V každém případě ale musí náš příspěvek v takto pojaté a cílené diskusi splňovat hlavní a základní kritérium:
Nesmí obsahovat byť i jen náznak použitelné myšlenky!!!

*

O vozidlech podivných (part I.)

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes, původní název "O vozidlech podivných aneb každej blbnem po svým")

Žena Mezi Všemi Dominující naplánovala rekonstrukci společného příbytku a mně přidělila jediný úkol - nezaclánět.

*

Na jednu stranu mne její nedůvěra pálí a bolí, na druhou stranu ji celkem chápu. Jsem spíš člověk virtuální, ne každá práce rukodělná mi stoprocentně sedne. A krom toho jsem schopen poměrně rychle dosáhnout vysokých obrátek, což věcem také příliš neprospívá. Pokud si vzpomínám, montoval jsem naposledy jakési posuvné dveře. Žádný start raketoplánu, jednoduchá činnost, kterou jsem již vykonával několikrát předtím. Vše šlo hladce až do posledního šroubku, který měl uchycením pohyblivého kamenu zajistit vodící kolejničku. Šroubek s kamenem k sobě nedokázaly nalézt tu správnou cestu, ač jsem jim trpělivě domlouval. Žena Mezi Všemi Dominující zatím v kuchyni pokojně žehlila, naslouchajíc reprodukované hudbě. Po deseti minutách trpělivých domluv někde v hlubinách cvakl jakýsi spinač a došlo k explozi. Vchodem našeho bytu proletěl na chodbu šroubek, kámen, šroubovák, kolejnička, celé dveře a nakonec já sám - to vše za zběsilého hulákání, které patrně vyděsilo veškeré sousedy, dokonce i Žena Mezi Všemi Dominující zůstala raději obezřetně v kuchyni. Celý monolog si již pochopitelně nevybavím - bylť přikryt rudým oparem čiročirého hněvu - ale končil přibližně takto: "...a zatímco se tady s těma blbejma dveřma seru jako trotl, nějakej kretén v rádiu kvičí, že mu mám podat ruku a všechno bude fajn... hovno bude fajn, ty debile!!!"

Zkrátka a dobře - z rekonstrukce jsem byl vyloučen podle všeho oprávněně.

Jak už to v horku bývá, cosi se zvrtlo a pečlivě připravený harmonogram rekonstrukčních prací dostal za uši hned první den. Ženu Mezi Všemi Dominující to poněkud rozladilo. S poněkud rozladěnou Ženou Dominující není snadná domluva. Určitě existují lidé, schopni zkrotit holýma rukama zuřícího býka nebo zastavit lavinu pouhou silou myšlenky - já dokážu pouze rozeznat chvíle, v nichž není čas na hrdinství. Operativně jsem se proto rozhodl, že svůj nezacláněcí úkol splním ihned, bez ohledu na pokročilou hodinu, a iniciativně jsem si k němu připojil odvoz několika pytlů velice důležitých věcí, které jsme několik let na nic nepotřebovali a v budoucnu je už asi nikdy potřebovat nebudeme. I takto rozšířený úkol jevil se mi býti splnitelným...

...protože mám auto.

*

Řekne-li či napíše-li dnes někdo prostou holou větu "mám auto", není to nic proti ničemu. Pouhým vlastnictvím vozidla nikdo nedemonstruje svou náklonnost k buržoazně-kapitalistickým životním návykům, neplive směrem k hradu ani nevyjadřuje pohrdání výdobytky socialismu. Dokonce se ani nevytahuje na své bližní - i oni totiž většinou mají auto. Takže - normální holá věta, obsahující neškodnou informaci. Jo, kdybych třeba tvrdil, že mám lepší auto než ostatní... nebo naznačoval, že mám dvě auta... to už by možná... ale to já bych nikdy netvrdil ani nenaznačoval. Nebyla by to ostatně ani pravda.

Mám totiž tři auta a jsou to Auta Nejlepší Na Světě.

Aby nedošlo k omylu - nejsem Rotschildův synovec, ani jsem na půdě v igelitce nenašel pět míčů v eurech. Tržní hodnota mých tří vozidel by v součtu stačila s bídou na pořízení mírně ojeté Fobije Raz tečka Dva Houby To Pojede. Krom toho nejméně jedno z mých aut obvykle někde postává a buď na něm probíhá nějaká ta oprava či reko, nebo na nějakou tu opravu či reko čeká. Jsou to auta poněkud starší, s poněkud zbytečně silnými motory, poněkud hůře brzdící či točící, poněkud více žeroucí a původu neevropského potažmo zámořského. Ale mám je rád. Tykám jim, starám se o ně, říkám jim křestními jmény, po dojetí k cíli jim slušně děkuji, za přehlédnuté díry v asfaltu se omlouvám, po okreskách bych je občas radši nosil v náručí. Každej blbneme po svém, že.

Můj dlouholetý spoluhráč, přítel a kolega moje Auta Nejlepší Na Světě tupí a haní a mně se soustavně posmívá, nazývaje mne autoúchylem a pochybuje o mém duševním zdraví vzhledem k ochotě nechat odtékat těžce vydřené prachy tímto směrem. Poslouchám ho trpělivě a s mírným úsměvem - člověk, který v touze po dokonalosti udělal ze svého baráku už třikrát kabriolet a na zahradě si nechal vykopat Bajkal, mi může o úchylkách vyprávět dlouhé hodiny. A "když je to tvůj koníček, musíš tomu věnovat všechny prachy i veškerej volnej čas", jak říkával jeden můj spolužák nad pátou plzní. Takže - wocosakragoes? Ty blbneš tak, já onak. Máme snad nějaký ty svobody, zaručené ústavou, ni?

*

Pro úkol "nezacláněj a odvez" bude použita Anča, můj poslední přírůstek. Černý pickup, se kterým se patrně kdysi proháněl nějaký farmář poblíž mexické hranice, než jej coby obsolete type vyřadil z provozu a tím umožnil evropským autoúchylům honit vodu. Tovární značka i označení modelu začínají shodně písmenem "D", takže DeeDee item DiDo potažmo DajDou tudíž Anička Dajdou vulgo Anča. Prosté, milý Watsone. Pořídil jsem ji od člověka, který je potrefen Amerikou celoživotně a mimo jiné projel na harleyi celou Route 66 včetně závěrečného mola. Stopy té lásky původně nesla i Anča: na originálním místě pro zadní registračku hrdě vyšpulená původní US značka, zatímco větší česká jen tak halabala chycená dvěma šroubky na traverze vlevo. Na sedadlech místo potahů jižanské konfederační vlajky. Strop kabiny vytapetován kopiemi dolarových bankovek. V popelníku hrst deseticentových mincí. Já to s láskou k JúEsEj zas až tak nepřeháním - vzhledem k mé minulosti by to byl až příliš velký veletoč - takže ty artefakty postupně odstraňuju. Nijak s tím nechvátám, zatím řeším spíš podružnosti - kola, řízení, brzdy...

Anča nastoupila do mých služeb na podzim s tím, že se na ní postupně pracuje a je potřeba dodělat nějaké ty maličkosti. Během zimních měsíců, pobíhajíc ochotně mezi Prahou a drsným severem, dokázala naprostou pravdivost vstupních informací. Skutečně je potřeba dodělat nějaké ty maličkosti. Bohužel i jisté veličkosti. Největší z veličkostí jsem zatím odhalil v nejtvrdších lednových mrazech, kdy jsem (zhýčkán zbylou dvojicí svých mazlíků a tudíž na trable tohoto typu zcela nepřipraven) nejprve usuzoval na vadný měřák, později na dočasně zaseklý termostat - a teprve po výrazném úniku páry zpod pootevřené kapoty zastavil, odhalil to, čemu Cimrmani říkají "drobná závada na chladicím zařízení"... a (zatímco chudinka Anča postávala u jakýchsi vrat vydávajíc ze zmučeného nitra zvuky typické spíš pro předvánoční kuchyni a smažení řízků) kvapem pílil v mínus sedmnácti v tenkých džínsách a sportovních botkách dva kiláčky k pumpě pro kanystřík fridexu. Anča se neugrilovala, já nezmrzl - a náš vzájemný vztah se společně prožitými útrapami jen upevnil... taková lapálie, teče chladič, no. Přece nezavrhnu prima káru kvůli drobnosti. nejsem jako Žena Nad Všemi Dominující, která se z první jízdy s Prckem, naším nejmenším - americkým trabantem se směšným, sotva třílitrovým motůrkem - vrátila se zuby zaťatými do sebe, s levou rukou zaťatou do volantu a se vztyčenou pravičkou, v níž třímala šaltpáku, která jí při řazení zůstala v ruce... taková lapálie, povolila kulisa, no. Žena Dominující si zaslouží obdiv, neboť nezpanikařila a těch dvacet kiláků na trojku v pohodě dojela - ale zaslouží si i porci konstruktivní kritiky, neboť jí chudák Prcek od té doby nějak vypadl z oka nebo co... nevím proč. Každej holt blbneme po svým, že.

Zatímco se usmívám při vzpomínce na zuřící Ženu Dominující, zatáčím rázným vojenským krokem kolem rohu do tiché vedlejší ulice a přicházím k Ančině stanovišti. Stojí spořádaně a klidně. Konám zběžnou vizuální kontrolu - nejen kvůli vyhlášce. Nedávno mi totiž nějaká sv..., pardon, nějaký ctihodný spoluobčan hodlal ukroutit US registračku. Sice neuspěl, protože na americkej šroub si nějakej českej jouda jentak nepřijde, ale za odměnu uloupl tu českou, halabala k traverze přichycenou, čímž se mi postaral o spoustu veselé zábavy. Několik půldnů na policii a magistrátních úřadovnách, veselé historky na silnici, kde každý policista celkem logicky po zastavení podezřelého vozidla bez SPZ, notabene řízeného neholeným, otrhaným a téměř holohlavým individuem, div nesahal po zbrani... Sice to mělo i jistá pozitiva, seznámil jsem se s mně dosud skrytými paragrafy - byl jsem například přátelsky poučen, že za tu US registračku bez české můžu dostat až dvacet litrů ve správním řízení a přijít na rok o řidičák - ale stejně pevně doufám, že se ten hajzlík zlodějská o tu espézetku aspoň říznul a dostal otravu krve...

Kontrola OK, zjevných závad nevidno, na korbě žádné použité prezervativy (ctihodní spoluobčané vědí, jak potěšit), nová česká registračka správného rozměru září na místě výrobcem pro ni určeném (za umístění na jiném místě lze vyfasovat až litr pokuty - další z informací, které mi sdělili kontrolující policisté poté, co jsem předložil potvrzení o zcizení a nenadejchal a oni trochu pookřáli). Vytahuji kanystr s chladivem (jedno grilování stačilo) a tahám za páku. Kapota odskakuje, táhlo rovněž, páčka padá na podlahu kabiny. Anča laškuje. Vzhledem k tomu, že se kapota nejprve otevřela, beru to jako přátelské škádlení. "Neblbni, Andulo", říkám nevzrušeně. "Máme před sebou náročné a zodpovědné úkoly." Objíždíme blok, najíždíme ke vchodu. Nakládám pytle plné důležitých věcí. Loučím se se Ženou Dominující a přeju jí pevné nervy do dalších rekonstrukčních operací. Anča zaburácí svým nenapodobitelným zvukem. Vyrážíme. Drobně mží. Anča patrně lituje své puberťácké lumpárničky s táhlem kapoty - trojku a dokonce i čtyřku zařadím bez obvyklého souboje se vzpurným kovem. Jojo, převodovka je taky v čudu, další veličkost - ale tu jsem odhalil už při předváděcí jízdě a rovnou ji zahrnul do nákladů.

Za tlumeného brblání agregátu se s Ančou kolébáme po rozbitém pražském asfaltu k severovýchodu.

(pokračování příště)

*

O vozidlech podivných (part II.)

Na Ančino čelní sklo zvenčí dopadají drobné kapky a zevnitř se okno poněkud mlží. Opatrně zatlačím na klíček zapalování a akci opakuji, dokud se nerozběhne ventilátor. Drobná lapálie, vaklík ve spínačce. Nepodstatný detail. Dřív to měli řidiči horší - co jen zkusila třeba rodina mistra Břetislava Boška z Čáslavi, když vyrazila se svým "Tygrem" k moři... my šoféři století jednadvacátého máme už jen normální lehy a veget.

Většinou, teda.

Můj první vůz byla klasická stovka škodovka, výhodně odkoupená od rodičů (pro koho byl ten obchod ve svém důsledku vlastně výhodný, není dnes už tak zcela jasné). Odjezdila co měla a nevyžadovala prakticky žádnou péči, neb byla prvním majitelem vzorně udržovaná. Vůbec jsem nechápal kolegy stovkaře škodovkáře, když naříkali nad korozí svých plechových milunek. Byl jsem zcela v klidu, plně důvěřuje speciálním nátěrům spodku i svršku. Jednoho dne jsem cosi hledal v kufru a zahlédl boty. Boty v kufru nejsou nic proti ničemu, dokonce ani moje ne, ale tyhle jsem měl zrovna na nohou a stály na asfaltu pod kufrem. Něco na té korozi asi bylo. Hryzán svědomím, začal jsem údržbu sveřepě dohánět, dokonce jsem se rozhodl vyměnit v motoru a převodovce olej. Výměnu provedl kolega, známý to kutil, v jehož kanceláři se pod stolem plných měřících přístrojů vždy válel nějaký kus nějakého přibližovadla, obvykle žigula. Oleje vyměnil hladce. Když mi vůz vracel, pravil, že po zhlédnutí těch srágor, co z mého vozidla vytekly, by si klidně na oleji z pásového traktoru Ilja Muromec, který deset let pilně oral celiny, usmažil vajíčka. Myslím, že přeháněl.

Nu což, chyby a hříchy zeleného mládí. Teď, ve zralém věku, už jsem na vozidla mnohem pečlivější.

Kodrcání ustává, Anča odbočuje na dálniční nájezd. Svolávám bleskurychlý brífink sám se sebou a jednomyslně se usnáším na cestovní rychlosti pětapadesáti majlí v hodině. Pytle s důležitými věcmi jsou sice těžké a Ančina korba poměrně hluboká, ale člověk nikdy neví. Se svou první amerikou, lehkým polopickupem zvaným Janek, jsem kdysi převážel několik židlí v bednách. Tehdejší se sebou samým dohodnutou dálniční cestovní maximálku osmdesáti kilometrů v hodině jsem překročil hned na Proseku, dohoniv liazku řítící se poctivou pětasedmdesátkou. Po předjetí náklaďáku jsem zpychnul a držel i nadále nově nasazených devadesát - asi tak pětset metrů. Pak se v kabině náhle poněkud rozsvítilo. Pohlédl jsem do zrcátek, zaúpěl a šlápl na brzdu...

...nevím, jestli laskavý čtenář potažmo čtenářka někdy zkoušel(a) sebrat za plného provozu z prostředního pruhu tříproudé dálnice plnou bednu o rozměrech sto krát šedesát krát šedesát centimetrů. Je to docela adrenalin. Myslím, že jsem sebou mrskal zhruba obdobně, jako později Keanu Reeves v Matrixu - v té slavné scéně, kdy uhýbá na střeše mrakodrapu kulkám z pistole agenta. Operace klapla asi na pátý pokus. Popojel jsem k blízké benzínce a cpal si zpátky do trupu plíce. Pak jsem zkoumal příčiny. Trapně jednoduché - háček gumicuku prostě usoudil, že už se naháčkoval dost, a narovnal se. Aušus. Nahradil jsem ho poctivým uzlem a zkoušel pevnost. Povolil druhý háček a gumicuk mi ji fláknul mezi parohy, až mi vyhrkly slzy a z nosu vyletěla nudle jak cikánova šála... Moc prima vejlet to tenkrát byl, nádhernej.

Anča si to kulí svou pětapadesátimílovou rychlostí, což je pro její motor záležitost prakticky volnoběžná. Zapínám rádio. Rozeřvou se oba kanály ze všech čtyř reproduktorů... tak to už je fakt servilnost, obvykle hraje jen pravá strana. Už s tím počítám, dokonce si na to míchám extra kazety. Zbytečně, kazeťák se po necelém měsíci provozu odebral do kazeťákovýho nebe. Lapálie, stejně je to nějakej euroshit, který tam předchozí majitel nabastlil dost brutálním způsobem. Všechno to půjde do háje, v Prckovi je originál US rádio, na jaře dojde k přerozdělování. Lovím nějakou klasiku. Ke klidné noční jízdě se to hodí.

Za mlada jsem pochopitelně v autě poslouchal akorát kazety s bigbítem - Ceploše, Párplíky, Cult... Po stovce z dob hrůzovlády přišla posametová éra a vozidla VW Scirocco. Měl jsem postupně tři. Prima káry, tak akorát pro mne, hlavně ta poslední. Jezdil jsem se s ní prohánět na německé dálnice. Chtěl jsem z ní udělat fakt letadlo, ale hned v den, kdy jsem si jel pro značky, mne přibrzdila v tom budovatelském nadšení drobná nepříjemnost - přede mnou jedoucí golfík na jižní spojce předním kolem roztočil a zadním přizvedl podlouhlý, asi třiceticentimetrový předmět, který jsem v prvním přiblížení považoval za kousek lísky na ovoce. Slušně to břinklo. Když jsem zastavil, vysoukal se z auta, prohlédl si prosekanou kapotu, chvilku nevěřícně zíral na čistý průstřel předního skla ve tvaru obdélníčku zhruba jeden krát šest centimetrů, obešel káru a pod sklem zadních dveří našel zaseklý kus ocelového péra z náklaďáku, pochopil jsem, že stačila nepatrná změna trajektorie a měl jsem z makovice protlak... naplno mi to došlo až v noci v pelechu. Později jsem se kvůli tomu ještě párkrát vzbudil. A v úpravě na letadlo už jsem nepokračoval, prosekaná kapota i rozervané čalounění na zadním sloupku za mou hlavou zůstaly v původním stavu. Jako memento mori.

Německé dálnice byly tenkrát prima, na českých to bylo se svezením složitější. Jedu s kolegou na jednání do Jihlavy. První chyba - jedeme sto osmdesát. Druhá chyba - kecali jsme o práci a nekoukali moc kolem. Třetí chyba - předjeli jsme policajty v civilním autě. Čtvrtá chyba - došlo mi to, až když už jeli rychleji než my (počátkem devadesátých let jim to přece jen chvilku trvalo). Na honičky ve stylu Kobry Jedenáct nejsme v Kotlince zavedeni, zastavuji a zvolna se soukám ven. Od policejního auta přichází policista středních let a nasazuje si dopraváckou čepici.

"Neomlouvám se, pouze vysvětluji", pravím zdvořile. "Musím být v deset v Jihlavě."

"Nebudu vás zdržovat", povídá on. "Pětset korun."

Není nad rychlé a seriózní jednání dvou inteligentních a uznalých lidí.

*

Sjíždíme z dálnice. Déšť houstne. Ach jo. Pokud Žena Mezi Všemi Dominující pochybila při zavazování pytlů, dovezu do cíle tři metráky makulatury. Stanice s klasickou hudbou se ztrácí někde v éteru. Na reklamní pořvávání komerčních stanic nemám náladu, kazeťák nefunguje, s Cimrmany mám holt smůlu. Vypínám rádio. Tos ale neudělal dobře, Jaromíre - teď slyším jen motor a zdá se, že k původnímu nadstandardnímu hučení (lapálie, akorát něco s řemenicí, plánovaná záležitost) přibyl nějaký další zvuk. Ach jo podruhý. Ančo, musíš ještě pár měsíců vydržet, Žena Dominantní rekonstruuje příbytek a já musím platit daně.

Mám děsnou kliku, že jsem si s Ančou pořídil i její původní mechaniky. Prima kluci, taky trochu cvoci, zatím je naše spolupráce vysoce seriózní. To je v Kotlince výhra v lotynce. Když si tak vzpomenu, co jsem zažil v minulosti... hned první prohlídka Janka stála za to: usměvavý technik mi při předávání hlásí, jak je auto skvěle připraveno... "namazali jsme vám všechny čtyři domečky, obě kardanky jsou v pořádku, všechno oukej..." jsem radostí bez sebe. Hlavně mne těší, že ti kluci automontérský dokázali udělat čtyřkolku s dvojicí kardanek z mého kusu z limitované série, který je v silničním provedení s náhonem pouze na zadek... Češi jsou holt samá zlatá ručička. Když mechanikovi sděluji pravý stav věci, jeho úsměv se poněkud zmenšuje. Fakturovaná částka nikoliv. Co se dá dělat, jsme oba živnostníci, musíme si pomáhat.

Proti Anče se valí osamělý noční kamión a pere to do nás dalkovými světly. Chci ho problikat, ale zaváhám - možná zhasne, možná do mne nahustí ještě šest dalších světel ze střešní rampy. U kamióňáků jeden nikdy neví. V mládí jsem si řidičů náklaďáků děsně vážil. Pak jsem dvanácti řidičům velel na vojně. Kruté realizační vystřízlivění. Ke kamionům chtěli všichni.

Risknu to a blikám. Náklaďák přepíná na tlumený a ještě omluvně blikne v odpověď. Dík, kámo. Tobě jsem zřejmě nevelel.

