracuje s vatou a vycpávkami, je album dobré. Nic víc v něm není a také to v něm nikdo nehledal.

Cukr, cukr a cukr (dvanácté album)

Zatím a, jak to tak vypadá, už úplně posledním melouním výplodem je Přeslazeno, další retro, orientované tvrdě na cajdáky a love songy. Bez nádsázky je možno říci, že tímto produktem Melouni vyčerpali možnosti domácího studia, postaveného na kazetové osmičce, a že není příliš pravděpodobná nějaká další aktivita tohoto tělesa. Deset nahraných věcí je přes patrně nejlepší zvuk v dějinách skupiny pouhým plagiátem sebe sama - pouze tři skladby jsou totiž nové (otvírák Můj svět, titulka Přeslazeno a skutečně přeslazený výkřik k Netečný R, který se zoufale snaží, aby nevypadal jako převařená a dvakrát obrácená kopie mnohem lepší Batzhammerovy a Čamrdovy Přej mi to z roku 1994, která se na albu vyskytuje rovněž) a zbytek jsou remixy věcí buď z melouního pravěku (Snad, Podzimní večer a, když už je řeč o večeru, Večerní řádky), nebo z neúspěšných úkrokových projektů (Bezejmenná, Ztrácíš); výjimkou, potvrzující pravidlo, je Ukolébavka, kultovní skladba Melounů, kterou jsou ochotni vecpat kamkoliv. Poslední střihy v sychravém podzimu roku 1998 jsou pravděpodobně také posledním setkáním Melounů u hudebních nástrojů...

Přeslazeno (1998)

(...a meloun v sirupu se ráchající)

Můj svět
Snad
Bezejmenná
Přeslazeno
Přej mi to
Večerní řádky
Netečný R
Ztrácíš
Ukolébavka
Podzimní večer

Třinácté album: U Bucků zhasli

Jak Vladyk řekl, tak také udělal... sice mu to trvalo skoro pět let, ale přece jen si ty nové techniky a technologie zkusil. V souladu s původní doktrínou a koncepcí si napřed vybral pár oblíbených věcí od jiných kapel, na kterých hodlal trénovat postupy a metodiku s tím, že po zvládnutí vytvoří něco Svého Nového Krásného. Postupy a metodiku sice zvládl, ale současně zjistil, že čas se nedá zastavit a že chátrající tělo už nepovolí žádné supervýkony - dokonce ani průměrné výkony ne; se zlatou tyčí v hlavě se bohužel nedá zpívat ani tak blbě, jak to šlo těch třicet let předtím, a o hovořit o nějakých kvalitách sluchu je už zcela nemožné. Takže nic Nového Krásného s visačkou Melounu už bohužel nevznikne, comeback se nekoná. Kult Melounu je opravdu melouní derniérou.
Páteří alba je snaha zahrát si konečně bigbít - tak, jak si to Vladyk léta představoval a jak mu to nikdy naživo nevyšlo. Strojově přesné bicí, sprostá huhlající basa, surové a jednoduché kytary, úsporná sóla. Ne nadarmo tvoří nadpoloviční většinu ze čtrnácti převzatých věcí produkce ZZ Top a Cult - trio považuje Vladyk za optimální rockovou sestavu, maximálně ještě vepředu zkousne sólovýho zpěváka. Podobná pravidla ovlivnila i výběr zbylé šestice - Morphine je trio jako řemen, Led Zeppelin vyhoví alespoň rozšířeným kritériím; Beatles a Deep Purple jsou sice kapku out of range, ale zas tvoří nepřehlédnutelnou část Vladykova hudebního života. A proč Lenny Krawitz? Existuje snad nějaký lepší vzor pro osamělého vlka?
Celá čtrnáctka byla nejprve odstrojena až na kostru, aby se ve druhé fázi všechny věci potáhly plátnem jednotného střihu a barvy. Ve fázi třetí pak přibyly obvyklé Vladykovy kousavé texty. Za tři týdny prvního kvartálu roku dvoutisícíhodruhého bylo natočeno, za tři dny bylo smícháno, během necelých tří hodin čištění a pucování bylo totálně znechuceno. Ano, super, super, tu ubereme decibel, tu vyčistíme lupanec, tu posuneme echo o nula celá šest setin sekundy... místo muzikanta tu rázem máme posunovače. Tak tudy ne, přátelé; tohle už nemá s muzikou nic společného. Čili: žádné čištění, žádné smyčky, žádné střihy, nechat ležet tak, jak bylo nahráno, převázat mašličkou a pryč od toho. Možná za pár let přijde nějaké malé dílko pro klavír nebo pro flétnu a continuo, ale teď už dost, sbohem, kytary. Času je málo a pokud snad přece jen zbude, jsou i jiní koníčci, třeba železniční modýlky nebo Pontiac Firebird nebo štípání dříví...

Kult Melounu (2002)

(Vladyk s Melounem definitivně končící)

Plašan (ZZ Top)
Na hrb (Beatles)
Dávno (Krawitz)
Klíče (ZZ Top)
Feromony (Cult)
Lovíš, loudíš (Led Zep)
Radar (Morphine)
Zvláštní svět (ZZ Top)
Stíny v ráji (Cult)
Jack Ruby (Deep Purple)
Nemám páru (Cult)
Ptejte se příště (Krawitz)
Telefon (ZZ Top)
S Bohem (Cult)

Nepropadejte panice...