Po roce skvělého brouzdání po Kotlince začal Janek nějak stonat. Zašli jsme k odborníkům. Jedno vyšetření za pět, jedno za sedm. Kroucení hlavou. Stará americká kára, pane. Asi katalyzátor. Neopravitelné. Prodejte to, dokud je čas.

Jakžtakž jezdím, do údržby se moc nehrabu, některé práce je potřeba nechat profíkům - ale nezdá se mi to. Auto cuká, takže buď benál, nebo elektrika. Katalyzátor? Divný... po dvou měsících poskakování vyměknu. Janek stojí v ohradě u Mašína s cedulkou. Zájem nula. Pro snoby malý a levný, pro normální lidi velký a drahý. Cvok mého typu v dohledu veškerej žádnej.

Janek smutně stojí v ohradě a mně je ho líto. Navíc má Žena Dominantní právě konečně definitivně oddělala spojku u svého scirocca ("já ti to říkal, Máňo - nedělej ten kopfštos!") a cestou do servisu komunikuje s řidičem odtahovky. Jeho brácha má ameriky rád a Jankovi by určitě pomohl. Rozhoduju se a beru Janka zpět. U Mašínů to stojí litr. Brácha odtaháře je slušnej, zákrok stojí jen dvojku, Janek necuká - celých dvacet kilometrů...

Jsem s Jankem ve firemní garáži a tentokrát smutně koukám já. Kolem jde firemní autař, starej profík, letitý mechanik u autokrosové reprezentace. Vyslechne problém. Bere si Janka na víkend domů. V pondělí ho přiveze, sděluje mi, že ten přídavnej filtr u benzinové nádrže, kterej mají americké verze a evropské modely ne, byl totálně zasranej, takže ho vyměnil. Ptám se, co za to. Padesát pět korun za materiál. Láhev, typické platidlo v Kotlince, striktně odmítá. Janek uhání jako dráha.

Některé práce je nutno nechat profesionálům. Hlavně je ovšem potřeba najít ty profesionály.

Anča uhání svou konstantní pětapadesátkou po kvalitní asfaltce směrem k severu.

(pokračování příště)

(Poznámka pod čarou - v roce 2011 jsem zjistil, že ti prima kluci zdědění s Ančou zas tak prima nebyli, hlavně ten jeden. Šikovný byl ale dost, jako nadstandardní motor mi prodal hromadu šrotu, mistrovsky složenou tak, že vydržela Anču pohánět - a opravdu svižně - skoro celých 8 000 (slovy osm tisíc) kilometrů. Anča má nyní nového mechanika a - pochopitelně - i nový motor. Co naděláme, že...)

*

O vozidlech podivných (part III.)

Ančiny reflektory propichují šedé provazce deště. V šedé se tu a tam cosi zabělá. Super. Takže u nás na drsném severu, kde je počasí vždy o řád horší a zima trvá šest až sedm měsíců, už tutově chumelí. A poslední kopec je slavnej, pravidelně je ve zprávách. Musím doufat, že se přes něj protáhnu, než tam uvázne nějakej ten kamión, řízený někým z kategorie mých vojenských řidičů.

Jízda po sněhu - musím se chechtat, když si vzpomenu na své motozačátky. Jako mladý začínající lékař jezdil jsem... ale houby, jako mladej zobák jsem v roli spolujezdce item mitfáry jezdil pár let boasky - "branně orientační automobilové soutěže". Zajímavý seriál rallye v socialistickém, svazarmovském střihu. Někdy se jezdilo kilo pade, přitom se házelo granátem. Měl jsem výbornýho řidiče, původem motorkáře, kterej se dostal do výběru na Šestidenní. Při návratu z tréninku jel na svý soutěžní číze po hlavní a po vedlejší si to sypala stojedenáctka tatra, která si bohužel taky myslela, že je na hlavní. Motorkář ležel rok ve špitále, když ho konečně pustili, byl s motorkou šlus. Přesedlal na auta a dostal žloutenku. Já měl žloutenku též. Bydleli jsme na stejné chodbě. Slovo dalo slovo. Tři roky jsme válčili na mistrovství republiky - té menší. Do větší nám vždycky chybělo tak pět deset bodů. Asi to bylo dobře, ve větší bylo to ježdění podstatně dražší.

Můj řidič byl nejen skvělej řidič, ale srandista od boha a skvělý imitátor. Mimo jiné jednou popisoval, jak se na lednovou schůzi jejich organizace fiatklubu nedostavil člen výboru, zelinář Ládíček, milý čtyřprocentní člověk. Když se ho později ptali, proč chyběl, vysvětlil to takto:

"Ale hošíčkové, já fakt na tu schůzičku jel... a už jsem tam skoro byl... jenže jak je v tom posledním kopečku ta zatáčička, tak tam bylo takový náledíčko, víte? No a jak já si to seru do toho kopečka, tak si jen tak lehce cvrnknu vo brzdičku... a šššup... seru si to zase z toho kopečka dolu... tak už jsem se nevracel... tak se na mně, hošíčkové, nezlobte..."

*

My si to teď s Ančou, řečeno s Ládíčkem zelinářem, sereme do kopečka. Mokrý sníh už tvoří docela slušnou vrstvu. Anča má nové zimáky, váží skoro dvě tuny a na korbě má pytle důležitých věcí, takže přes nevýhody klasické konstrukce stoupá bez problémů. Vzpomínám na Janka a na krutou zradu, kterou jsem na něm spáchal. A kvůli ženský. Jidáš je proti mně charakter.

*

Červenou Karkulku alias Karkuli objevil v zapadlém vesnickém autobazaru jiný dlouholetý kolega a přítel. Sám se nedokázal rozhoupat, ukázal ji tedy mně. Přijel jsem Jankem jednoho letního dne, Karkuli obešel, pokejval hlavou... a pravil, že mám Janka a nemám prachy a Jankovi jsem slíbil, že to se mnou doklepe až do konce a že to červený placatý stejně není auto pro mne, takže si ho neberu, skončeno, zapomeňte.

Všichni kolem včetně Janka věděli, že kecám.

O měsíc později prodávám Janka za hotový v Áčkách... auvajs, ještě ke všemu zrovna tam. Sebejistý, mladý a opálený blonďák ve firemní žluti jde se mnou auto projet a ptá se, jak brzdí. Říkám, že dobře, a sahám po pásu. Frajer se rozjede a dupne na brzdy. Málem vyletíme oba oknem.

"Říkám, že brzdí dobře, ty vole" pravím, vzhledem ke své pozici loudícího prodejce poněkud nevhodně. Mládenec neříká nic. Na chvilku zatoužím vzít vše zpět jako tehdy u Mašína, ale už je pozdě, smlouva na Karkuli je podepsána. Mládenec možná jezdí jako mamlas, ale ve své práci se vyzná. Nabízí přesně tolik, kolik jsem si stanovil jako minimum. Chápu, že mu každej vykládá, jakou skvělou káru zrovna kupuje, ale u Janka je to pravda... ach jo. Vylézám jak spráskanej pes a jdu si do kanceláře pro svých třicet stříbrných. Neotáčím se. Pomrkávám.

Přítel s Bajkalem na zahradě mne veze zpátky do práce. Asi chápe, jak mi je. Dlouho mlčíme. Nakonec se ptá, kdy si jdu pro Karkuli. Odpovídám, že až za měsíc, protože musím čekat na nějakou fakturaci. Chybí mi třicet litrů. Přítel mlčí a náhle odbočuje a brzdí před bankou.

"Co blbneš?" ptám se nechápavě.
"Jdu pro těch třicet. Přece nebudeš čekat měsíc..."

...je krásné mít přátele.

O pár dní později, vyzbrojen dokladem o bankovním převodu, vcházím do kancelářské buňky vesnického autobazaru. Kostky jsou vrženy, Karkule je moje. V buňce se tísní asi sedm lidí. Vytřeštěně zírají na malou televizi. Majitel bazaru na mne mlčky kývá a ukazuje na přístroj. Přistupuju blíž a dívám se s ostatními. Na obrazovce se právě zakusuje dopravní letadlo do jakéhosi mrakodrapu.

Je devátého září dva tisíce jedna.

*

O dalších pár dní později uháním s Karkulí z Olomouce. Návrat ze služebky. Cestou tam jsem jel úsporně, zvědav, za kolik jsem schopen jet. Teď chci naopak zkusit, kolik je schopna jet Karkule. Valíme to slušně. Za horizontem stojí policejní auto. Vidím zvednutou plácačku. Přes veškeré úsilí zastavuji asi padesát metrů za policisty. Do prdele, to mi ta čundračka pěkně začíná, říkám si. Policista ke mně zvolna kráčí. Nadechuju se a narychlo si nacvičuju monolog.

"Uznávám, bylo to moc, ale mám tu káru tejden, chci jen zkusit, kolik jede..."
"Bavím se s váma snad o rychlosti?" opáčí policista nezaměnitelným hanáckým dialektem, "Ukažte mi dálniční známku!"

V zelené sluneční cloně je cosi, co by snad mohla být dálniční známka. Já to nejsem schopen posoudit, na takové maličkosti jsem dosud ani nepomyslil. Krom toho se ještě klepu. Policistovi to stačí, takže snad byla i platná.

Je krásné, když spolu jednají dva inteligentní a tolerantní lidé.

*

Mezitím Anča zdolala všechny nástrahy (žádný kamión dosud v kopci netrčel) a čeká nás poslední míle. Vyhráno dosud není, ten poslední vršíček je zrádnej. Ondyno jsem se na něj přikulil s Karkulí ve chvíli, kdy začal déšť namrzat, a pod kopcem jsem se rozjel o pár kiláčků menší rychlostí, než bylo třeba. Karkule zastavila snad metr pod horizontem, plavně se sklouzla zpět, pootočila se o pětačtyřicet stupnů a zapíchla se do sousedova živého plotu. Žádná sranda s automatem. Cukali jsme se tam jak převrácená želva asi dvacet minut. Počítám, že se tahle akce dost podepsala na pozdější výměně převodovky...

Anča kopeček vyjíždí zcela hladce. Vrata jsou otevřená, venkovní světlo svítí, dcera splnila svou část mé nezacláněcí mise. Zatáčím na zahradu, děkuji Anče, jdu zavřít vrata. Než vystoupím, přehazuju si přes ramena maskáč. Sice sněží stále víc, ale maskáč není určen k ochraně před počasím.

Blížím se k bráně a opatrně se rozhlížím - plesk! Chumáč mokrých chlupů mi přistane na rameni a do ucha přede jedna z venkovních koček obyčejných šedých. je to její způsob, jak přivítat páníčka. Skáče sice dobře, ale určitý rozptyl přece jen má. Potmě a neočekávaně je to fakt paráda, dostat tříkilovou kočkou přímo do kokosu. Saka a kabáty to taky ohromně milujou, zvlášť v dešti. A obzvlášť ty světlý... co se dá dělat, i každá kočka holt blbne svým způsobem.

S kočkou na rameni se rozhlížím po zahradě. Je příjemně naturální, akorát tráva a borovice. Nejsem žádnej paďour, abych si zaprasil trávník betonem nebo zatravňovákama. Pravda, občas se to trochu podmáčí, ale to se dá vydržet.

Dcera otvírá domovní dveře. jdeme vykládat pytle důležitejch věcí. Mokrý sníh se lepí na pytle, Anču i borovice.

*

Ráno se rozhoduju, že sjedu pro něco k jídlu. Sníh zmizel, ale terén je dost měkký. Zdravím Anču s úsměvem na rtech. Startujeme.

O deset minut později stojím na schodech k domovním dveřím a používám výrazy, za které by mi hoši od Bobří řeky doživotně odebrali bobříka slušnosti. Ten hnusnej močál, kterýmu se u nás kdovíproč říká zahrada, je rozorán jak ty celiny a uprostřed stojí Anča, zablácená až po střechu. Z bahna by ji vytáhl leda tak pásový traktor Ilja Muromec. Kráva těžká, hnusná. A ten idiotskej terén... nechám hned zejtra dovézt dvě fůry štěrku, už toho mám dost. Sedm měsíců zima, čtyři měsíce ve sračkách, tři dny hezky. Hnusná krajina...

Vysvitne slunce. Přestávám se vztekat. Je potřeba vidět věci v souvislostech a plné šíři. Co má chudák kára dělat, když je těžká? A pod koly má sentlujskej močál? Až bude pár dnů sucho, vyjede. Anebo se stavím u souseda, má traktor. A nákup? Mám kolo? Mám. Dělal jsem dřív triatlony? Dělal. Má dcera různý bágle? Má. Kecám pořád o tom, jak je u nás na severu všechno blízko, takže se dá jezdit na kole nebo na běžkách? Kecám. Tak to teď můžu kurňa aspoň dokázat v praxi...

...a udělám něco pro zdraví. Ujedu infarktu. Akorát nesmím ject moc rychle, taky bych ho mohl dojet o kolo... přece jen je to u nás na drsném severu z cyklopohledu většinou buď dlouhej sjezd, nebo vrchařská prémie... ach jo. Každej holt blbne po svým.

*

Ale stejně věřím, že mi klienti, zdraví, Žena Dominantní a finanční úřad společně jednou dovolí, abych si splnil svůj sen: na sraz americkejch kár přijíždí naleštěná Anča s parádní americkou retuší na kapotě a za sebou na plotně táhne Prcka, americkýho trabanta, kterej ovšem již nemá v trupu ten srandovní, sotva třílitrovej motůrek, ale poctivej véčkovej osmivál s objemem pět celých sedm, nejlepší motor, co kdy svět viděl. Lidi žasnou, takovejch úprav je na světě jen pár... a já sjíždím s Prckem z plotny, osmivál burácí,najíždím na start čtvrtmílovýho sprintu a užívám si těch pár vteřin slávy...

...a kdybyste někde viděli černý Isuzu Amigo s vyrudlou, špatně ušitou plachtou, dejte mi vědět; je to Janek. Snad se má dobře. A kdyby ne - čtvrtá kára se mi ještě pod borovice vejde...

...každej holt blbneme po svým, no.

(Dnes, na samém sklonku roku 2012, je Karkulka stále plná sil a obětavě slouží jako daily-driver. Anča už má vyměněno skoro vše, co na ní udržovali "šikovní kluci", ale pár maličkostí i jedna veličkost - ta převodovka - zatím stále čeká na příznivější finanční vítr. Prcka na plošině již patrně nikdy nikam nepoveze, prodal jsem jej koncem roku 2009 hluboko pod cenou. Janek údajně jezdí někde na Vysočině. Obě mé venkovní kočky obyčené šedé zemřely v roce 2010 na selhání ledvin - důsledek třídenního pobytu ve sněhové závěji, kam je zahrnul sněhový pluh; já mamlas je nepostrádal (byly venkovní a chodívaly běžně ke koním) a objevil je čirou náhodou jda k popelnici... přes veškeré zahřívání a zdánlivě úspěšnou rekonvalescenci mi ta skákající zemřela v náručí o dva měsíce později a klidnější kocour mne pozdravil posledním pohledem a odbelhal se z pozemku za další měsíc. Doufám, že budu mít ve vlastních posledních chvílích aspoň polovinu té statečnosti, kterou projevil on.)

*

O vlhkých kalhotkách aneb noc blogerky Bedrnové

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes jako poslední článek - vysvětlení viz závěr)

Ležím na své velké posteli opuštěná a je mi smutno. Nepřišel, zbabělec. Budu se zas jednou muset zabavit sama. Moje pravička pomalu klouže níž.

Ještě trochu zaváhám... slíbila jsem si přece, že už toho nechám. Je to vlastně trapný a... trochu nedůstojný... ale co mám dělat, když se to všechno tak zvrtlo?

Moje prsty jsou trochu nejisté, přece jen už je to dávno. Och... takhle to nepůjde. Hmmm... takhle asi taky ne... nebo snad... bože... jo, jo, JOOO! Povedlo se! A dokonce palcem!

Televizní obrazovka se zvolna rozsvěcí a já s úlevou odkládám dálkové ovládání...

*

Ačkoliv se Adalbert Bedrna stal blogerem teprve nedávno, dokázal při své vrozené bystrosti poměrně záhy odhalit některé zákonitosti. Role úderného titulku a našlápnutého perexu šimrajícího temné pudy patří mezi ty základní. Navíc je Adalbert Bedrna nucen konstatovat, že při vší skromnosti vidí mnohem dál než standardní blogerská šedá masa a proto mu neuniká, že jsou zde i zákonitosti jiné - rytmus, akcentace a frázování, decentní ladění podle skutečného záměru a spousta dalších podpůrných parametrů a pomůcek.

Bloger Bedrna patrně není jediný, kdo vidí, jak se v posledním období tyto takříkajíc píárové titulky i perexy v blozích množí. Bohužel, jejich kvalita je často nízká až hanebná, někteří autoři zde dokonce bezostyšně ponechávají překlepy, ano, i hrubé chyby. Po jemných nuancích skutečného mistra ni vidu, ni... vidu.

Veden svou již legendární a ušlechtilou touhou pomáhat slabším, rozhodl se proto Addy B. předhodit davu blogerských neumětelů několik komentovaných vzorových příkladů, které ti nedoukové mohou klidně použít nebo z nich při své plytké honbě za vyšší karmou vyjít. Je to jen další Bedrnovo freeware, za které nic nechce. I když... eh... kdyžtak mu prostě každej usype pár procent z karmy, no. Třeba deset, ať to moc nebolí.

#

Část A - útok na temné pudy sexuální

*

Příklad první: lehce kluzký text v pánské verzi
Styl: žoviálně obhroublý
Taktování: 4/4
Titulek: Vraž jí ho tam, Bohouši!

Perex: Teda chlapi, řeknu vám, že takovouhle jízdu sem fakt eště nezažil. Ta stará hajtra do toho šla jak za mlada, nekecám. Ta její pícka byla normálka rozpálená do ruda, fakt. Když jí začal trochu docházet dech, viděl sem, že to sám prostě nezvládnu. Musel sem říct tady Bohoušovi, ať jí ho tam pořádně nandá, no řekni, Bóďo...

Popisovaná skutečnost: první zkušební jízda parní lokomotivy řady 414 po celkové rekonstrukci pojezdu, kotle a topeniště, o které na schůzce členů spolku "Parní nostalgie" vypráví její strojvedoucí Karel Šmalše, podporován topičem Bohumilem Novákem, jehož schopnost rovnoměrně rozhodit uhlí po roštu je obdivuhodná.

Specifické vlastnosti: povšimněte si, že první věta perexu drží rytmus titulku, který je založen na klasickém čtyřčtvrťovém taktu s akcentem výhradně na době první. Rytmická koncepce je otevřená, což se projevuje absencí poslední slabiky - výsledkem je rytmická pauza zvyšující dramatický efekt.

Poznámka: v případě požadavku na dodržení klasické koncepce uzavřené, tedy obsazující všechny čtyři čtvrtě ve všech taktech, nesmí Karel chlapům nic říkat, ale povídat. Dále je nutno sesadit z lokomotivy topiče Bohouše a nahradit ho Jaromírem Veškrdlem, který je ovšem s lopatou motovidlo.

*

Příklad druhý: lehce kluzký text ve verzi dámské
Styl: decentní retro
Taktování: 3/4
Titulek: Stříkl mi na blůzku

Perex: Deníčku můj... na ten večer nikdy nezapomenu! Pan Emil byl tak nedočkavý... Chtěla jsem se nejprve převléknout, ale nepovolil... muselo to být hned... bohužel, touha jeho pera přesáhla jeho sebeovládání... ach, pane Emile... proč jen jste při svém prvním mužném švihu netrefil správně kalamář...

Popisovaná skutečnost: služebná Ivana Langerová vzpomíná na první literární pokus, který v její přítomnosti podnikl tehdy ještě mladičký básník Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frýda, po návratu z nedělní odpolední vycházky.

Specifické vlastnosti: i v tomto případě kopíruje úvod perexu titulkový rytmus, který je vzhledem k celkové atmosféře posazen někam mezi vídeňský valčík a waltz. Opět je dodržena akcentace na první době (obvykle označované jako těžká); pro zdůraznění retro nálady a poklidné doby vzniku textu je druhý takt perexu osazen dvojitou rytmickou pauzou.

Poznámka 1: Akcentovat lze i dobu třetí, tento způsob však není pro pilotní články příliš vhodný. Může se nicméně pěkně uplatnit v diskusi - např. "bože můj, to je vůl".

Poznámka 2: použitím prvoplánově evokujícího tvaru "péro" s dlouhou samohláskou se nálada perexu prudce změní směrem k levné lascivitě; tento tvar je proto lépe vyřadit, byť to znamená určitou ztrátu kvality v očích natvrdlejšího čtenáře.

Poznámka 3: termín "těžká doba" se vztahuje výhradně k rytmu. Rozhodně nesmí být spojován s dobou jarosti Járy Vrchlického a už vůbec ne s dobou současnou.

#

Část B - útok na temné pudy majetkové

*

Příklad třetí: podprahová nabídka bezplatného zbohatnutí
Styl: zbohatlicky blazeovaný
Taktování: 2/4
Titulek: Kdo chce pět set litrů?

Perex: Tadle zima teda fakt vyšla, máme sotva duben - a už mám naděláno, že nevim co s tim. Plno, přeplníno. Potřebuju vodmáznout aspoň štyry mega. Za vodvoz, nadělám si další. Sem si řikal, že bych to pouštěl tak po pěti stech litrech, aby to nebylo na jednoho fráju moc... ale jestli to někdo zmákne, stačí kólnout...

Popisovaná skutečnost: křivoklátský chalupář zvaný Tlustej Vlasta potřebuje co nejrychleji vyvézt přeplněný čtyřkubíkový septik.

Specifické vlastnosti: dvoučtvrťový takt "ala polka" zvyšuje podprahovou údernost titulku, v perexu je ale lepší záhy jej opustit, protože příliš svázaná rytmická forma změní text záhy v dětskou říkanku typu "halí belí" resp. "suchý listí", což je v daném kontextu a při celkovém zaměření krajně nežádoucí.

Poznámka: mírně zavádějící obsah titulku je v tomto případě povolenou literární licencí a z hlediska účelu textu naprostou nutností. Kdyby Vlasta nabízel půl kubíku, asi by i ti nevětší hamouni něco čuli.

#

Uvedené příklady pochopitelně popisují pouze ty nejjednodušší kapitolky blogerského slabikáře. Strom života je zelený a možnosti neomezené. Dokladem budiž hlavní titulek tohoto textu, který používá složené taktování 2x 3/4 - 2x 4/4 s jednoúrovňovou alternační spojkou a podprahově útočí pomocí tzv. dvojitého gambitu s využitím tzv. nášlapných pojmů "vlhkost" a "drn".

*

Adalbert Bedrna doufá, že všem blogerům poskytl dostatečně kvalitní službu. Bylo řečeno vše nezbytné a tak zbývá vlastně jediná otázka:

Co je vlastně s těmi kalhotkami blogerky Bedrnové?

Popravdě řečeno - nevím. A vlastně to ani není podstatné... vzhledem k zapojení televize do příběhu je možno dějovou linii v této rovině rozvinout v libovolném terénu a - což je velmi důležité - s různou hladinou intenzity pokračujícího útoku na temné pudy sexuální. Lze zvolit například sledování večerníčku "Jak krtek ke kalhotkám přišel" (útok trvá vzhledem k možným dvojsmyslným výkladům) přes reklamu na nový typ napařovací žehličky (hladina neutrální) až po gerontologickou odbornou debatu o úniku moči (u většiny populace spíše brzdící efekt).

A krom toho nelze vyloučit, že bylo naplněno i původní, prvoplánové očekávání - v celém textu není ani zmínka o tom, co Bedrnová po celou tu dobu prováděla rukou levou, že.

*

DODATEK: Tento text vyřadila zkušená iHojte adminka Lucie zhruba hodinu po zveřejnění pro přílišnou vulgaritu - lze se důvodně domnívati, že její slovní zásoba neobsahuje nevinné slovo "pícka". Následující potyčka s adminy vedla nejprve k publikační pauze, následně k náhradě profilového fota obrázkem medvídka Pú a ve finále k definitivnímu opuštění blogu.

*

O městské hromadné aneb dopis šéfstvu přepravní společnosti

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes)

(Tento text je ryze účelový. Před použitím pozorně čtěte příbalový leták. Distribuci textu ani související služby nezajišťuje Český Brekekekom.)

Vážený pane řediteli, vážení námestníci, vážená tisková mluvko,

stejně jako vy fšicy jsem řádným občanem našeho milého světoznámého města. Vlastním sice motorové vozidlo pro individuální použití, ale praktická nemožnost seriózního umístění tohoto samohybu v ulicích výše zmíněného milého světoznámého atd. mne nutí používat k pohybu po ulicích výše zmíněného atd. vámi provozovaných vozidel pro použití hromadné, takzvané socky. Jakožto osoba s volnou pracovní dobou a klientelou volně rozprostřenou po celé ploše výše zmíněného atd. cestuji dotyčnou sockou nepravidelně, často a daleko.

Jsemť samotář zádumčivé povahy a nesnáším igelitky, diplomatky ani batohy, takže se pohybuji zásadně bez jakéhokoliv zavazadla. Chodím většinou v černém kabátě značky parker a v černých džínách. Též trpím chorobnou podezíravostí, pročež si jednoho každého spolucestujícího pečlivě prohlížím. Nastupuji vždy předními dveřmi, vámi provozovaným vozidlem pro hromadné použití vždy zvolna projdu a poté se postavím na zadní plošinu, potažmo u zadních dveří. Stoje na zádi vámi provozovaného vozidla, pokračuji v pozorování spolucestujících.

Vzhledem k tomu, že, jak jsem již byl uvedl, provádím prakticky neustále pozorování spolucestujících, nemohl jsem si nevšimnout té skutečnosti, že po mém nastoupení se poměrně často většina mnou pečlivě prohlížených cestujících překotně vrhá k označovacímu strojku s jízdenkou v ruce, v poslední době pak někteří mnou pozorovaní spolucestující též velmi překotně posílají komusi textovou zprávu z mobilního telefonu, takzvanou esemesku. Taktéž při nástupu, stojím-li již v zadní části vozidla, se někteří nově nastoupivší spolucestující chovají způsobem výše popsaným. Aniž bych se nějak přeceňoval, domnívám se, že tato aktivita spolucestujících souvisí určitým způsobem s mou osobou.

Vážení!

Poměrně jednoduchým výpočtem jsem zjistil, že jen proto, že k pohybu po ulicích našeho milého atd. používám vozidla provozovaná vaší společností, zvyšuje se denně vaše tržba o stovky či dokonce, nebojme se to říci otevřeně, i o tisíce korun. Žádám vás proto, abyste mne vybavili bezplatnou celoroční jízdenkou a odznakem kontrolního orgánu nebo alespoň páskou s označením pomocného pracovníka vaší společnosti. Mám za to, že se vaší společnosti tento krok vyplatí a o mé jízdné nepřijdete, protože jsem až dosud vámi provozovaná vozidla pro hromadné použití používal bez placení jízdného, takzvaně načerno.

Věřím, že mou žádost kladně posoudíte a obratem jí vyhovíte. Jízdenku a odznak zašlete laskavě na adresu uvedenou v záhlaví tohoto dopisu.

Z pochopitelných důvodů se nepodepisuji a zůstávám anonymní a v úctě váš Čeněk Jouda.

*

O věcech komplementárních aneb noc s Hanou

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes jako privátní článek)

(jeden dlouhý, noční, streamový, nekorigovaný, ryze soukromý článek pro jednu BloBlo, tedy "blonďatou blogerku" :-))

Mám pro ženský slabost.

Tato prostá, takřka holá věta si ždá vysvětlení, protože jsouc pronesena chlapem (nebo přesněji poněkud indiferentním živočichem, který vykazuje jisté chlapské atributy) musí vypadat trochu podezřele - proč by sakra slabost pro ženský mít neměl? ... takže: nejde o tu slabost přirozenou, biologickou (která je sice přítomna též - aby se to vysvětlování nezvrtlo někam zcela jinam - bez ohledu na věk, protože naše lásky, jak známo, stárnou s námi), ale slabost typu téměř vědeckého.

Zkoumám je.

Popravdě řečeno zkoumám všechny lidi kolem, i když je nijak přehnaně nemusím, vlastně je ani moc nemám rád, žiju povětšině ve svém programátorském pološeru, obklopen stroji a algoritmy... ale pídím se po těch jejich slavných příbězích, které, jak známo, si všichni nosíme někde v koutku duše, každý aspoň ten jeden. A já se k těm příběhům prodírám, k té rudné žíle zavalené hlušinou, nenásilně, bez kyselin a dynamitu, ale taktně a pokud možno ekologicky. A ty ženské příběhy, přiznávám, mne přitahují mnohem víc. Jsou mnohem hlouběji ukryté, maskované, pečlivě zabalené. A skrývají v sobě cosi, co bych z nedostatku pestřejších přívlastků a vět vedlejších nazval "pohledem zpoza zrcadla" - toho zrcadla, ve kterém vidím stejný svět já.

Komplementární pohled na svět.

Nevím už, kolik příběhů jsem za těch třicet let zkoumání vytěžil. Některé se mi podařilo zachytit v povídkách nebo písňových textech, některé si schovávám zcela pro sebe, některé jsem zatím nepoužil a už asi nepoužiju. Příběh barmanky, která, krásná, vztyčená a pyšná, opřená o bohatého a úspěšného otce, dokázala vyprávět dlouhé příběhy o svém skvělém životě a o různých nabídkách (tehdy, v neunijním světě, zhusta předkládaných v markách)... aby mi pak jedné noci plakala na sepraném tričku s obrázkem Led Zeppelin, protože jí opustil manžel, jen tak, ze dne na den, a nechal ji s malým klukem, pořád stejně krásnou, vztyčenou a pyšnou - ale v nitru zkyslou, zlou a vypočítavou. Příběh nezměrné statečnosti a totálního obrácení jedné druhdy lehkomyslné, která začala v osmnácti, užívala pilně života a všech jeho darů včetně těch bílých šňupavých sypacích... a najednou přišla třicítka a starost o dceru a vypálenej nos vod koksu a exekuce za všechny ty dluhy, co na její občanku v těch dřívějších letech mazaně sekali všichni ti, co se s ní sjížděli, ale byli mazanější... příběh krásného hlasu telefonní spojovatelky, kterou jsem poznal volaje několikrát do její firmy s obsazenými linkami a která byla slepá a které jsem slíbil procházku Prahou a kráčeli jsme v dešti a oba nás vedla ta její bílá hůl, protože ona neviděla odjakživa a já měl zavřené oči, abych si nekazil ten krásnej hlas, který se skrýval v nešťastném těle dívky, která nemohla sportovat a které osud nedopřál ani zrak, ani fyzickou krásu... příběhy, příběhy...

*

Nu a teď, v životním období nepříliš veselém, kdy si léčím současně tulení nemoc a profesní znechucení ze všech těch veverek v bubnech a psací absťák a po nocích se vykecávám na netu, potkám zničehožnic další příběh, jak to tak vypadá.

Náhody, náhody, náhody. Náhodou kouknu na titulku blogu, když je tam anonce na určitý článek. Náhodou je ten článek zrovna první. Náhodou mne zaujme slovo v titulku. Náhodou se mi hrubě nelíbí závěr jinak pěkného textu. Náhodou napíšu jednu větu do diskuse, i když mi to, co na iDnesím portálu obvykle pod články probíhá, připomíná spíš závod psů kolem patníku - ucvrnknout si moudro a mazat dál... Náhodou se tam vrátím a vidím odpověď. Náhodou mi při spatření nicku autorky sepne, že mi pochválila jeden článek, a zastydím se. Náhodou, v náhlem hnutí mysli, požádám o skype-kontakt. Náhodou se mi dostane důvěry. Náhodou...

Věřím na náhody. Nemyslím ty upocené, uměle vytvářené, s cílem dostat se k dívčímu klínu nebo aspoň k peněžence. Myslím ty opravdové, životní, zhusta neerotické. Jako již vysloužilej znuděnej a léta nehrající rocker jdu koupit holce futrál na housle do jedinýho místního krámu, za pultem stojí nesympatickej hároš v mým věku a šťourá se v zubech, dáme se do řeči - bimho, už třetí rok spolu hrajem (a docela dobře, pravil skromně...). Náhodou píšu program pro nějakýho joudu, on je spokojen - a bác, dělám u něj ve firmě čtrnáct let. Náhodou o pár let později píšu pro jinou firmu, dostanu u nich kancl a prásk - v baráku naproti bydlí moje Osudová Žena číslo 2 (z roku 1991), do hospody přes park nastoupí na plac moje Osudová Žena číslo 3 (1997) a v sámošce potkám svou Osudovou Ženu číslo 1 (1982) - všechny mé Opravdové Lásky Na Celý Život se sejdou v jednom časovém okamžiku na jednom hektaru plochy, je to normální? Neměl by člověk opatrně a s pokorou smeknout a podívat se někam... já nevím - nahoru? dolů? šikmo pod úhlem třiceti stupňů?

Nuže, tahle poslední ošatka náhod zamotala osudím tak, že jsem strávil část dnešní noci s Hanou. Žádnej sex, žádný chlípný dotyky těla. Ale mám pocit... je to asi směšný, ale fakt ho mám... jako kdybych sérii dotyků absolvoval i tak. Nazvěme to třeba "duše na duši", to je jedno, ať se Osvětitelé smějou...

...dotyky komplementárních duší.

*

Jasně, jasně, vypadá to jako kecy z hladu, beru. Ale vezměme to naprosto věcně: prolezl jsem nejen její články, ale i ty diskuse pod nima. Já - se svým odporem k iDnes-žvandání... a jak si to tak čtu (a jak už to bejvá, střídavě se usmívám a mračím), najednou koukám a... no jasně, její "plyšový srdce" je moje "Nevěra" z roku 1991, ale komplementární, z ženskýho úhlu... a tady? Ta musela číst moji "Sprchu" z roku 2001, jinak to nevidím... a tohle je dobrý... a tohle bych jí nevěřil, ovšem... proč vlastně ne? Vím já, jak to vypadá zpoza zrcadla?

...a najednou jsem jaksi vevnitř, koupu se s ní v chorvatským moři, mračím se nad jejími přechodníky, usmívám se nad ledovanými ňadry, zatoužím vědět, co bylo v tom článku, který smazala, tleskám jí, když elegantně posílá do ehm toho přemoudřelýho Osvětitele, kterej evidentně prudí kdekoliv, aniž by sám napsal kloudnou větu, zamrzí mne, že nejsem mezi těmi, kterým děkuje za existenci a jejichž blogy má ráda...

...a jsem rád, že je. Tak ať jí to píše, ať rozdává ten svůj plavo-růžovej sympatickej úsměv a ať jí co nejdýl vydrží to milý, přátelský srdce, na který přece byly odjakživa Poděbrady...

...a mně dobíhají datový přenosy a tak pro dnešek toho impotentního krasořečnění nechám. Měj se krásně, Handoure. A piš, holoubku, piš... :-)

*

Dnes, tedy na sklonku roku 2012, musím konstatovat, že dotyčná blogerka už nepůsobí tak slunně; naopak, do jejích textů (publikovaných s mnohem nižší četností než před lety) se vloudila značná porce kritičnosti.

Příroda ovšem pracuje jen s konečnou množinou vzorků a tak se objevily další slunné blogerky. Ne tolik blonďaté, ale dostatečně slunečné... zájemce o vlídné záření může nahlédnout například k Tině Solanové...

*

O nepotřebné karmě aneb den blogera Bedrny

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes)

02:00
Dopsal jsem nový článek. Ač dřív trochu ješitný, jsem nyní zcela bez chyb, takže to vidím reálně: je to bomba. Skvělej námět. Vynikající zpracování. Mistrovský jazyk, věty precizně vycizelované, něžná hra s rytmem, přízvukem a sykavkami, jemný humor přesně dávkován na lékárnických vahách. Prostě špice. Uložím to na blog a jdu spát.

02:10
Podesáté jsem dočetl svůj článek. Něco tak dobrýho se vážně hned tak nevidí. Když je člověk geniální, není ta skromnost žádná sranda. Fakt. Škoda, že má ten blog tak šerednej výchozí font a neumí vázat jednoznakové předložky. Jinak je to prostě super. Karma mne vůbec nezajímá, o ničem nevypovídá, psali to i v návodu pro blogery, ale tohle bude tutově nad třicet. Jsem zvědavej, jak dlouho se to udrží mezi nejčtenějšími články. A možná už by mě mohli taky zařadit mezi VIP... i když - já se tam necpu. Jsem skromný, píšu hlavně pro lidi a pro své vlastní potěšení. Co bych dělal ve VIP partě. Stejně jsou to samí patlalové bez citu pro jazyk a html tagy. Kam se na mne hrabou. Jdu pod duchnu.

02:15
Pročetl jsem to ještě třikrát. Ta karma bude nejmíň čtyřicet, jinak to prostě nevidim. Nechám to uležet, dneska to vůbec nebudu řešit, kouknu na to až zejtra, možná spíš pozejtří.

*

07:15
Vzbudil mne hloupej sen. Na základě mého článku natočil Eastwood film. Pět nominací na Oskara... nějak málo. Fakt to nemoh' dělat jinej kameraman, Clinte? A ta Meryl Streep v hlavní ženský roli... tos přehnal, tohle nejsou Madisonský mosty, hochu. Tohle je umění. Pět nominací... slabota.

07:16
Musím si spravit náladu. Nejlepší bude přečíst si něco fakt dobrýho... projedu si ještě jednou ten svůj článek. Třeba tam najdu nějaké málo vypíchnuté zrnko humoru, které mi v noci uklouzlo. Přece jen jsem s tím dost chvátal.

07:17
Nějak se to pomalu načítá... no, aspoň si zatím vyčistím brejle. Konečně... karma mne vůbec nezajímá, ale když už jsem se na ten šoupák uklep a sjel na konec... no vida. Slušný... je vidět, že je to dobrej portál, čtou to tady samý rozumný lidi, který dokážou ocenit pěknej článek... a pak prej že karma nemůže přelézt padesátku, já mám dokonce o dvě desetinky víc... prostě jsem dobrej, no. To je dar. Skla už by měly bejt ouk, ale musím si pořídit novou jelenici.

07:18
Tyvoe to se mi snad zdá! Karma pět celých nula dva, jo? Co to tady čte za joudy ty dementní blogy na tom blbým portále? Jak se chce tenhle národ vyrovnat světu, když ani neocení dobrej článek? Škoda že musím mazat pro ty formuláře, asi bych jinak hned napsal správcový. Tohle přece fakt nejde!

07:20
Nesmím se hned rozčilovat. Kdo asi tak může číst blogy v sedum ráno? Buď ten, co je ještě zmatlanej vod večera a pořádně nevnímá, nebo ten, kdo musel brzo vstávat a je kvůli tomu nasranej... od takovejch lidí těžko můžu chtít, aby pochopili a ocenili skvělej, ale intelektuálně přece jen trochu náročnej článek. Až na to odpoledne vlítnou vzdělanci, poletí karma nahoru jak vzteklá... ostatně mně je karma buřt. Vůbec o ničem nevypovídá. Psali to i v tom návodu pro blogery. Kašlu na to, nějaká karma... kouknu na to večer.

*

10:30
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale pět celých čtyřicet dva, to přece není normální. To není samo sebou. To maj určitě na svědomí ty snobský VIPáci, jasně že jo. Prostě cejtěj v zádech novýho vlčáka, tak mu házej klacky pod nohy... o mně nejde, mně je nějaká karma volná, ale slušný lidi se pak prostě nemaj šanci dostat k dobrýmu článku... tutově mi vyhodili upoutávku z titulky, syčáci. Ale já si to líbit nenechám!

10:35
Hm, to je divný... upoutávka tam je. Že bych se trošku zmejlil? Přecenil čtenáře? Neuvědomil si, že jen málokdo dosahuje mý úrovně? Mně je to celkem jedno, že mám malou karmu, žádnej žebříček autorů se tady nedělá, taky kdo by se počítal s nějakým pořadím podle karmy, postupně proklikávat stránkama po dvaceti ksichtech a dělat si čárky, když to o ničem nevypovídá, ale přece nebudu pořád dvanáctistej třicátej osmej, když už tady píšu dva tejdny? Ne že bych chtěl opisovat od jinejch, nenechám se ovlivňovat, mám svoje zásady, píšu sám pro sebe a hlavně pro lidi, ale možná bych se měl kouknout, za co jsou vlastně ty vyšší karmy... teda ne, že by to mělo nějakej význam, ale přece jen...

10:37
No tak teda to je fakt úroveň! To sou teda nosný témata! "Politik X je gauner" - karma dvacet devět celých tři. "Sex ve škole" - karma čtyřicet čtyři celejch!. "Politik X je prasečí rypák" - karma čtyřicet pět celých jedenáct!! "Hérečka ukázala ňadra" - karma dvacet sedm celých čtrnáct... takovej bulvár! Hnus! Skvělej článek nikdo nečte a dopředu se cpou nějaký kozy... a ještě maj míň než prasečí rypák... to je teda portál... kašlu na to. Píšu pro zábavu a hlavně pro lidi. Karmu si strčte někam.

10:40
Je to sice proti mýmu přesvědčení, ale měl bych s tou karmou něco udělat. Ostatně víme jak to je, voni si ty VIPáci a ta takzvaná blogerská elita k těm svejm třicítkovejm karmám asi taky pomohli tako-ňáko všelijak... co to třeba všechno zkombinovat? Když bulvár, tak bulvár: "Politik X vojel prsatou hérečku!" A dva vykřičníky! A bez perexu, ať musí každej kliknout! A pod to nenápadně zabudovat nějakou sžíravou kritiku poměrů na tomhle blogu! To bude karma jako prase! Večer to napíšu a zejtra chci vidět ten hukot!

10:45
Eh... možná to není dobrej nápad, ten pseudobulvár... Politika X volilo docela dost lidí. Koupěj si něco vod člověka, kterej jim veřejně pokálel lídra? Nekoupěj. Já jako živnostník a ó es vé čé musím bejt zadobře s každým, to věděl už i hospodskej Palivec. Krom toho má politik X asi i vochranku, všichni politici maj vochranku, někdy i jejich manželky, vobčas i bejvalý manželky. Vochranka nejsou žádný nazdárci, uviděj článek... přijdou... teple, lidsky se mnou pohovořej... a já pak budu do konce života na tvarohovejch šiškách se špenátem a na jablečným pyré. To se můžu na nějakou karmu... no a ta hérečka taky žádnej extra kauf. Někoho snad má nebo co. Taky docela rampa, co jsem viděl, hrál samý bouchače. A prachy taky má, když vo něm píšou, je to vždycky vo miliónech. Ten mě buď taky seřeže, nebo na mě pošle právníky. A to budou pálky. Jedno ňadro koštuje jak tak koukám asi tak půl mega, za dokonanej styk s politikem X bych se asi nedoplatil... kašlu na to, co si vůbec budu kazit den s nějakou karmou a nějakým blogem...

*

18:00
Pět celých devadesát čtyři... osobní karma šest a půl... tyvoe já snad začnu brečet... co s tím? Na bulvár nemám žaludek ani vodvahu... co zkusit nějaký celospolečenský téma? Zahrát si na tribuna lidu? Námětů je fůra... třeba jen ty formuláře dneska: otvíraj v osm, já tam byl v sedum padesát pět s tím, že si ten formulář prostě vemu na chodbě, na chodbě akorát jeden člověk a formuláře žádný, v osum nás tam stálo pět, v osum deset už dvacet, v osum patnáct se prodírala zvenčí příchozí auředlnice bez pozdravu mezi třiceti lidma, vodemkla kancl a zmizela v něm, v osum dvacet už se ve frontě vzpomínalo v dobrým na komanče, auředlnice si šla s varnou konvicí na hajzl, v osum třicet milostivě vodevřela, ten první mě slušně pustil a já si po slabý půlhoďce vodnes formulář z auředlnickýho stolu, čas mi nikdo nezaplatí, to je přece téma na článek jako brus, to by mohlo zvednout karmu...

18:10
...nojo, jenže ouha, povídám, ouha. Auředlnice si přečte článek, najde si mě v databázi a mám na krku kontrolu... to by mi tak scházelo, s ouřadama neválčím, pěkně platím, co si řeknou, někdy pro sichr i trochu víc... bejt tribunem lidu je docela vo hubu, stojí mi za to nějaká karma? Nestojí. Stejně nemá žádnej význam, i v návodu pro blogera to píšou...

*

20:30
Šest celých vosumdesát tři... docela dobrá karma, řek' bych. Skoro o tři desetiny vyšší než minule...

...co naplat, musím se smířit s daným stavem. Koneckonců, spousta géniů vešla v povědomí lidstva až léta po své smrti. Prostě předběhli svou dobu, no. Hlavně ať si dědicové včas zajistěj autorský práva, nebo je pak vodrbe OSA Nostra... A malá karma vlastně není nic proti ničemu. Píšou to i v návodu pro blogery. O karmu přece vůbec nejde. A s malejma věcma se dá taky slušně fungovat. Mám to vyzkoušený...

...a krom toho mne zrovna napadlo téma na další článek. Tentokrát to bude fakt bomba...

*

O fandění sportovním aneb pokrok nejde zastavit

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes)

Tak nám asi drobet zavřou jeden fotbalovej stadión, paní Müllerová. A ondyno se to někde na ňákým hokeji pralo víc jak "u Bansethů" v Nuslích a sudí by se z ledu bez vochranky snad ani nedostali...

Přiznám se, že už o sportu většinou jen kecám, z plaveckýho bazénu mám nejradši horkou sprchu, když jedu na kole, tak jsou na každým horizontu moje plíce o pár vteřin dřív než já sám a aktivně a pravidelně provozuju nanejvejš ten "gaučing". Ale na zprávy pochopitelně tu a tam očko hodím. A občas to očko i trochu valím.

Vyšší věk přináší různé radosti - třeba se trošku, fakt jen nepatrně, rozčílíte na kočku a najednou provozujete gaučing takříkajíc nechtěně a říkáte si "a už je to tady, ty vole, stál ti ten kus šunky za to?". A taky si pamatujete líp, co měla na sobě vaše první láska na prvním randeti, než kam jste si dali včera brejle... to se všeobecně ví. A taky se ví, že za našeho mládí byl sníh bělejší, léto teplejší a holky nás měly mnohem radši (pravda bývá obvykle jen to třetí a to ještě jen u někoho).

Ale vzpomínkám neporučíš, že.

Já si na svou těsnou postpubertu ve vztahu k vrcholovému sportu vzpomínám docela dobře, protože celkem je vzpomínat na co. Jsem kladenský rodák. Za mého mládí se sice fotbalové SONP Kladno ni stínem neblížilo někdejšímu SK s Frantou Klozem blahé paměti (tomu se ostatně moc neblíží ani ten dnešní kladenský fotbal), ale hokejové SONP - to byl jinčí nářez. Za šest let pět republikovejch titulů, no nekupte to. Když byli na ledě "reprezentanti", hala šílela. Pospíšil posílal své pověstné dlouhé pasy s očima, Kaberle to jistil, Nový byl kanonýr Jabůrek hadr a Éda Novák byl prostě Éda Novák...

...takže jsem chodil fandit taky, i když jsem neuměl bruslit. Koneckonců, o přestávce se korzovalo po ochoze a potkávaly se holky. Šťastnější a kurážnější ty holky balili, méně šťastní troubové jen očumovali... jó, pěkný děvčata jsem tam tenkrát vídal... Spolužák Venca holky nebalil, byl to fanda zvaný skalní. Ač ve třídě většinou parádně mutoval a svými neplánovanými přeskoky do fistule občas rozesmál i profesory, na stadiónu řval své "Klad - no! Klad - no!" plně znějícím basem a mával přitom modrobílou šálou. Jednou už to nějaký vedlestojící starší a výrazně svalnatější fanda neustál a byv po x-té šálou zasažen, vyzval Vencu ke klidu. "Sklapni, debile", pravil Venca mávaje šálou. Drzost tohoto verbálního útoku, doplněná zjevným nepoměrem věků a vah, dotyčného zcela rozhodila, takže se na pár vteřin zcela odmlčel a pak se nevěřícně zeptal "Tys mi řek' debile?" "Jasně, debile", odvětil Venca mávaje šálou. "Řekni to ještě jednou a nechám tě vyvíst, cucáku!", rozhněval se svalovec. "Hovno dáš vyvíst, debile", pravil Venca mávaje šálou. "Klad - no! Klad - no!" Naštěstí dal Nový zrovna gól, jinak jsem byl asi bez spolužáka...

Občas se hrálo proti Spartě a do ochozů přijelo pár sparťanů. Regionální rivalita sice fungovala, ale většinou nebyl žádnej stres, i když se ještě na žádné extra sektory pro fanoušky hostů moc nehrálo. Přece jen, na kladenské nádraží kus za městem to bylo docela daleko a je lépe jít v klidu, než se nechat hnát rozzuřeným davem. Co si tak pamatuju, nějaký konflikt byl pouze jednou, když do odcházející tlupy kladenského fandovstva, zklamaného domácí prohrou, najelo jakési embé s pražskou značkou a ještě drze troubilo. Skončilo usazeno mezi dvěma sloupy. Řidiče, pokud vím, nikdo fyzicky neřešil.

Nepamatuju se, že by ho někdo kopl do hlavy nebo tak něco.

Občas jsme zajeli podpořit svůj klub na Spartu, do Juldy Fuldy. Chovali jsme se slušně, protože na dejvické nádraží to bylo daleko a k tomu do kopce, komu by se chtělo celou cestu utíkat. Jednou jsem byl, jeda odkudsi z Prahy, na Spartě sám, v novém bílém kabátě s velkými knoflíky. Těsně před koncem vedlo Kladno o dva góly, reptající fandovstvo se načuřeně zvedalo a odcházelo, Kladno dalo další gól, já se trochu zapomněl a radostně vyskočil... "Co se nám tu roztahuješ, dacane?" ozvalo se za mnou. Bystře se otočiv, uznamenal jsem tři poněkud rozdurděné jinochy, přelézající lavice... docela jsem si švihnul a tak jsem se k východu dostal poměrně bez problémů - oblečen do nějakého starého odrbaného kabátu bez knoflíků.

Nepamatuju se, že by mne někdo kopl do hlavy nebo tak něco.

Fakt si tu dobu neidealizuju, fandové typu Poláčkových Načeradců a Emanů Habásků už asi nebyli k mání ani tehdy. A že se lidi občas uměli pěkně poprat, to mi nemusí nikdo připomínat, hrál jsem tenkrát jako člen najímatelné rytmické sekce po venkovských zábavách v celém okrese. Hornictvo, hutnictvo, lid zemitý. Někdo někomu plácnul holku přes zadek, ten druhej někdo tomu prvnímu někomu plácnul jednu po hubě, u okolních stolů to začalo porůznu vstávat, my hráli asi šestnáct taktů "Padla facka na sále" a pak už jsme se jenom kryli za klavírem... ale pokud už někdo ležel na zemi, byl prostě na střídačce a měl klid.

Nepamatuju se, že by se lidi kopali do hlav nebo tak něco.

*

Není to tak dávno. Seděl jsem u známého, který provozoval takový malý... no, řekněme zkrášlovací a zušlechťovací podnik s povolenou konzumací. Pili jsme plechovkovou plzeň, kecali a čučeli na bednu. Dávali jako obvykle reklamy a pak zprávy a ve zprávách byly záběry z nějaké tuzemské mely a jak tak na tu bednu koukám, vidím, že tam jeden upad na zem a přišel k němu druhej a kopnul ho do hlavy. Pěkně vysokou botou a pěkně natvrdo. Nevím, jestli to byla originál martenska nebo jen napodobenina, ale tomu na zemi to v tu chvíli asi bylo jedno. Odložil jsem plechovku a jenom zíral.

"Ňák tě to rozhodilo, koukám..." pravil známý, svou plechovku neodloživ. "To bys měl chlapče slyšet skalní hokejový fanoušky, když se tady trošku rozpovídaj... tudle mi jeden vyprávěl..." a začal vyprávět sám.

(Omlouvám se za narušení kontinuity děje a předkládání svědectví z doslechu, ale vzhledem k struktuře naší mateřštiny si myslím, že bude dobré a srozumitelnější, nechám-li dál vyprávět přímo onoho fanouška, takže mi dovolte drobnou fabulaci:)

"Ty vole, to bys nevěřil, co se teďka líhne za pitomce... sedíme s klukama normálka tam u nás a dáváme pivko a vleze tam frajer... no, voni ho zrovna pustili z Borů, tak byl ňákej namachrovanej nebo co. Si asi myslel, že z něj tam ta posilovna udělala Ramba nebo co. Začal dělat Vokovi do buchty, no znáš Voka, ne? Ten se docela bavil, ale celkem v klidu frajerovi povidá, jestli neupad a ať si dá radši klídek, jenže frajer ne... tak sme se holt zvedli a šli na to. Ty vole, to byl fakt vůl, ani boty pořádný neměl. A jak tak ležel na zemi a zrovna mi přišel pěkně pod ruku, tak sem mu fláknul jednu tyčkou do řepy... ty vole, to zadunělo... to byl tak supr zvuk, že sem to musel slyšet eště jednou, tak sem ho vzal po tý řepě podruhý..."

*

Tak nevím. Doba holt pokročila, časy se změnily, mění se dokonce i někteří úředníci. Pokrok nejde zastavit. Ale tak nějak je mi z těch novinek smutno: z dělbuchů práskajících u hlav dorostenců, z vyrvanejch sedaček, z rozmlácenejch vlaků, z policejních manévrů před branami...

...a z kopání do hlavy.

Nějak mi přijde lepší ta moje fanouškovská éra (kdy ještě nikdo netušil, že za pár let budeme vyděšeně zírat na stadión v Bruselu) a to naše tehdejší umírněný fandění. Korzování po ochoze. Mávání šálou. "Klad - no! Klad - no! Klad..."

*

Mimochodem, ten včerejší zápas Kladna s tím Znojmem musel bejt pěknej trapas... hezký den.

*

O plesech maturitních aneb féerie s chlupy

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes)

Cákryš, to to ale utíká - dcerunka jde dnes předmaturitně poplesat, krize nekrize. Zdá se, že váha této akce z pohledu rodiny i školy dopadla i na tuto jinak flegmatickou a těžce virtuální slečnu; na ten slavný večer povolala do prezenční služby značnou část příbuzenstva včetně sourozenců a jejich životních partnerů a na jejím počítači ty nekonečné e-debaty se spolužáky na téma výzdoby sálu, pořadí nástupu, prezentačních medailonků, tanečních klipů a podobných radostí už nejméně měsíc vytlačují obvyklé anime a překlady z japonštiny. Zdá se, že to ve třídě berou stejně vážně všichni - pokud mohu soudit, v objemu plánování a podpůrných činností se skoro blížej operaci Overlord.

*

Teď je tedy dopoledne dne D a já ležím pokud možno bez hnutí na kanapátku v rohu, maskuju se za prázdný polštář a pozoruju cvrkot. Okavypulné. Moje tak akurátní Žena Jasně Mezi Všemi Dominující, která obvykle nesnese na vymeteném jídelním stole ani nepatrnou nerovnoběžnost mezi vidličkou a nožem, nyní odkládá čajový šálek na jedinou volnou mýtinku v pralese sprejů, laků a tužidel, plní si ústa hrstí vlásenek a vrhá se na dceru téměř unfair způsobem. Češeme se. Debatě o skladbě jednotlivých vlasových vrstev moc nerozumím, takže zavírám oči a vzpomínám, jestli jsme takhle před těmi až hrůza lety blbli podobně (tedy s těmi nástupy a tak)... myslím, že ne, ale nevím to jistě. Z celého plesu mne tenkrát zajímalo akorát to, zda si budu moci zatančit waltz s Evou z céčka.

Jo, Eva z céčka... škoda, že nás ji milovalo tolik, dalo to práci dosáhnout aspoň malého vítězství významu pouze taktického... mně se to povedlo na jednom baráčnickém plese, kdy jsme tančili dokonce několikrát. A když v sále náhle zhaslo světlo, čapnul jsem ji u stolu za ruku a se slastným trnutím jsem cítil, že mé stisky vášnivě opětuje... bohužel se zas rozsvítilo a já zjistil, že držím za ruku spolužáka, který seděl z druhé strany Eviny židle a měl stejný nápad. Prvek očekávání, prvek zklamání.

Mezitím jsme dočesali (vlastně dočesaly) a vrháme se na šaty. To bude asi zajímavé, neb kromě žehlení nastoupí i nezbytné odchlupení... jsme totiž kočičí rodina a kočičí chlupy běžně snídáme s chlebem i kávou, chlupy vymetáme z klávesnic svých počítačů a pastou s chlupy si několikrát denně čistíme zuby. Obě dámy plnou parou pracují těmi mazanými kartáčky na sběr chlupů a nevyjadřují se jako dámy. Dvě standardní šedé kočky domácí venkovního typu byly vyloučeny z přepravy již včera a nyní vztekle mňoukají na zahradě a zatínají drápy do domovních dveří. Mazlivá mainská mývalí dokonce vůbec nedostala pro tuto akci výjezdní povolení, zůstala na své obvyklé základně a její dlouhé bílé chlupy byly tím pádem dovezeny pouze zprostředkovaně na různých předmětech, takže jich je nyní na každém čtverečním decimetru černé látky k vidění nanejvýš pět nebo šest. Poslední model kočičí sestavy, modrá britka se zarputilým výrazem, se nemazlí vůbec a chlupy má krátké, takže je trpěna a přítomna - zrovna před chvíli se vynořila zpod kanape asi tak pět centimetrů od mého nosu, přeměřila si mne obvyklým pohrdavým pohledem a pak se znuděně rozvalila pod prázdnou židlí.

Pokud si vybavuju, tak se ten náš maturák tenkrát moc nevydařil. Nějak se čachrovalo s lístky a úplatný pořadatel dokonce vpustil jakousi partu opilců do našeho maturantského salónku. Docela spruz, řvali tam a hráli na piáno, takže jsem nemohl svými něžnými písněmi a geniálními texty okouzlovat Evu z céčka. Pakárna.

Chlupy jsou alespoň dočasně poraženy a obě dámy se nadšeně obdivují svým róbám. Vyměňujeme si s modrou britkou krátký pohled. V jejích očích blikne chmurné porozumění a dokonce se mi zdá, že trochu pokrčila rameny.

Domovní dveře se rozlétnou. Na chvilku se vyděsím, že obyčejné šedé kočky domácí prolomily chatrnou obranu, ale je to jen dceřina spolužačka. Všechny tři dámy se srdečně vítají a připravují se na fázi líčení. Situace začíná vypadat neudržitelně. Britka mizí v podkroví, já využívám krátké prodlevy ve sledu bojových operací, pronikám do koupelny, dělám co je třeba a mezi tím si vařím svou dopolední s(koro)-kávu. Cestou zpět k rohovému kanapi mumlám nezřetelné pochvaly na šaty. Sklízím trojí pohled typu "ty tomu tak rozumíš, blbečku".

Narušení našeho maturáku jsme tenkrát vzali jako děsnou pohanu a na příští rok jsme naplánovali odvetu ve velkém stylu - možná by čučel i sám bin Ládin. Pronikli jsme do sálu v párech a prováděli drobné sabotážní akce. Já měl například plné kapsy skleněných tárovacích kuliček, které moje partnerka při tanci nenápadně rozhazovala po parketu blazeovanými pohyby něžných paží v dlouhých bílých rukavicích. Občas sebou fakt i někdo fláknul, ke zlomeninám naštěstí nedošlo. Ach jo, čas her a neskutečných jalovin... zjistilo se, že Eva z céčka celou tu dobu chodila s nějakým vysokoškolákem a z nás zamilovaných puberťáků měli oba těžkou čurinu.

Trojice dam se vyřítila kamsi do města v rozvinuté ofenzivě. Opatrně vstávám, plížím se k lednici, potichounku otvírám její dvířka a naslouchám. Z podkroví je slyšet žuchnutí zhruba dvoukilového předmětu a poté cupitání tlapek. Terry Prattchet to popsal přesně. Odděluju britce, která je nyní poněkud méně zarputilá, kousek slaniny, sám žvýkám ten větší kus a zvolna se chystám na svůj vstup na scénu. Musím dceru trochu podpořit a nemůžu jí dělat ostudu, stačí, že tady po okolí bez ohledu na vyšší věk pořvávám s bigbítem, chodím v otrhaných džínsách a jezdím podivnými vozidly. Přípravu jsem nepodcenil, dokonce jsem si na tu slávu koupil i nový boty. A patrně se dneska i oholím, co by ne. Jen se napřed trochu odreaguju u počítače. Asi něco napíšu...

...a ve chvíli, kdy začínám s tímhle textíkem, dochází mi, že je za mnou zas jedna životní etapa, že mé dceři odplouvá dětství a nastávají radosti dospělácké a že příštím důvodem k vymetání chlupů bude buď promoce, svatba - nebo možná pohřeb...

...o kterém bych už ale asi nic nenapsal.

Jsem totiž první na řadě.

*

Mimochodem - jakpak asi dneska vypadá Eva z céčka?

*

O přechylování aneb "při kapku snaze to pude"

(psáno v roce 2009 jako reakce na liberecké MS v klasickém lyžování, nepřechylovací vzpouru spolukomentující Zuzany Kocumové a její následný vyhazov, publikováno na blogu iDnes)

No vida, další téma, které rozhýbalo národ... a jak pěkně, ještěže už jsou občanky plastový a nejdou tak snadno roztrhat. A dokonce se kvůli tomu i z práce vyhazuje, byť pouze dočasně.

Popravdě řečeno, celá ta přechylovací kauza mi přijde jako cosi, čemu společnost vzdělanců říká "zástupný pseudoproblém", zatímco nám ostatním postačí jednodušší výrazy, například "broskvovina". Ale když už tím národem hýbe, tak se na ni zkusme podívat taky, nejlépe na praktickém příkladě. A aby nás nebolely nožky od samého lyžování, mrkneme se třeba na tenis...

*

Než celá taškařice vypukla, bylo lze bez uzardění napsati třeba "ve druhém kole Wimbledonu Pierceová zastavila Williamsovou". Nic nesrozumitelného - a do nedávna taky nic proti ničemu. Po Velkém Nepřechylovacím Třesku budou ovšem ortodoxní zastánci nepřechylování muset psát "ve druhém kole Wimbledonu Pierce zastavila Williams". Eh oh uh... nějak mi to připomíná dětství, knihy Karla Maye a Sliding Boba - "Massa Bob již jezdit dobře" - a hlavně, jak tak na tu větu koukám, nějak si nejsem jistej obsahem... sakra, kdo koho vlastně zastavil? Čeština je v tomhle docela pružná, takže to mohla být ta i ona. Jsem možná přízemní, ale pokud nepochopím obsah, tak na formu kašlu. Jak z toho ven? Křestní jména? Zkusme si to: "ve druhém kole Wimbledonu Mary Pierce zastavila Serenu Williams"... no, nic moc, ale budiž, takže máme vyřešeno.

Skutečně máme? Ale starou belu, pane Berka.

Co když to nebude Serena, ale Venus? Nebo taky Mary nebo třeba Karin? Jsme zas tam, kde předtím. A když už to tak pěkně zkoumáme a nechceme kur... pardon, kazit cizí jména, co když se Serena namíchne kvůli tomu "u"? A pošle na nás právníky? Když nepřechylovat, tak taky neskloňovat! A nejni vono náhodou špatně i to "u" v tom Wimbledonu? A co když...

...no já nevím jak vy, ale já bych radši přechyloval :-)

Správná analýza musí ovšem býti objektivní. A objektivně vzato - každý živý jazyk se vyvíjí a v současnosti je na ten vývoj vyvíjen obrovský tlak, totiž i-tlak. Pokud si můžete každý večer například sednout k virtuálnímu bridžovému stolku, kde je vaší partnerkou slečna ze San Diega a proti vám to válí pár norsko-australský, brzy to na své řeči poznáte. Může nás to pobuřovat, ale to je asi tak všechno - ti mniši tenkrát museli bejt taky pěkně načuřený, když jim jejich skvělej džob s opisováním pokazil jistej Guttenberg, a nakonec na tom lidstvo nijak netratilo, že...

...a tak si zkusme představit, že nepřechylovači vyhrajou na celé čáře a ty obsahové nepochopitelnosti se podaří nějak obejít. Nastane nějaká jazyková katastrofa? Ale jistě že ne, nemám strach ani o svůj chrám, ani o svou tvrz. Moje mateřština je košatá, zajisté to zvládne, jako se ubránila dlouhému a stálému tlaku němčiny (zaplaťpříroda, z věty dlouhý jak Lovosice, která končí "nicht möglich", jsem vždycky trochu zkyslej) nebo relativně krátkému, ale o to masivnějšímu ataku ruštiny ("chozrazčot" nebo "glasnosť" si asi pamatuje každej, ale jestlipak by dnešní počítačový týnejdžr rozklíčoval třeba slovo "atládčik"?). A kdo prošel vojnou, zajisté si pamatuje na ty jinde nevídané a tamo zcela běžné jazykové mutace - od důstojnické "ervéhápštiny", důsledně dodržující absolutní neshodu podmětu s přísudkem ("ta náboj tam bude nandány zcela hladce, při kapku snaze") až po redukované vyjádřování řadových vojínů ("mám vás v piči" nebyla žádná nadávka, šlo o zjednodušené vyjádření věty "protože jdete pozdě z dopoledního zaměstnání, soudruzi, nedostanete již teplou stravu, neboť jsem útvarovou kuchyni právě zavřel")...

:-)

...a když už je řeč o těch počítačových týnejdžrech - můj rodný jazyk celkem obstojně zvládá i ten setrvale rostoucí přiliv angličtiny, byť by profesor Hrbolek nad větou "ty lamo, to se snad musí loudovat eště z flopáče, no to budem asi muset zkonvertit přes flešku" patrně omdlel...

...takže - když mi Zuzana Kocum dokáže dostatečně srozumitelně vysvětlit, jestli Kowalczyk přesprintovala ve finiši Steira nebo naopak, ať si mele co chce :-)

*

O zamilované bance aneb dárky za korunu

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes)

Možná jsem jen zbytečně ješitný, ale mám pocit, že se do mne moje banka zamilovala. Píše mi něžné dopisy, chce mi splnit i ta nejtajnější přání. Jsem pro ni prostě jednička, vzor dokonalého klienta, hvězda a miláček. Poslední dobou mi dokonce i několikrát telefonovala...

Rozpačitě pomrkávám a utírám si zvlhlý nos. Jsem opravdu dojat, mimo jiné i proto, že stejná banka před lety mé firmě odmítla půjčit na koupi firemní nemovitosti, protože jsme bohužel neměli další dva nemovité objekty na ručení. Opouštěje tenkrát bankovní prostory takříkajíc na štítě a se zkrvavenou hlavou, potkal jsem na chodbě svou někdejší přítelkyni. Měla na sobě slušivý kostýmek a na plných ňadrech (která ve mně vyvolala i po těch letech něžné vzpomínky) firemní visačku. V blízkém bistru mi pak u třetího bechera polohlasně sdělila, že neupadne-li mi z podnikatelského záměru minimálně půl mega tím správným směrem, nedostanu ni káču, ni vorla..

...to byla ovšem jiná doba, národ byl otráven virem toho odporného bolševismu a prolezlý korupcí, krom toho si spousta lidí v porevolučním kvasu jasně uvědomovala, že už to není na věčné časy a že sebou tudíž musí za těch pár let u koryta pořádně hodit... dnes je vše jiné, dokonce už jsou prý zase úhoři i v Ohři.

Odkládám poslední milostný dopis od své banky, zakláním se v křesle, zavírám oči a představuju si, co všechno bych si mohl za nabízenou částku pořídit. Inu, pěkné by to bylo... škoda, že jsem takový trouba...

Pan Werich se kdysi vyjádřil, že nemá technologického vzdělání, jsa ještě obětí humanistické blbosti. Já jsem na tom po těch letech přesně obráceně - hloupej technik s přízemním, téměř sprostě trojčlenkovým vnímáním světa. Žádný rozlet, žádná fantazie. Dokonce i sporty sleduju zásadně pouze takové, ve kterých jsem schopen snadno detekovat vítěze podle toho, zda tím železem mrskl dál než ostatní nebo někam přifuněl první... sporty sofistikované, kdy sbor moudrých posuzuje, měl-li sportovník při třetí otáčce nad ledem v očích ten správný emailový lesk nebo vyrazil-li druhému sportovníkovi tři zuby z horní čelisti správně napjatou paží, jaksi nepochápávám.

Bohužel, tatáž primitivní, takřka trojčlenková přízemnost mi brání v přijetí lákavých nabídek zamilované banky. Nedokážu vypudit ze své omezené mysli fakt, že vydělávám měsíčně zhruba tolik, kolik měsíčně prošustruju, že nemám žádný geniální podnikatelský záměr, že ve třetí zahraniční fotbalové lize, na kterou si občas vsadím, byly poslední dobou dost divné výsledky... a že tudíž asi nebudu schopen půjčené časem vrátit. Trochu mne v tom utvrzuje i soused Franta Jouda, který před Vánoci pořídil svým dětem i choti spoustu dárků za korunu. Nějak se mu teď nedaří ty brusle a lyže splácet - a to už aby si pomalu půjčoval na letní dovolenou...

Já vím, jsem prostě ekonomickej buran, nemám z toho ten rozum. Nechápu, že soused Franta tím svým dárkem za korunu a následnou zadlužeností pomohl růstu našeho há dé pé v loňském čtvrtém čtvrtletí a že je růst zadluženosti domácností znakem silné ekonomiky. Také mi uniká mechanismus, který zvýší hodnotu sousedova jablka (které si s ním občas vyměním přes plot za své ořechy) natolik, že se uživí nejen soused, ale i jedna sběrna, tři kamióňáci, jeden obchodní řetězec, dvě agentury zabývající se reklamní podporou prodeje jablek a pět publicistů, kteří o zdraví z jablek píšou nebo pindají v televizi (jak to tak vypadá, soused je na tom z celé té party nejhůř). Dřív jsem si to vysvětloval naivně tím, že se prostě občas šlo někam do pralesa a trochu se tam odrbali nějací domorodci. Jak se to dělá teď, když mají domorodci taky internet a spíš drbou oni nás, netuším.

Naštestí to tušit ani nemusím, všude kolem je spousta ekonomů - odborníků, ať již s profesurou nebo bez ní. A další jsou každoročně chrleni instituty bankovními i jinými. Takže je všechno oukej. Pravda, občas se něco nepovede. Pár lidí si hupne přes zábradlí balkónku do ulice, pár jinejch dostane klepeta, pár set tisíc přijde o prachy. Daň pokroku, karavana táhne dál.

To všechno chápu, ale snad má zamilovaná banka na oplátku pochopí mne. Zůstanu u své primitivní, takřka trojčlenkové přízemnosti. Své sny si holt splním, až si na ně vydělám. Momentálně na ně nemám. Zaplatil jsem daně a zbylo mi tak akorát na pár plzní...

...ale víte, že to taky nejni až zas tak špatný? :-)

*

O hnědé slečně aneb chvála starých řemesel

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes)

Sedím se zkříženýma nohama na velkém lůžku v malém pokojíku proti hnědé slečně. Jsem začínající kapitalista-amatér v cizí zemi a městě a slečna dostala zaplaceno. Velká Sametová ještě neztratila nic ze svého lesku a já patřím k těm, kdož dobývají svět.

Kdepak, žádný textový porno nebude. Nepopírám, na záčátku tohoto příběhu byl skutečně ten mrzkej chtíč, zajisté omluvitelnej tou dlouhou totalitní pauzou, která vyprodukovala jistej erotickej hlad obyvatelstva... ale prd, velebnosti, normální nadrženost to byla; nadrženost celonárodních rozměrů, v jejímž důsledku se jistá nepříliš kvalitní tiskovina novinového typu týdně generovala v nevídaných nákladech a na školní i předškolní mládež se z každé trafiky usmívala nějaká ta prsatá bloncka pod titulkem "Mám to ráda do zadečku"...

...ehm, tedy mrzkým chtíčem vše sice začalo, ale, jak je u mne obvyklé, nějak se to zvrhlo zcela jiným směrem. Default status.

*

První výjezd k zahraničním partnerům do dříve zakazované kapitalistické ciziny mne plní hrdostí i očekáváním, které dostává první ránu již kousek za první hranicí. Vybaven dostatečnou hotovostí (můj nový postsametový chlebodárce není žádný drnohryz a já jsem taky docela čilej hoch) hodlám pořádně posnídat ve stejkárně s lákavým poutačem, jenže na příslušný návrh mnou předložený reagují oba mí průvodci, muži ostřílení a v zahraničí běžně operující, pouze nechápavými pohledy. Byv poučen, že v devizové cizině je třeba zásadně konzumovat z domova dovezené řízky a chleby se sádlem, protože diety je nutmo šetřit a vozit domů co přilepšení strádající rodině, dívám se smutně zadním oknem služebního fáva na mizející poutač a myslí mi probleskne krátká sekvence z Deníků Ijona Tichého: "tamo usednout jsem obmejšlel..." "na mozku jsi pošetěn?!? což nevíš, že ve službe jsme?!?" Ach jo, to teda bude vejlet s Lomcovákem...

V cílovém městě pookřeji. Hotel prvotřídní, jednolůžáky čisté, rezervace bez problémů. Zkušení kolegové zkoumají, zda je snídaně v ceně a zda se rozepisuje na účtu zvlášť. Já si zatím procvičuji zarezlou počítačovou angličtinu kostrbatou konverzací s recepční a ptám se na nějakou dobrou restauraci - nevybaven řízky, budu muset večer nějak pořešit doplnění pohonných hmot. Zjevuje se zástupce partnerské firmy. Třesení rukou, úsměvy, úprava uzlů na kravatách. Vyrážím na své první zahraniční obchodní jednání v životě.

Návrat večerním městem. První kolo jednání jeví se býti vydařeným; stroje, které potřebuji pro svůj úsek, jsou k mání a cena je přijatelná. Oba mí ostřílenější kolegové jsou rovněž spokojeni; večeři platil partner, snídaně je v ceně a na účtu se samostatně neobjeví. Senior našeho tria a šéf zájezdu v dobrém rozmaru navrhuje "delší procházku oklikou" a významně na mne pomrkává. Nejsem zcela tupý a za necelých pět minut již plně chápu, které pamětihodnosti asi takhle navečer uvidíme. Nemám nic proti - je potřeba zvědět, jak se jistá nezanedbatelná část zábavního průmyslu řeší ve vyspělých zemích. První výhonky, které po Sametu nabízí v Matičce najmě okolí Perlové ulice, budí v lepším případě soucit, v případě horším pak čiré leknutí, hrůzu a děs. Zatím pociťuji pouhou zvědavost, chtíč klimbá kdesi v závětří.

*

Čtvrt hodiny poté si připadám jak v dětství na prodejní výstavě PIKO vláčků. V úzkých uličkách se pohybuje jen pár chodců, ale ve vitrínách "kamer" je narváno a živo. Pestré vlnění všech možných barev a tvarů: tamhle... a tady... ježišmarjá, a támhleta... tvářím se sice znuděně, dekorum je třeba zachovat, ale temné huňaté zvíře chtíče v útrobách zdvihá čenich a větří. Věcná část mého já sice pomalu vyklízí pole, ale i tak stačím zaznamenat registrační štítky, které mají všechny dámy porůznu připevněny na skrovných textiliích. Velmi praktické. Měli by si sem zajet na studijní cestu všichni tuzemští radní, neschopni naše dámy v této branži byť i jen zaevidovat, natož od nich vybrat nějaké daně...

V jedné vitrině je obzvlášť živo. Tři slečny tmavé pleti se na nás zubí a významně kývají. V koutku tiše stojí čtvrtá, světlá a drobná hezká blondýnka v blankytných bikinkách. Pokud to byl marketingovej tah, vyšel dokonale. Okamžitě vidím, že ona je jiná, že sem vůbec nepatří, že určitě pečuje o nemocnou matku nebo invalidní sestru nebo... v mé hrudi se zdvihá vlna teplého lidského soucitu, jen nepatrně zdola podporovaná huňatým zvířetem. V tomto případě nezhřeším ni nevyhodím svou pajcku v tvrdé měně nadarmo, udělám přece dobrý skutek... bleskurychle kontroluji kolegy: zírají s mírně přiblými výrazy na tři tmavé grácie. Přikládám si k dmoucí se hrudi pěst, vytrčuji ukazovák, zamířím jej nejprve na blondýnku a pak na sebe a tázavě zdvihám obočí. Pěkné plné rty zvlní slabý smutný úsměv a nepatrně přikývne. Výborně. Zdvihám pro změnu palec, nenápadně ukazuji nejprve na kolegu vlevo a poté vpravo, následně s výmluvnou grimasou potřásám otevřenou dlaní. Další přikývnutí, úsměv tentokrát chápavý. Sqělé, je navíc i bystrá. Klepu na své náramkové hodinky, dvakrát roztahuji všech pět prstů a pantomimu zakončím ukázovákem mířícím k zemi. Blondýnka kývá potřetí. Ólé! První etapa mé Tour De Erotica právě skončila. Teď ale navazuje obtížná etapa vrchařská - musím se zbavit svých kolegů. Nehodlám spáchat společenskou sebevraždu.

Odvracím se od vitriny, okázale zívám a navrhuji návrat do hotelu. Zas jednou sklízím nechápavé pohledy, lotr po levici vypadá, jak kdybych mu bral dudlík. Upozorňuji oba starší pány, že čumenda nic neřeší, že je diety přece nutno dovézt domů strádajícím rodinám a že by se jim v kufrech pod lůžky mohly zkazit zbylé řízky. Právě jsem přišel o dva členy fanklubu, ale hláška kupodivu zabírá. Vracíme se do hotelu mlčky. Díkybohu bydlím v jiném patře. Ještě jednou zívám a přeji dobrou noc.

O dvě minuty později opouštím hotel bočním východem.

*

Odhadl jsem to špatně, těch pět prstů jsem měl vytrčit aspoň šestkrát. Nechci vypadat moc uhnaně, naštěstí se nedá předpokládat, že by při tom mizivém provozu mezitím prošel kritickou oblastí nějakej další rytíř. Ještě dva rohy... ještě jeden... zatáčím do uličky, registruji v dáli před sebou nějaké hemžení a slyším nějaké výkřiky. Zdejší rachotivou a chraplavou řečí nevládnu ni zbla, ale některá slova jsou mezinárodní. Krom toho uličkou za mnou právě projíždí několik aut v typickém barevném provedení a s majáčky.

Policie. Šťára.

Kurvadrát, to jsem celej já. Věčnej Pecháček. Nebude erotika, nebude dobročinnost, z první zahraniční cesty si nedovezu spoustu nových pěkných zážitků, ale vrátím se s ostudou a možná i v klepetech. Vtisknu se zády do jakýchsi dveří a zavažuju možnosti úniku. Vypadá to bledě. Proti mně běží několik lidí, z uličky, kterou jsem před pár vteřinami opustil, slyším píšťalku. Je to patrně v hajzlu. Dveře za mnou náhle povolují, nějaká ruka mne chytá za rameno a vtahuje dovnitř.

Kromě přehnané lásky k bližnímu a věčné touhy pomáhat jiným trpím též špatnou akomodací, takže po přechodu ze světla do tmy vidím několik vteřin kulový. Otáčím se do šeré chodby a spíš tuším než vidím nějakou postavu. Mumlám "senks", i když si nejsem jist, zda je za co děkovat - v příští chvíli taky můžu dostat něčím po čuni. Tiše cvakne vypinač a v měkkém světle stojací lampy se zjeví štíhlá hnědá slečna.

*

Sedím se zkříženýma nohama na posteli a není mi nijak zvlášť. Nula od nuly pošla. Má zachránkyně je kakaově hnědá, černovlasá, vysoká, štíhlá a pěkná, jenže já už byl naladěn na drobnou plavovlasou. Nejsem žádnej přelétavej sběratel zářezů do pelesti... a i kdybych se já sám možná nakonec nechal přemluvit, ten dole celou akci tvrdě sabotuje. Věci nepomáhá ani přístup mé partnerky, který připomíná tankování u benzinové pumpy. Nemám jí to vůbec za zlé, plně ji chápu - určitě je taky zklamaná, myslela si, že zachraňuje milionáře s tělem Ramba a místo toho má na triku chlápka v pomuchlaný konfekci, chlápka z Východu, zpoza železné opony, z oblasti, kde se všichni ještě houpou na stromech, nemejou se, trpěj všelikými chorobami a komunisti tam žerou mimina... sečteno a podtrženo - nula s nulou sedí. Cimrmanovská nuda nuda, šeď šeď.

"Tak mi aspoň něco řekni," pravím svou stále ještě značně zarezlou počítačovou angličtinou.

"Ty máš tak velkýho..." začíná ona svou angličtinou pro změnu tichomořsko-antilsko-kdovíjakou, se kterou si ta moje překvapivě slušně rozumí.

Panebože, ještě ke všemu tady si budeme lhát v rámci Pí áR. To už je na mne fakt trochu moc.

"Ale ne, pro boží sako... řekni mi třeba, jak se doopravdy jmenuješ..."

*

Je vidět, že pracovní a soukromé věci opravdu nelze směšovat, lidé se pokaždé chovají zcela jinak.

Sedíme v malém pokojíku na velké posteli a v mezích jazykových možností klábosíme. Má zarezlá anglina značně povolila. Lissie občas popojde ke své - nyní zastřené - vitrině a sleduje venkovní cvrkot. Zaplacený čas již dávno odplynul, ale nezdá se, že by to někomu vadilo. Srkám kávu, fakt dost dobrou. Jsme oba o něco chytřejší; já se poučil o tom, jak se žije v Evropě druhé generaci přistěhovalců z Tichomoří, ona už ví, že sprchu znají i na východě a že komunisti žerou děti jen velmi zřídka. Občas se smějeme; její smích je příjemně chraplavý (snad i sametový, ale já mám tohohle slova už trochu plnej kufr). Noc zvolna ustupuje, na ulici už je klid. Vstávám, kráčím chodbičkou, ještě jednou děkuji, otvírám dveře. Dostávám naprosto nekomerční, srdečnou, lidskou pusu. Chlupaté zvíře hluboko dole se trochu zavrtí... škoda, takhle jsme měli před pár hoďkama začít, Lissy. Už je pozdě. A další pajcku v tvrdejch už si dovolit nemůžu.

Zvolna kráčím probouzejícím se městem. Obloha nad zborcenou železnou oponou se žlutě červená svítáním.

*

Vladislav Vančura kdysi napsal: "mějme na paměti, že je-li poctivé děvče nevěstkou, je to práce jako každá jiná". Ne, že bych chtěl svého milovaného autora a svůj velký vzor nějak opravovat, ale dovolil bych si trochu oponovat. Je-li skutečně poctivé děvče dobrou nevěstkou, je to práce nadstandardní - těžká, nevděčná a nedoceněná.

Tedy ne že by na mém názoru záleželo. Ale soudím, že jsou tři ryze ženské profese, které svět bere tak nějak šejdrem, trochu kose a natupo - a přitom by měl jedné každé z nich vytesat pořádnej pomník... třeba taková barmanka: přijde frajer v kvádru a ve stresu, ožere se nade všechny meze, válí se po pobryndaným pultě, vyblekotá všechny utrpěné křivdy domnělé i skutečné - a druhej den přijde upjatej, se dvěma třema obchodníma partnerama... a dobrá barmanka nedá ani mrknutím oka nejevo, co viděla večer předtím... nebo zdravotní sestra: takové porce strachu, zmaru, bolesti - a k tomu krmení, převlékání povlečení, mísy a klystýry. A konečně štětka: toho chvástání, nářků, stížností na nechápající manželky, drzé děti, neschopné šéfy - a k tomu povolený vstup do sebe sama a plenění zakázaných zón, snad jen ten kousek obličeje lze uhájit... Eh. Oh. Uh.

Přestávám filosofovat. Vcházím do svého hotelu, beru si klíč, vstupuji do své samotky, zapínám televizi, aby se mnou před vstupem do sprchy někdo mluvil. Běží zprávy. Objevují se záběry z noční razie ve vykřičené čtvrti. Řada policistů. Štíty. Pendreky vzor bílá vycházková. Prchající lidé. Čumilové.

Moc bych za to nedal, ale mám pocit, že v jednom z přihlížejících zvědavců poznávám kolegu seniora - šéfa zájezdu... ale asi se pletu. Sex přece nelze zahrnout do cestovních nákladů.

(pozdrav do Melbourne :-))

*

O rytířích silnic a prasení aneb "a co znamená tohle?"

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes)

Potkaj se dva vo berlích a ten jeden poudá "neviděl jsem vás už někdy dřív?" a druhej na to "kdybys mě viděl dřív, pitomče, tak jsme takhle nepajdali..."

...tak na tenhle letitý fórek jsem si vzpomněl při poslední virtuální hádce o prasení. Naše e-diskusní komunita dopravou fascinovaných má totiž několik věčně zelených témat, která pravidelně probírá - dvakrát ročně se pohádáme kvůli změně času, na podzim kvůli zimním pneumatikám, na jaře kvůli celoročnímu celodennímu svícení... a napříč celým rokem někdy vypukne vášnivá debata o prasení, to jest o situacích, kdy někdo nekroutil volantem potažmo nešlapal na pedály tak, aby to odpovídalo většinovému (a někdy i menšinovému) vkusu. Hádáme se tvrdě a rázně, jako komunita jsme názorově velice pluralitní, ale mohli bychom posloužit za vzor leckteré oficiální instituci - pořešivše dané téma, hádat se okamžitě přestáváme, rušíme jednoúčelová mocenská uskupení a opoziční smlouvy a zhusta i zamíříme do již nikoliv virtuální, nýbrž zcela reálné hospy, v níž shoda dříve znesvářených jedinců začasté "přesáhne výšku nálevny", jak by napsal Vladislav Vančura.

Nejsem již schopen zpětně dohledat konkrétní prasení, kvůli kterému poslední debata vznikla - počítám, že někdo někomu včas nevyklidil levý dálniční pruh, nebo naopak někdo někoho agresivně a brutálně k vyklizení tohoto pruhu nutil. Pro tuto stránku deníčku to vůbec není podstatné, stejně se to pak zvrhlo na obvyklá podvlákna, v nichž si nadávaly páry nebo větší skupinky kvůli věcem zcela odtažitým. Podstatné ovšem je, že se náhle z plodného debatního lůna vynořil následující dotaz:

"A víte vůbec, vy volové, co znamená levá ruka, vystrčená z vokýnka a vohnutá v lokti nahoru?"

Jak banální otázka... ale pro mne se náhle změnil svět. Zmizel notebook, hrnek od kafe, zmizely šediny, špeky, bradavice - a u stolu náhle seděl malý, sotva školních škamen dorostlý hošík a dychtivě si listoval ve dvou nejmilejších knihách svého totalitního dětství... kdepak, žádnej Timur s partou či snad Odvážná školačka - na tato stěžejní díla pro jiskry a budoucí budovatele již sedal prach zapomnění v zadním regále knihovny; tou první knižní favoritkou byla tlustá brožurka "Silniční provoz v obrazech" a tou druhou "Umění jezdit" od pana Treybala...

Mé vzpomínky něžně laskají tuto kombinaci suché litery zákona (přesněji tedy legendární vyhlášky 141), geniálně zpracované stylem "co paragraf či jeho písmeno - to obrázek", a moudrých rad úspěšného soutěžáka ze staré školy, ilustrované jakýmsi borcem, jehož jméno jsem sice dávno zapomněl, ale jehož geniální fóry nezapomenu nikdy (když si vzpomenu třeba na takovej pilotní obrázek ke kapitole "řadíme tiše a s meziplynem", chechtám se ještě teď). Možná riskuju papíry, ale otevřeně přiznám, že podle těch dvou knížek jezdím vlastně dodnes.

A zatímco se na pozadí mých myšlenkových pochodů mísí aktuální prasící debata a vzpomínky na obrázek staré káry vlečené na laně, jejíž řidič vystrkuje z okna levou ruku a ohýbá ji v lokti nahoru, v popředí se prolíná spleť náhle pučících otázek. Bráno z hlediska čistě dopravního - co jsme to hergot vlastně za společnost? Válíme se smíchy (případně hovoříme o lůze, záleží na vkusu jednoho každého soudruha), když si někdo dovolí věřit v možnost vybudování komunismu, protože přece víme, že se pro tento případ potřebné ideální lidstvo v reálu nikdy nevyskytne - ale na druhou stranu slepě věříme, že se nám podaří vychovat lidstvo tak, aby se couralo po silnicích předpisovou devadesátkou, když fabriky po celém světě chrlí samohyby dvou-, čtyř- i vícekolové, jezdící rychlostí dvakrát vyšší... Zděšeně si ukazujeme na pochodující zástupy v jednotných uniformách šedých, černých, zelených či modrých - ale na druhou stranu nadšeně tleskáme svému vlastnímu postupnému šněrování, kdy v zájmu efektivity, ekonomiky výroby, provozních parametrů a především bezpečnosti budeme nakonec všichni jezdit ve stejných piksličkách s designem vygenerovaných stejným počítačovým programem, v zaručené bezpečné barevné kombinaci, tedy bílé s nějakým tím zářivým pruhem. Zalykáme se odporem nad bezohledným dacanem, který v simulovaném klipu na letních gumách nedobrzdí z padesátky a smete mladou matku i s kočárkem a tleskáme stejnému vozu, který to ze stejné rychlosti bezpečně ubrzdí, protože má zimní gumy značky X (a řidič pil před jízdou kávu se sokolem) - a nepřipouštíme si, že by dacan taky mohl jet jen čtyřicet, čímž by ofšem ubylo dramatičnosti (a možná by se i prodalo míň pneumatik X). Jásáme nad lepší viditelností a tudíž vyšší bezpečností i za bílého dne svítícího vozidla, ale radši se nebavíme o tom, že ten přední blinkr v tej kombinovanej lucerně je teď ve dne nějak hůř vidět, poslyšte... Čučíme s otevřeným mluvidlem na reklamu ukazující nové, myslící, všemi moderními a tříznakovými zkratkami označovanými vymoženostmi vybavené a všemi mastmi mazané auto, které projede a vyjede ouplně, ale ouplně všady a všude - a pak nevěřícně kroutíme hlavou, když nějakej mladej (nebo i starej) trouba podlehne přesvědčení, že pro jeho plechovýho milánka fyzikální zákony neplatí, a pak učí svý nový lambo lítat nebo položí chlebodárcem mu svěřenej tahač s cisternovým návěsem na bok a celá ta legrace skončí nějakou tou grilovačkou... atakdále s atakdálem.

Dokážeme se (celkem oprávněně) do krve rozpálit, když nás zezadu dojede nějakej frajer a myslí si, že jeho vyladěný klakson a namodralé halogeny provedou rozplynutí či vypaření nejen našeho vlastního přibližovadla, ale i těch dalších pěti kraksen před námi, nebo že nás všech šest otravných brzdičů hupne pod ty právě předjížděné kamiony, aby frajer nemusel sundavat nohu z plynu - ale možná už nedokážeme domyslet, že když se před takovým rychle pádícím frajerem schválně couráme levým pruhem, prasíme mnohem víc než on - on totiž přestupek páchá možná (taky si to může mazat v krajní nouzi s někým do špitálu, že), zatímco my ho pácháme vždy... atakdále s atakdálem.

*

Já jsem vlastně takovej řidič - romantik. Chvátám málokdy a cestu si užívám, kochám se přírodou - a mám rád ty drobné úsluhy a vstřícnosti, kterým si řidičská komunita pomáhá, když se jí chce. A fascinuje mne ta vychytaná mimoverbální komunikace těch, jimž se kdysi říkávalo "gentlemani za volantem" a kteří sice ještě pořád existují, ale už jsou kapku "obsolete", protože v módě je teď spíš model "Pepa z buranova". Dojedu kamión, nevidím před něj, tak nijak neprasím a zůstanu pěkně v závěsu. On mi hodí pravej, čili "můžeš". Předjedu, zablikám něčím vzadu, čili "díky". On cvrnkne o dálkový, čili "nemáš zač". Nádherná etuda elementární slušnosti na gumokolech, jedno voko nezůstane suchý... nebo na dálnici: jedu kapku rychlejc v levým, dojíždím někoho pomalejšího v pravým, ana dojíždí někoho ještě pomalejšího. Chvilka napětí - vjede mi tam nebo ne? On blikne brzdama ("vidím tě...") a dá levej ("...ale chci ject taky, tak si švihni, joudo!") a já teda buď přidám, aby nemusel brzdit, nebo sundám nohu z plynu, bliknu mu a hodím pravej ("...hele, klidně jeď, dyk já se z toho nepo..."). Zase nádhera - proč si nevyhovět, no ni?

Pravda, někdy se to může kapku zamotat, mimoverbální komunikátor dojede kloboučníka, porozuměj si jak ten bača s indiánem - a je zaděláno na hromadu... ale to je holt daň evoluci a přirozenej výběr, expert měl kloboučníka včas detekovat...

*

...no nic, zklidňuju se a vracím se do reálu. Dopravní komunita už změnila téma, e-diskuse již míří zcela jiným směrem. Spouštím pařáty na klávesnici a přidávám se ke všobecné e-vřavě. Sbohem, řidiči - gentlemani...

...ale tak mne napadá - možná se leccos vyvíjelo líp, kdyby se mimoverbálně komunikovalo i na dálnici jinýho typu... kdyby třeba to oranžový auto, který tak strašně nutně házelo levej a chtělo taky jet, přece jen trochu cvrnklo o brzdy a pustilo to rychlejší modrý... a nechalo ho aspoň předject ten obrovskej náklaďák s nápisem "Europe GmbH", než ho vosolí... nebo moh ten modrej blikat dlouho předtím pořádně pravým...

...ale to bych asi chtěl moc. Řidiči těchto objektů patrně nikdy mimoverbální komunikaci nepoužívali - a nečetli "Umění jezdit" od pana Treybala.

Takže - hezký den všem.

Poznámky:

1. bača a indián:

Na horách potká Indián baču a ukáže s vážným výrazem k nebi. Bača ukáže s vážným výrazem k zemi. Indián se usměje a rozpřáhne náruč. Bača se též usměje, předpaží levici, zatne ji v pěst, ohne v lokti a potřese.

Indián později vypráví svému kmeni: "v zemi jménem Evropa jsem viděl spoustu divných lidí, teprve na jakémsi opuštěném kopci jsem potkal moudrého muže. 'Jsem synem Slunce!' oslovil jsem ho ho posunkovou řečí. 'Jsem synem země!' Odpověděl ten muž. 'Buďme přáteli!' vyzval jsem ho. 'Nerozlučnými!' odpověděl. Nyní vím, že mám v té daleké zemi skutečného přítele..."

Bača ten večer vyprávěl v krčmě: "to je děsný, co sem poslední dobou chodí za cvoky. Z lesa vyleze hluchoněmej vopálenej chlap a ukazuje 'Vylezu na strom!' Já na to 'Najebeš si!' Ale von zas prej 'však mě chytíš!' a na to já 'takovýdle lobogo!'...

2. levá ruka vysunutá z okénka a ohnutá nahoru v lokti signalizuje odbočení vpravo v případě, že vozidlo nemá funkční ukazatele směru a ve vozidle není přítomna jiná osoba než řidič.

*

O úhlech pohledu aneb muž a žena ve sprše

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes)

Ležím na saténovém divanu a krásná polonahá dívka s pružnými prsy mi právě přináší dokonale propečené vepřové koleno, když tu idylku naruší podivné zvuky a horké vlhko. Otvírám oči a nechávám se políčkovat drsnou realitou.

Jedinou obytnou místností naší garsonky se zahrádkou se valí pára, je slyšet hluk tekoucí vody. Ve dveřích koupelničky stojí zachmuřeně má lehce flegmatická a těžce virtuální dcera.

"Ten kohoutek zas nejde zavřít, tati", praví vyčítavě.

Mým pomalu se probouzejícím vědomím prosviští rychlý kaleidoskop: stará baterie, nová kuželka, železitá voda, plastový kohoutek, velká síla potřebná k dotahování, omleté takzvané vroubkování. Kombinace těchto prvků vytváří zdroj horké vody na jedno použití. Kovový kohoutek dneska neseženete, tahle pitomá spotřební společnost přece trvalý věci nepotřebuje, co by vám prodávali napřesrok, hajzlové... leč není čas na politicko-ekonomické úvahy. Odhazuju deku model vojenská šeď polní, přerušuju gaučing a vrhám se ke krabici s nářadím.

"Jak, nejde zavřít? Koukej s tím něco udělat, nebo vypustíš celej bojler!"
"A co asi můžu dělat, když to nejde zavřít?"
"Co asi, co asi... zavřít to! Sypej ven a vypni čerpadlo!"
"Jak asi můžu ven, když jsem svlečená?"
"A koho to zajímá?" (tohle není moc spravedlivé, vezmu-li v potaz svůj gaučový sen)
"A koho zajímá vyteklá horká voda?" (to už je ovšem vyložená drzost)
"Mně, mně to zajímá, sakra. Víš, kolik platíme za elektriku? Nevíš! A buď ráda, že vůbec nějakou máš! Já se ve tvým věku myl pod pumpou!" (jasně, dvakrát ročně pod stanem, jinak jsme pochopitelně měli koupelnu) "A kvůli tvýmu hodinovýmu louhování nebudu měnit celej rozvod vody!" (to má sice logiku, ale hlavně se mi do toho nechce investovat čas ani prachy... pickup zvaný Anča potřebuje nutně reko motoru a přední nápravy)

Dcera krčí rameny, lenivě navléká župan, odchází volným krokem vypnout čerpadlo. Dotahuju sikovkama vzpurnou kuželku a bublám spravedlivým hněvem... koho to zajímá, koho to zajímá... normální ženská, vůbec nechápe, co je důležitý a co ne, copak to musí pouštět naplno? Stačí nepatrnej čůrek a umeje se taky. My měli na vojně pro celou rotu dva malý bojlery, umylo se tak osum deset lidí, když jsme si stěžovali, přijel frajer ze správy budov, upálil oba bojlery autogenem a bylo po problému... tady má slečna komfort jako prase, ale neváží si toho a ještě kušní... nechápe to. Vůbec to nechápe.

*

Zvoní mi mobil. Volá kominík. Měl přijet příští týden, ale výjimečně může teď. Hned. Bude tu za pět minut. Prima. Jdu připravit žebřík. Venku je docela hnusně a začíná sněžit.

Kominík je fakt borec, počasí - nepočasí, zmáknul to skvěle, ani kamna nebylo potřeba přidusit. Stojím na zahradě s kočkou domácí standardní šedou na rameni a vykonávám dozor. Po deseti minutách končíme. Mistr odchází do auta pro papíry, já do baráku pro peněženku.

Uprostřed jediné obytné místnosti naší garsonky se zahrádkou stojí rozzuřená dračice.

"To ten kominík nemůže zavolat aspoň hodinu předem? Podívej se, jak to tady vypadá! Já před hodinou luxovala!"
"Co se točíš? Vždyť je to jen pár sazí..." (pravda, taky trochu kouře)
"Pár sazí, pár sazí... ty to uklízet nebudeš! Ženská aby všechno vodřela a vám je to fuk! A tu koupelnu uklízet teda nebudu!" (komínová dvířka jsou přístupná ze sprchy, mně to přijde docela praktické) "Víš, jak to tam vypadá?!?" (nevím, ale tuším, ta dvířka trochu nedoléhají)

Takticky ustupuji na venkovní obrannou linii. Kominík přichází se svou cestovní kanceláří. Zvu jej dál. V půli schodiště se zastaví a nedůvěřivě naslouchá.

"Paní se nějak zlobí, ne?"
"To je dcera. Před hodinou luxovala. Pojďte klidně dál, mistře."
"Ale to můžeme klidně vyřídit tady, sednu si na schody..."

O chvíli později klečím ve sprše a pilně operuji s lopatkou a smetáčkem. Pár sazí, no bože. A navíc se to dá všechno hned spláchnout, velmi praktické. Šedé ručníky se vymění za bílé a je to. To je kraválu kvůli takový pitomosti... nechápu to. Vůbec to nechápu.

*

...ale stejně je to super, že se chlapi a ženský lišej i jinak, než jen prvoplánově fyziologicky - hned je ten život takovej veselejší, řekl bych.

*

O změně sídla RFE v Praze

(psáno v roce 2002 pro Právo jako reakce na polemiku pánů Hanáka a Hekrdly v souvislosti s ochranou pražského sídla RFE proti teroristickým útokům - a na podporu druhého diskutéra)

ad: Případ Svobodná Evropa

Vážený pane,

dovolte mi, abych Vám poděkoval; konečně jsem si na dané téma přečetl článek, který se na problém dívá objektivně, z více stran a v souvislostech.

Osobně mám na tzv. "věcnost a nadhled" RFE trošku jiný názor, než její protektoři; dobře si totiž mj. vzpomínám, jak se tato kultivující stanice chovala např. v době hrozícího střetu mezi Čínou a Vietnamem. Jedinečnost situace, kdy proti sobě stály v Asii dvě armády států takříkajíc ryze místních, jejichž muži měli na čepicích tytéž rudé hvězdy, tehdy donutila i ty nejobskurnější stanice, které bylo možné na šumícím tranzistoráčku chytit, k podrobnému a obsáhlému zpravodajství...

...pouze RFE (dokonce snad přímo ústy L. Rakušanové, ale na to už bych přísahat nemohl) informovala kultivovaně a s nadhledem o tom, že, cituji,...

"...Moskva je zcela ochromena, protože řidiči sněhových pluhů neplní své povinnosti a raději vozí načerno pasažéry, aby si zvýšili svůj bídný příjem..."

Fakt, byla to hlavní zpráva; musím zahanbeně přiznat, že si na ni od té doby vždycky vzpomenu, když mi někdo nalévá do šišky cokoliv o kvalitě RFE...

...pochybuji ale, že by si na to dnes veřejně vzpomněl někdo jiný - ani paní Winterové, ani panu Havlovi by se to asi moc nehodilo do obranné linie.

*

Ještě drobná poznámka k oněm záchvatům "demokratického fundamentalismu", kdy je třeba hájit (svou) svobodu a (svůj) názor bez ohledu na (cizí) oběti a do poslední kapky (taky cizí) krve: nijak se nedivím, že jsme my Češi objevili tunelářství, když jeho speciální sekci, totiž rektální speleologii, pěstujeme hojně již mnoho let. V případě RFE jde o další vylepšení, protože se dobýváme (tedy alespoň někteří z nás) do konečníku, ve kterém už jsou dost dlouho jen pavučiny a který už odpojil i mateřský organismus. Navíc mám za to, že výše uvedení obránci svobody svými výkřiky o nemožnosti útěku před terorismem a o setrvání za každou cenu zamlžují prostou skutečnost, že umístit cokoliv neinertního do hlavního kulturního i společenského centra hlavního města, mezi oba proudy hlavní tranzitní komunikace, nad hlavní křižovatku tras metra a vedle hlavního nádraží (mmch jste asi první, kdo si na něj vzpomněl, další dík navíc), je prostě pitomost a přemístění takovéto instituce někam jinam není v době ohrožení žádná zbabělost, ale ryze racionální přístup. Navíc se jejich křik nese přesně v tom tónu "já to jedinej vím dobře a vy všichni držte hubu", na který je místní obyvatelstvo poněkud alergické. Konají tak své milé demokracii medvědí službu a chovají se jako... no, raději eufemismem... lidé nerealističtí - lhostejno, zda jde o kulisáky, intelektuály, prezidenty nebo populární komentátory. Jako prázdné gesto, které gestikulujícího nic nestojí, bych tento křik nebral pouze u někoho, kdo bydlí pod rozhlasem, pracuje na Pankráci a po paralyzované magistrále jezdí zhruba 10x denně bez majáčku. Jenže tady už bych musel zanechat eufemismů - to by byl prostě blbec :-)

Ještě jednou díky, napište zas něco pěkného a pozdravujte pana Hanáka :-)

*

O změně vlastníka Literárních novin

(psáno v březnu 2010 jako reakce na článek Ludvíka Vaculíka, který měl jakési chartistické výhrady k novému majiteli LtN)

Naše jaro, jejich jaro...

Přiznám se, že noviny prakticky nečtu; jednak patřím k průkopníkům takzvané "e-éry" a druhak se ve vydavatelském prostředí pohybuji již řadu let, takže trpím jistým druhem nechutenství - podobně jako cukrář, který nepojídá indiány vlastní produkce a radši chodí k řezníkovi naproti. Literární noviny pak znám jen proto, že jsem se v loňském létě podílel na technickém řešení jejich nových prostor, běhěm těch několika týdnů spolupráce (setrvale obklopen činorodým redakčním ruchem) tu a tam přečetl stránčičku - a nabyl dojmu, že se to celkem číst dá. Další shodou okolností jsem se nyní seznámil s jarním zamyšlením pana Vaculíka i texty souvisejícími - a taky mi to nedalo a já pln směsice dojmů zas jednou usedl ke klávesnici, odloživ předtím nikoliv jarní sekeru, nýbrž jarní zahradnické nůžky.

První a nejsilnější dojem vyvolal vzpomínky na léta devadesátá, kdy jsem - pravda, kryt pro jistotu pseudonymem - psával do nedělních příloh více či méně humorné fejetonky o počítačích a výpočetní technice vůbec (ten pseudonym mne chránil před lynčováním ze strany odborné veřejnosti). Humoru bývalo většinou pohříchu méně než více, protože vymyslet každý týden byť jen jednu dobrou legraci není žádná sranda, zvlášť když tak činí na vedlejší poměr člověk tím hlavním poměrem více než vytížený. A tak se mi velmi často stalo, že jsem seděl nad prázdným textovým dokumentem, zachmuřeně sledoval hodiny odměřující čas do redakční uzávěrky a tu a tam stručně reagoval na čím dál tím agresivnější maily svého editora... a nakonec něco blesklo nebo někdo poblíž něco plácnul a já těch povinných pár řádků do svého podvalu za vteřínu dvanáct přece jen vyplodil a na týden se zachránil...

...a i když nechci sahat slovutnému kolegovi do svědomí, ten první dojem z jeho jarního zamyšlení mi vtíravě a vlezle našeptává, že vznikl za stejných podmínek a dost podobným způsobem - co bych tam tak sakra vrazil? Nu, máme tady to jaro, budou tady ty volby, někdo ty noviny koupil, někdo do nich napsal, zbytek už je jen ten řemeslný fortel... kolik že to má mít bajtů?

To jsou ovšem jen moje spekulace, možná se krutě mýlím (nebylo by to poprvé) a tak se radši zamyslím nad dojmem druhým, jehož síla jest menší, avšak dosah jeví se býti téměř celospolečenským.

Týká se čehosi, co bych nazval "polarizovanou informací".

Žijeme - tedy alespoň naše společnost euroatlantského typu - v době, která si vytvořila k informacím silný, leč poněkud deformovaný vztah. Laskavý čtenář si zajisté povšiml, že v tom každodenním mediálním bombardování ustupuje vlastní informační hodnota sdělovaného do pozadí a čím dál tím víc se uplatňuje spíše obal a vzhled. Nejde jen o reklamu, kdy je bezvýrazně šedý a bezejmenný běžný výrobek válcován nějakým tím černým silákem nebo zeleným švihákem - už jsme tak daleko, že chceme-li P.T. spoluobčanům sdělit, že je někdo blbec, musíme na toto téma nejprve vytvořit internetovou prezentaci s animací a vhodně vybranou hudbou v pozadí. Tento trend je plošný a nedá se s tím nic dělat. Globalizujeme se, no. Je naprosto jedno, v které zemi, ve kterém hotelu a ve kterém městě se ráno vzbudíte - v televizi uvidíte stejné reklamy a v hotelové jídelně na vás vyjukne stejný švédský stůl. Budiž, jak by řekl počítač Apple Macintosh v české verzi.

Tady u nás v Kotlince si ovšem jako obvykle přidáváme něco navíc.

My si totiž vždycky hlavně zjišťujeme, na které straně stál v okamžiku vzniku informace její zdroj.

To dělení na správné "nás" a špatné "je" je mnohem typičtějším národním rysem, než ta legendární holubičí povaha (mimochodem občas vidím pražské holuby na okenním parapetu a není moc o co stát) či muzikálnost (mimochodem podruhé - pokud by se přihlíželo k současné populární hudbě, tak to taky už dávno není žádná sláva). A zdaleka nejde jen o rys z doby totalitní hrůzovlády let padesátých, která ten "my-onismus" dovedla až k takovým výronům dokonalosti, jakým je například rovněž legendární báseň "Partyzánka" resp. "Cigarety", jejíž refrén tvoří úderný slogan "levá tráva - naše tráva, nepřátelská tráva zprava"...

My-onismus pěstujeme náruživě a po léta, přičemž se většina hrdého národa jakýmsi sotva pozorovatelným driftem přes tu hranici mezi námi a jimi plynule přesouvá, takže v jednom prostoru postupně žilo, vezmeme-li to s humornou nadsázkou, několik miliónů monarchistů, kovaných demokratů, antifašistických obránců vlasti, kolaborantů, partyzánů, budovatelů socialismu, evidovaných spolupracovníků a třetích odbojářů. To ovšem nikomu nebrání v setrvalém kádrování, protože my to myslíme dobře, ale oni... takže tohle by sice mohlo bejt docela dobrý, ale motal se kolem toho jeden, co si prej kdysi uplivnul směrem k hradu, takže radši nic... a do těchhle novin napsal v minulým čísle támhleten a tenhle ne, tak to von to bude asi ňákej divnej plátek, radši to nečtěte, paní vachmajstrová... kam se ve finále hrabe ta Haškova povídka o jihoamerické cenzuře zakazující provedení hry "Kamna a uhlí", protože již z názvu bylo přece naprosto jasné, že jde o útok na ministra, jehož dědeček kdysi býval kamnářem.

Trávím teď dost času v severní části naší milované Kotlinky, v relativně drsném koutku tvaru trojúhelníka, nad jehož třemi stranami žijí tři různé národy s příslušenstvím a z jehož území v průběhu let postupně a několikrát všichni všechny vyhnali. Tomu trojúhelníku to vůbec nepomohlo. A teď se tady tak nějak sbíráme, navzájem se oprašujeme a já, byť mám z němčiny kopřivku, se snažím aspoň trochu šprechtit, když si motorkář Günther pozve mou veteránskou rockovou partičku kousek za čáru na víkendový sraz. A klábosíme rukama nohama o chopperech a o kapele Led Zeppelin a neřešíme, co dělal jeho děda za války a jakou jsem já měl v osmdesátých letech hodnost ve vnitráckým výzkumáku... prostě tady musíme nějak přežít, tady v tom nevýznamném trojúhelníčku, který je sice v reálu nádherným výřezem krajiny, ale na mapě nové krásné Evropy vyniká leda sytou modří při znázorńování nezaměstnanosti.

Takže já bych vůbec neřešil, kdo Literárky vlastnil a kdo je teď koupil - jen bych jim přál stejně zajímavé a objektivní články, jaké měly v tom loňském létě, kdy se mi dostalo pár výtisků do ruky. A asi bych se nepotěšil, kdyby v dnešním politickém jaru vyhledávaly nějaké to zlo a organizovaly proti němu občanstvo. Vymezování se proti nepříteli a harašení zbraněmi bych nechal bulváru. Inteligenti, intelektuálové a lepší lidi vůbec přece chápou, že násilí pouze plodí další násilí a nikdy nic nevyřeší - nebo že by nechápali? Koneckonců, jistý autor jarních zamyšlení již před lety napsal, že "je třeba podstoupit nepříjemný krok - pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní" :-)

*

O idealismu, profesionalitě, fotbalu a vzájemném vyhánění se

(psáno v listopadu 2009 pro server "Nezapomeňte", který mne pozval do diskuse k Sametovým událostem jako "toho odtamtud")

Mám-li být upřimný (bude-li tedy onu upřímnost, zde v Kotlince už dostatečně zprofanovanou, někdejšímu kapitánovi z vnitráckého výzkumáku vůbec někdo věřit), jsem teď nad svou otlučenou klávesnicí trochu nesvůj, připadám si, volně řečeno s panem Werichem, jako „někdo, kdo je teď sice tady, ale předtím přišel odtamtud...“, prostě takový nezapadající ústřižek v jinak úhledné skládačce; na druhou stranu ten pocit ale pěkně vklouzne do zvoleného námětu.

Kdyby se totiž ty „ústřižky nezapadající“ držely stranou skutečně důsledně, tak kupříkladu takovej Plánička v životě nemoh chytat za Slávku, protože byl zamlada přesvědčenej sparťan.

*

Osobně mám rád ideály, jako střepatý vyhublý hošík jsem si jich užil ažaž a dokonce i dnes, ač již vybaven pleší, bojlerem na břiše, veteránským nadhledem a bezbřeze krutým cynismem, si občas nějaké podovolím. Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že jedinou zárukou skutečné kvality v jakémkoliv oboru lidského konání může být pouze ryze profesionální přístup. A „profesionálem“ nenazývám někoho, kdo je ochoten za prachy nosit ocas ďáblu a v okamžiku lepší nabídky shora hbitě, smlouva nesmlouva, ten ocas pustit a drapnout podávaný pár bílých křídel (nebo naopak) – profesionál je u mne chlápek (dámy prominou), který se se svým partnerem, šéfem, klientem... říkejme tomu jak chceme... dohodne na podmínkách spolupráce a pak ty podmínky po dohodnutou dobu plní a svého partnera, šéfa či klienta chrání a hájí jeho zájmy. Záměrně nepitvám zaměření, opodstatnění a morálku oněch zájmů – předpokládám, že ten můj hypotetický profesionál respektuje nějaké hodnoty a případné problémy s tím související si sám v sobě vyřešil ještě předtím, než o dané spolupráci vůbec začal jednat.

Řečeno zjednodušeně a s pomocí výše zmíněného fotbalu (dámy prominou opět) – pokud mi jde o ligové výsledky, vůbec neřeším, kde můj nový levý obránce předtím hrál a jaké holky si večer vodí domů, pokud hraje tak, jak to od něj chci, a pokud jsem si jistý, že neprodá zápas a že nebude soupeře kosit zezadu a plivat mu do obličeje, když se sudí nedívá.

Ano, pohledy z pozic horkých ideálů se budou od oněch chladně profesionálních vždycky lišit – někdy méně, někdy více, někdy až za hranice rozumu (opět fotbalový příklad - jedna méně známá povídka Jaroslava Haška popisuje, kterak byli do Prahy pozváni k přátelskému mači skotští fotbalisté a pak jim bylo vyprávěno o našich dějinách a národních buditelích a nešťastní Skotové pořád nechápali, za koho ten Havlíček vlastně hrál a kolik dal gólů...). Ale chladná profesionalita musí s ideály vytvořit fungující symbiózu, nikoliv nenávistný antagonismus.

Protože samotná myšlenka nikdy nic nedokázala – ani v dobrém, ani špatném.

Dokazovali až konkrétní lidé, kteří tu myšlenku uváděli do praxe.

A napříč dějinami i společenskými řády se táhne děsivá spousta v principu dobrých myšlenek, ze kterých jejich realizátoři dokázali vybudovat zrůdné zlo...

...a hlasatelé původních ideálů, zpočátku jdoucí vepředu a mávající nad hlavou prapory různých barev a tvarů, postupně padali v důsledku utržených krvavých ran...

...a ty rány až nepříjemně často přicházely zezadu, nikoliv od profesionálů na protější půlce hřiště, ale od neprofesionálů z vlastních řad, kteří ty ideály původně nadšeně přijímané během prvních kilometrů pochodu nějak ztratili...

...nebo, což je mnohem horší, leč bolestně pravděpodobné, nikdy vůbec žádné ideály neměli...

...a ten maník s praporem bohužel neměl v zádech profesionální ochranku.

*

Dalo by se říct, že mne před třiceti lety moje ideály dovedly až k profesionální ochraně totality, i když osobně tuto větu považuju za zatraceně zjednodušující – může jen těžko vystihnout tu nepřímou úměru a v čase se plynule měnící poměr mezi objemem složky s ideály a složky profesionální. A vývoj pohledu na společnost z vstupního chápání „pro všechny“ přes „pro někoho“ až po „pro ty hajzly“. Podrobně se to snažím popsat v povídkách i písňových textech už pár let a pořád to jaksi není ono... možná to nějaký diskusní tavicí tyglík posune na jinou úroveň – leccos jsem viděl a prožil a reakce z druhé strany kurtu věsměs nulová, protože ji jaksi nikdo nepožadoval, dův-taj a šup s tím do šanonu. Což je pochopitelně špatně, bez zpětné vazby funguje máloco, kladná zpětná vazba spíš škodí, zatímco záporná systém stabilizuje... Systém, v jehož dresu jsem se potácel po celospolečenském hřišti, zápornou zpětnou vazbu nerespektoval, popíral a potlačoval - a taky na to dojel. Systémy současné i ty (jménem celého lidstva bez ohledu na rasu a přesvědčení doufejme lepší) budoucí by si z toho měly vzít ponaučení a nedělat stejné chyby.

*

Jsem dobrý vlastenec, když kupříkladu český atlet vítězí, šťastně pláču u televize (bohužel už jsem si takhle dost dlouho nezaplakal), ale jako celek nás Čechy moc nechápu a na poslední stovky let národních dějin koukám s těžko skrývaným despektem. Moc pěkná ilustrace té údajné holubičí povahy a pevných jednotných postojů, jen co je pravda: na začátku ztráta suverenity kvůli lokálním zájmům přesně v duchu pořekadel o sousedově koze, pak stovky let takzvaného úpění (ale pěkně za větrem a se slušně naraženou němčinou, může se to hodit), poté náhle davy protirakouských vlastenců, navazují davy prvorepublikových demokratů, nadšená mobilizace, defétistický Mnichov, následně až nechutně vysoký počet kolaborantů zápolících o rekreaci v rámci Heydrichovy akce, potom obrovská skupina partyzánů a odbojářů, následuje období nepochopitelně prudkého nárůstu členské základny Jediné Správné Strany a éra devadesátidevítíprocentních voleb, o které si toho ještě řekneme spousty, hned po Sametu pomalu není kam plivnout pro samé členy třetího odboje... je to normální? A při každé změně se vymetou ti, kdož už se jakžtakž zorientovali a mají pracně našlápnuto k profesionalitě, byť z nouze jaksi samoučné – ano, soudruhu, jsi sice odborník, ale tvůj děda měl dva tovaryše, tak táhni, vydřiduchu... jistě, vážený pane, vy byste tuhle instituci možná vytáhnul z těch s prominutím sraček, ale copak to máte tady v tom svazku, to by teda nešlo...

...je to normální? A slouží to dobré věci?

Ono opatrně a úspěšně zatočit s velkou lodí je makačka, i když se zrovna na můstku nikdo nepere o kormidlo a cestující nelítaj jak magoři z levoboku na pravobok a zase zpátky...

...a ta naše Kotlinka je docela velká loď, řekl bych.

*

Většinou pobývám v příhraniční lokalitě, kde v minulosti během let postupně vyhnali skoro všichni skoro všechny. Teď se tady sbíráme ze země, oprašujeme a zkoušíme se nějak uživit – pěkně dohromady a bez soustavného probírání, kdo kdy komu co. Pak vyrazím k Matičce a u silnice vidím spousty výkřiků, že my dobře ale voni špatně, slibem neurazíš... a vytahuje se kdejaká špína a jak podle toho Jardy Hašků aby se člověk před obecníma volbama pomalu bál mezi lidi na dobytčí trh, mohli by ho tam podřezat páni kandidáti, a slušný lidi, který už se začali přibližovat potřebný profesionalitě, jdou radši jinam a dacani se radujou, protože ekonomika sice není nic moc, ale ještě pořád je zaplaťbánbů z čeho krást, tedy pardon, přerozdělovat... a nějakej trouba pro se vždycky najde, to je jedno, jestli slibujeme věčnej ráj, třináctej důchod nebo vánoční dárky za korunu...

...jauvajs.

Takže zjišťuju, že ač jsem v mládí kopal za všeliké mančafty a teď už mám tu pleš a na břiše bojler a veteránský nadhled a cynismus... že bych přes to všechno přece jen rád viděl, kdyby se hrálo fér, neplivalo se do očí, když se sudí nedívá, a hlavně by se mělo trošku bránit ve vytváření mančaftů, které s tím prodáváním zápasů a skopáváním zezadu počítaj už od podání přihlášky do ligy... a že by se... aby se... vono samo...

...no, asi takhle: Chartu 77 jsem tenkrát v posluchárně bez zájmu poslal dál, protože se v tom mizerně čitelným strojopisu nepsalo nic o programování.

Dnes nemám žádný problém s poskytováním „názorů odtamtud“, pokud by s nimi někdo chtěl polemizovat.

A případnou budoucí Chartu 11 si asi minimálně pořádně přečtu.

Budu-li ještě naživu, teda.

Poznámka: záměr serveru "Nezapomeňte" v mém případě nevyšel (a nejen v mém, obdobně dopadli oba další "kmenoví diskutéři", byť stojící na straně opačné, tedy politicky správné), protože diskusních příspěvků bylo pomálu. A těžko diskutovat s někým, kdo si z celého textu vybere jen tu minulou podporu Hrůzovlády a požaduje omluvu... osobně si nemyslím, že bych byl komukoliv anonymnímu jakoukoliv omluvu dlužen, protože mnou programované systémy nikdy nikomu nijak neublížily. A těm, kterým jsem ublížil osobně, jsem se omluvil už dávno - a pěkně zočivoči, nikoliv jen vágně a virtuálně...

...ono jich totiž zas až tolik nebylo. V rovině politické pouze jeden, přesněji jedna. A se službou Hrůzovládě to nemělo co do činění.

*

O muži na plotě, forbínách J.W. a povídkách J.H.

(psáno v roce 2010 pro server "Nezapomeňte")

Asi tu fotku viděl leckdo.

Na plotě visí chlápek v civilu a za šosy ho tahá chlápek v uniformě. Jeden ze symbolů událostí předlistopadových. Mediálně vděčná záležitost. Hezky se s tím takhle po dvaceti letech pracuje.

A navíc má ta předlistopadová etuda i aktuální pokračování; jak to tak vypadá, tak chlápek v civilu by si dneska docela rád potřásl s chlápkem v uniformě rukou. Historická tečka, co jsme si, to jsme si, něco jako když si britští, američtí a němečtí veteráni koncem minulého století v kamarádské atmosféře vyprávěli, jak si navzájem prášili kožichy tenkrát v zimě 1944 v Ardenách, to byl mazec, kluci, co, akorát u těch Malméd se to nějak vymklo, nojo, nějakýho toho hajzla najdeš v každý partě, Bille, co s tím naděláš...

...jenže chlápek v uniformě si podle všeho potřást nechce.

Vůbec nehodlám svého někdejšího kolegu ve zbrani hodnotit, má právo konat, jak se mu zlíbí, a určitě má k tomu konání nějaké důvody... jeho věc. Ale nedá mi to a zkusím si představit na jeho místě sám sebe – mohlo se to klidně stát, v akci na ulici se člověk ocitl raz dva, i když se třeba zrovna v nějaké utajené laboratoři zabýval vývojem něčeho převratného, třeba automatickýho pendreku... služba je služba.

*

Musím se přiznat, že beru televizní zpravodajství vždycky tak trochu s rezervou, ono stačí trochu střihnout a člověk se pak nestačí divit, co to vlastně řek‘, prokletí elektronického věku, koneckonců dneska už „copy – paste“ dělá divy i v té nejbanálnější internetové diskusi... ostatně již legendární pan Werich naznačiti ráčil, že stačí pár puntíků a z mocnáře je selka, případně ze selky mocnář, záleží na náladě, která převládá v té které domácnosti. Takže pro jistotu osekávám veškeré politično, tajno a veřejno - prostě příslušník hlídá plot a někdo mu přes něj leze a tak ho chce sundat a zrovna cvakne foťák a vznikne dobový symbol a legenda.

To je docela nadstandard, ne? Stát se už zaživa symbolem a legendou... pravda, v tom boji dobra se zlem to vychází na tu horší stranu, ale někdo tam stát holt musí...

...a teď ještě ta možnost toho velkého smíření, potřesení si rukou za širokého „cheese“ a cvakání dalších fotoaparátů, legenda na druhou... a k tomu i normální lidský uspokojení z ukončení něčeho nedopečenýho, co jsme si, to jsme si...

...já bych to asi bral.

Určitě bych to bral.

Zvlášť, když bych věděl, že se svým způsobem smiřuju a jaksi i omlouvám za celou docela velkou partu... on se ten celospolečenskej dopad takovýho relativně drobnýho kroku nedá podceňovat. Geniální Jaroslav Hašek má na tohle téma taky dobrou povídku (on má totiž dobrou povídku prakticky na všechno) – tu o panu Vyžrálkovi z ministerstva financí, kterýmu to jméno po letech služby najednou přišlo tak nějak nevhodný a nechal se radši přejmenovat na Blatenskýho... a rázem to došlo i těm okolo... kdyby do toho nešťoural, byl klid.

Tohle nerealizovaný potřesení je trochu jinej případ. Rozšťouráno už je a to potřesení by fungovalo co olej na vzduté hladině, řekl bych... no nic. Třást se nebude. Škoda, alespoň podle mýho tedy.

*

Tak mne napadá – jestlipak by si chtěl dneska potřásat někdo z první řady na Národní? A našel by na to potřesení někoho z první řady odnaproti?

*

O Karlu Marxovi

(psáno 13.9.2009 v předvečer výročí úmrtí K.M., publikováno na blogu iDnes, původní titulek "O jednom výročí aneb Kchárl nebyl žádnej vůl")

Hezky se to na víkend sešlo. Pátek třináctýho a počasí nic moc, to zas bude na silnicích mazec. A v neděli sedmdesát let od hořkého konce jedné krátké, bouřlivé, ale celkem vydařené etapy naší historie.

Já mám ale v úmyslu napsat něco o sobotě - a nejen proto, že už se snad konečně rozhoupu a spočítám si ty daně. V sobotu je čtrnáctýho. A to před dávnými a dávnými lety zemřel v Londýně jeden člověk, jehož jméno měla řadu let prakticky denně na talíři chtíc nechtíc celá moje generace. A nejen ona, řekl bych.

Karl Heinrich Marx.

Je až s podivem, pro kolik lidí, i těch graduovaných ("proboha, hochu, kdo ti to udělal?!?" :-)), je dnes Marx zloduchem nejzloduchovatějším, protože ponoukal k třídnímu boji, sepsal ten profláknutej manifest a s tím Leninem vytvořil zatraceně vykutálenej páreček. Mažte ho po zádech, srabáka. Pěknej dacan a vůl.

Já myslím, že ne, poslyšte, jak by řekl Felix Holzmann.

*

Podle mého soudu nebylo v první polovině devatenáctého století potřeba žádné zásadní duševní úchylky, aby se přemýšlivému mladému člověku poněkud zželelo řadových pracujících - nevím, jak ostatní, ale já bych teda v tý době třeba v sirkárně dělat nechtěl. A ne každý mladistvý reformátor měl to štěstí, aby včas získal dostatek poznatků i z úhlu pohledu druhé strany, jako se to podařilo onomu mladému aristokratovi, kterého jinak důsledně apolitický P.G. Wodehouse celkem překvapivě uvedl ve svých "Mladých pánech v kamaších" (pro připomenutí: mladý šlechtic, zachvácen plamenem sociální solidarity, vyráží do chudinské čtvrti dělat dobro; zjistiv, že je mezi jeho ideály a realitou určitý rozdíl - chudý hoch, jemuž velkomyslně zakoupil bochník chleba, ho tím bochníkem unfair třískne mezi lopatky, v dělnické hospodě je neurvale nucen hrubým krčmářem k "sežrání toho tuku" atd. - zanechává svých sociálních experimentů a vrací se k tomu, co ovládá nejlépe, totiž k napodobování kdákající slepice pod okny své rovněž urozené snoubenky).

V redakčních místnostech a hlavně později v útulně zařízeném londýnském bytě u tmavého psacího stolu se docela dobře sepisují vize o novém, lepším světě, zvlášť, když si člověk potom může dát v obýváku drahý doutníček potažmo panáčka - a večer polaškovat buď se svou legitmní ženou, nebo - bolí-li tuto zrovna hlava - se svou vlídnou hospodyní (všeobecně se má za to, že si pan Karel ke svým sedmi legitimním potomkům přihodil bůčkem ještě jednoho právě s touto dámou). Ani v raném mládí se zmíněný filosof nevěnoval házení kamenů po ulicích - pokud byl v průšvihu, bylo to vždy jen kvůli tomu, co někde napsal.

O tom, že je od napsaných idejí k pouliční realitě obvykle sakra daleko, nelze pochybovat. A nemusí jít zrovna o to inkriminované mávání rudými prapory a lomcování mříží Zimního paláce. Na taktických mapách generálního štábu vypadá podpůrná operace pěšího pluku, který má proniknout lesíkem a z boku dobýt postavení nepřátelské dělostřelecké baterie, úhledně a spořádaně, sláva císaři. V reálu se pak někde v blátě potácí spousta zoufalých a unavených lidí a vrážejí si navzájem do břicha bajonety. Slávu císaři nevolá nikdo, když už se volá, tak zdravotník, maminka nebo "do prdele". Úhlednost ni spořádanost veškerá žádná. Nebo příklad méně krvavý: bystrý ajťák navrhne jednoduchý přenos dat mezi firemními útvary, stačí mačkat pár čudlíků - a po měsíci zjistí, že nepříliš bystré pracovnice místo toho potřebná data napřed tisknou a pak strkají do faxu, případně je ručně opisují zpět do toho samého počítače...

U teoretických myslitelů existuje jediné skutečné nebezpečí - totiž možnost, že se své myšlenky jmou uvádět do praxe systémem "ja vím nejlíp, co je pro vás dobré, a vy držte huby". V tom se pan Karel nijak nenamočil.

*

Další hledisko: čas. Je zcela obvyklé, že je určitý jev založen na jakési teoretické základně a aplikován v určitých podmínkách. Teoretická základna může být po léta stejná, podmínky se mění. Mezi smrtí Karla Marxe a tou taškařicí s Aurorou - první uznatelnou praktickou aplikací teorií třídního boje (Komunu do toho prosím netahejme, ta se o Marxovy teze opřela jen lehce - a pěkně si to odskákala, pokud chce dnes někdo hovořit o "krvavém teroru lůzy" při finálním skóre 64 : 30 000, měl by se urychleně začít léčit) - uplynulo třicet čtyři let. Třetina století. V dnešní uchvátané kybernetické době totéž co věčnost. Ani mezi Marxem a Leninem žádné mžiknutí oka: obrovské změny v technologiích a průmyslu. Zásadní změna ve vojenství - od barevných uniforem a mávání šavličkami k polní šedi, kulometům, bitevním lodím a dálkovým bombardérům. Dá se skutečně za těchto podmínek tvrdit, že se nezměnily souvislosti nějakých teoretických vizí ani lidé, kterým byly tyto vize určeny?

Ano, Karel Marx formuloval teorie o třídním boji. Ano, Karel Marx je duchovním otcem-zakladatelem vědeckého komunismu, tohoto "opia dvacátého století". Karel Marx však nikdy nepsal nic o gulazích, stolypinech, vykonstruovaných politických monstrprocesech, doživotním vyloučení potomků "buržoustů" ze společnosti (kdyby to hlásal, musel by napřed profackovat svého přítele a sponzora Engelse a vyhnat svou vlastní ženu) ani o hromadách lebek za humny polpotovců. Pokud je mi známo, netrpěl syfilidou, nechlastal a nebyl paranoidní. Ve svých článcích nenazýval své ideové odpůrce "slaďoučkými kretény". Teoreticky vycházel z díla Hegelova, ale neschovával své názory za jeho záda a nepřiživoval se na jeho filosofii pomocí pomlčky a propagace jakéhosi "hegel - marxismu". Osobně jsem přesvědčen, že by - tedy pokud by nějakou časovou smyčkou dokázal proklouznout do první poloviny století dvacátého - s připojováním jména nějakého zrzavého chytrolína k jménu svému nesouhlasil, že by měl zásadní připomínky k metodám Leninovým a hlavně Stalinovým a že by ho nakonec v tom Londýně taky navštívil nějaký ten rusky mluvícími kámoši instruovaný přítel s kladivem pod kabátem...

*

Celá tahle stránka deníčku vlastně vznikla - ostatně jako skoro všechny :-) - kvůli hospodě. Se skupinkou někdejších spolužáků z vejšky chodíme do hospody nepříliš často, ale rádi. Vždycky žasnu, jak rychle pokaždé z těch trochu obtloustlých, proplešatělých a - co si budeme povídat - už ne dvakrát zdravých pánů vykouknou zas ti hubení a střapatí studentští recesisté, kteří se nemilosrdně špičkují již od dob, kdy se seznamovali a hráli svou první hru "kdo je z Prahy".

Tentokrát nás jeden ze sestavy donutil k naprosto nelogickému přesunu termínu a nakonec se sám omluvil s poukazem na to, že mu v inkriminovaný termín přijede zahraniční vrchnost a musí se tedy věnovat jí. Prakticky okamžitě byl v návazné prudké e-diskusi některým zavilým a militantním levičákem - myslím, že jsem to byl já - obviněn ze servility a přisluhování zahraničnímu velkokapitálu. Plačky se k tomu přiznal a vyjádřil z tohoto stavu obavu, neboť, jak napsal, "až se naplněj ty Marxovo vize, tak si to jako přisluhovač velkokapitálu taky pěkně odseru...". Dotyčné vize připojil a já si je zde dovolím předložit v původním znění:

1.
Majitelé kapitálu stimulují proletariát ke koupi stále většího množství a stále dražšího zboží.

2.
K tomu využívají půjček, které sami poskytují.

3.
Zvrat nastane ve chvíli, kdy se tyto půjčky stanou nesplatitelnými.

4.
Nesplacené půjčky nutí banky k půjčkám u státních institucí.

5.
Rozhodující role státu v půjčkách soukromým firmám bude prvním znakem nástupu nové éry - éry komunismu a to celosvětově.

Možná se pletu, ale tyhle sto padesát let staré teze se dost nepříjemně podobají tomu, co vidím, když nakouknu do denních zpráv - snad s výjimkou závěrečné části bodu pátého, protože se domnívám, že po nedávných zkušenostech si dá lidstvo s celosvětovým komunismem pár let či generací pokoj. Ale jinak proti hlásanému nic nemám. A asi nebudu sám - vzhledem k tomu, že se zájem o Kapitál v poslední době zvyšuje a že je pan Karel značnou částí P.T. obyvatelstva řazen k největším myslitelům konce minulého tisíciletí.

*

Takže zastávám a nadále budu zastávat a obhajovat názor, že Karel Heinrich Marx nebyl žádnej vůl.

Ti přišli až po něm.

*

O paní a soudružce

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes, původní titulek "O pánech a soudruzích prokurátorech aneb to jsme celí my")

V již legendárním trezorovém filmu o skřiváncích a niti má pan prokurátor velké štěstí, že se nedostal před soudruha prokurátora. Čas oponou trhnul, doba se otočila kýlem vzhůru - a v tom obráceném gardu soudružka prokurátorka takové štěstí neměla. Holé konstatování.

*

Na názorovém kolbišti so tedy opět formují šiky těch, kdož by (dáma laskavě promine) tu babču na skejchnutí poslali do lochu, vražedkyni hnusnou, nebo naopak osvobodili, protože už to má stejně za pár a my nejsme jako oni.

Stojím uprostřed pilinami posypané plochy a zamyšleně pohlížím na meč ve své ruce. Nevím totiž, do kterého šiku se zařadit.

Především - "nejsme jako oni" je akorát nakašírované pí-árko. Nejenže většina z nás jako oni je, mnozí znás jsou dokonce ještě pořád titíž oni item tytéž ony.

Za druhé - jak mám hledat pravdu v situaci, kdy se, jak to kdysi geniálně vyjádřil pan Werich, "napřed koplo do mičudy a teprve pak nalajnovalo hřiště"?

Za třetí - závidím lidem, kteří mají ve všem jasno. To není žádná ironie, fakt jim to závidím. Protože já ještě nikdy neviděl jasnou a křišťálovou Pravdu Jedinou Správnou, vždycky to byla koule - a na to, abych z jediného místa viděl celý její povrch, prostě můj zrak nestačí. Ani když si vypomáhám zrcadly, protože zkreslují a navíc v nich tu a tam zahlédnu i vlastní křivou hubu... ale to je možná můj vlastní problém, 3D obrázky taky nevidím a ostatní ano...

*

Zbavit člověka života jen pro názor, pro slovo či písmo, proto, že vidí bílou tam, kde ti druzí černou, je, bylo a bude svinstvo napříč dějinami, ale, ať chceme či ne, prostě to k lidstvu patří. Pravda, mění se znaky a barvy na korouhvi, pod níž se ta či ona partička valí vpřed - medvědí hlava, lebka s hnátama, kříž, kalich, hvězda, zase kříž, ale nějak pomuchlanej, půlměsíce různých tvarů... na přírodní kůži, plátně černém, bílém, modrém, červeném... ale vždycky je někdo bit. A ti, co tlučou, činí tak z nevědomosti či přesvědčení nebo naopak z vypočítavosti či proto, aby odpoutali pozornost od nějakého svinstva z vlastní produkce. A nevím, která skupina je nejnebezpečnější. A nezatracuju ty, kdož nevěděli a věřili - když už bych měl volit, jsou mi sympatičtější než ta druhá půlka party.

Určitě existují lidé, kteří chápali nereálnost systému postaveného na potřebách a možnostech každého (mmch tahle myšlenka sama o sobě zas až tak hloupá není, ale nějak na její masové nasazení nejsou po ruce ty správné masy) již v osmi letech. Ani teď to není ironie - když si zase vypomůžu filmem, tentokrát novějšího data, totiž tím o pelíšcích - dítka Jiřích Kodetů to skutečně chápat mohla. Ale co my, dětičky Mirků Donutilů? I když ne tak prvoplánových? Zevnitř domu se mnohem hůř než zvenčí vidí, že je ta stavba budovaná na věčné časy založená nějak šejdrem a že její základy trochu ujíždějí.

Na tom pomyslném kolbišti řeším svůj problém s výběrem strany razantně: pokládám meč na zem, rozepínám kazajku, vystrkuju dopředu holou hruď (no, spíš ten bojler, co se rozlévá pod ní), a čekám na nějaké ty šípy: já totiž v tom domě byl taky, podílel se na stavbě - a dokonce i trochu dohlížel, aby se budovatelé neflákali. Moc se mi to nezamlouvalo a časem jsem určité švindle proti projektové dokumentaci začal vnímat, ale budoval jsem co to šlo, hlavně v mládí. A jako mladé svazácké tele s funkcí jsem rovnou nezahodil návrh na vyloučení vlastní kamarádky, protože to přece navrhoval její třídní kolektiv a když jde o zájem celku, musí jít osobní vztahy stranou, soudružko... jasně, ty závistivé osmnáctileté slepice po tý holce vůbec nešly proto, že byla úspěšná ve svém oboru a prostě jiná, těm soudružkám šlo o rychlejší vybudování socialismu. A ten okresní tajmeník na tom jejím vyhození určitě neměl osobní zájem, protože ho poslala do háje - byl to čestný soudruh. A my sedmnáctiletá jelita v nadřízeném orgánu měla na celou věc ten jedinej správnej pohled... fuj.

Naštěstí se v té kauze motalo i pár rozumnejch lidí, vyhazov se nekonal. A boží mlýny zafungovaly celkem rychle - po čtvrt roce vyhodil ten tajemník mne. Pak se něco profláklo na něj a vyhodili jeho, čímž se všechny ty tresty nějak vypařily. A já se po letech té dotyčné za patrně největší kopanec svého života (jeden z největších to byl určitě) omluvil - a omluva byla jakžtakž přijata. Měli jsme prostě všichni štěstí v neštěstí.

Milada Horáková takové štěstí neměla. O tom, jestli měla nějaké štěstí i Ludmila Polednová-Brožová, si netroufám spekulovat.

Žádné šípy ve vzduchu? Dobrá tedy, ještě jedno rozhoupání tučného břichu nad bederním pásem: po letech (a již také po Sametu) jsem dostal do jisté rodinné relace jistého staršího soudruha, který v tom křivém domě budoval mnohem déle, usilovněji a ve vyšších patrech než já. Debatovávali jsme občas a protože to bylo už v době, kdy jsem své názory na tu věčnou stavbu dost pozměnil, tak mě, dámy a útlocitní pánové se neurazí, těma bolševickejma kydama občas děsně sral. Jenže kydy nekydy, ten chlapík prošel skoro celou (ne-li opravdu celou) tu cestu z Buzuluku do Prahy a jen na Dukle to schytal dvakrát... měl tedy svým způsobem na tu svou křivou hubu právo, řekl bych. A stejně tak bych řekl, že v jeho stínu přežilo a po jeho zádech pak vyšplhalo ke korytu spousta těch, kteří to schytali tak leda mastným papírem v kantýně. A možná se některej z těch šplhačů nakonec přimotal i mezi ty, kdož toho mého později-přiděleného-příbuzného chtěli dostat taky do lochu - jen si to nemalujme, těsně po Sametu měli své křivé huby plné demokracie leckteří sekerníci let padesátých, proti kterým jsem já, normalizační sekerníček s jedním neúspěšným pokusem, tak akorát pleva ve větru... nedostali ho tam, na následky svých zranění zemřel, než byla pohromadě obžaloba.

Zapínám zas svou kazajku a ohýbám se pro meč, ale ještě pořád se na žádnou stranu kolbiště nevydávám.

Ludmilu Brožovou-Polednovou nechaly boží mlýny poměrně dlouho vycukat. Je otázka, zda je důležité teď na poslední chvíli řešit, jestli se ta semletá trouchnivina má nasypat do pytle vpravo, nebo vyfouknout na hromádku řezanky vlevo. Podle mne není, protože problém je jinde.

*

Paní Jaroslava Kozáková z Přelouče vyzývá již mnoho let dopisem "cimrmany", aby ve svém divadle řekli všem o statečném činu jistého pana Stanislava. Já bych chtěl laskavého čtenáře, který dočetl tuto stránku deníčku až sem, aby se na chvilku zastavil, podíval se z okna, ponořil se v myšlenkách do minulosti a zkusil si vybavit, jak funguje společnost v naší milé Kotlince posledních cirka šedesát let... vidíte tu šílenou rotaci kádrů, vyvolanou leckdy zas a pouze svinstvem? Byl jsi dobrej herec, ale hrál jsi v německých filmech - marš z divadla, kolaborante. Studoval jsi výborně, ale smál ses Leninovi, že je zrzavej - padej z fakulty, podvratníku. Šla ti výborně pekárna, ale měl jsi tři tovaryše - sypej do dolů, vydřiduchu. Byl jsi odborník ve svém oboru, ale tvůj fotr měl malou továrničku - koukej z tý ředitelny vypadnout, kapitalistickej přisluhovači.., a na volná místa šli jiní - hloupější, nezkušenější a pochopitelně ti práskaní. A ledva se to trochu srovnalo, už to tu bylo zase: nemával jsi, když nás přišlo pár tisíc bratrů osvobodit, ale mlel jsi cosi o nějaké okupaci - padej z televize, neřáde. Podepsal jsi tamhleto a nepodepsal tohle - máš po žížalkách i s celou rodinou... a na volná místa šli jiní, hloupější, práskaní... a sotva se to trochu srovnalo, bylo to tu zase: sice ti to všechno funguje, ale chodil v šedým mundůru na řípu - vypadni z kanceláře, šedej more. Atd atd. U nás na drsném severu existuje pár lokalit, odkud postupně všichni vyhnali všechny, dokonce několikrát, ale jsou to jen lokality. Kádrová rotace se přelévá celou Kotlinkou v pravidelných přívalech - napravo, nalevo, zas napravo... loď, na které se furtumfurt lítá od levýho zábradlí k pravýmu a naopak, se rozkýve - a s rozkývanou lodí se moc daleko nedopluje.

Poslyšte, já bych se na nějakou Polednovou nebo Půlnocovou vykašlal. Spíš bych přestal blbnout na palubě a radši slezl dolů zkontrolovat, jestli se nám neposouvá zátěž.

*

Filmem jsem začal, filmem jsem si vypomáhal v textu, filmem tuto stránku zakončím. "Básnickou ságu" určitě nelze považovat za dílo mapující dějiny naší kotlinky, ale jeden dialog tam stojí za to:

"...jo, byla to zlá doba... já byl taky zavřenej..."
"nojo, ale ty si krad' maso, Václave..."
"No a? Nějak jsme toho bolševika porazit museli, ne?!!"

Takže pravda je nejen kulatá, ale taky se dá, jak vidno, podle potřeby přiohnout :-) mějte se.

*

O babách na tíví trhu

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes, původní titulek "O bábách na trhu aneb kdo měl vlastně slovo")

Vlastně jsem to vidět neměl, protože bednu očumuju jen zřídka a při upoutávce zakončené šibalským mrknutím vždycky vyjeknu hrůzou, přístroj honem vypnu a jdu si umejt ruce.

Tentokrát se ale do věci vložil osud, přesněji můj spoluhráč bubeník, který na zkoušce našeho veteránského bigboše dělal své přezdívce "Mlátička" opravdu čest, takže má nešťastná hlava vibrovala ve stylu o zeď zastavivšího kocoura Toma z disneyovek ještě hodinu po návratu ze zkušebny do garsonky se zahrádkou. Následně se dostavila neplánovaná únava, gaučing, klimbačka u Hercule Poirota - a konečně vyděšené procitnutí s pocitem, že mou zmučenou šišku i s celým tělem kdosi během milosrdného bezvědomí prsknul přímo do středu nefalšovaného orientálního bazaru...

*

Teprve po několika minutách se má ubohá Makovice Opět Vibrující (pro změnu ve stylu pánví udeřeného myšáka Jerryho) ustálila natolik, abych pochopil, na co to vlastně koukám. Po několika dalších minutách jsem v chaotické vřavě na obrazovce identifikoval některé mediálně profláknuté ciferníky a byl jsem konečně doma.

Nehodlám se nějak zásadně vymezovat k probírané kauze (kdyby se mne ale někdo přímo zeptal, musel bych přiznat, že mé sympatie patří spíš té personě, co koná, než těm, kdož ji za to někdy méně, někdy více trapně peskují), ale úroveň té takzvané debaty mne, chlapce relativně slušného, přiměla k úvahám o peredeli tmavém... proboha, co to jako je? Opravdová Publicistika pro Opravdové Demokraty? Takovouhle kulturu si pořídím bez jakýchkoliv koncesionářských poplatků na každém jarmarku...

...jenže tam si možná i něco koupím...

*

Bednu jsem opět vypnul, šel si opět umejt ruce a protentokrát - pamětliv pokynů někdejších pionýrských vedoucích pro případ použití neslušného či dokonce hrubého slova - i vykloktat dutinu ústní. Před návratem k obvyklému gaučingu mi ještě ubohou Makovicí Potřetí Vibrující prolétl kratičký filmový záběr v souvislostí s jakousi nominací snad na cenu Tý - Tý...

..."Týýýýýý.... Týýýýý.... Týýý teda vypadají!"

*

O pádu vlády

(psáno v březnu 2009 jako reakce na pád vlády Mirka Topolánka, publikováno na blogu iDnes, původní titulek "O pádech vlád, rockerech a pivu aneb proč tolik smutku?")

Přišel účet za plyn. Adolf Hitler prý kvůli tomu tenkrát spáchal sebevraždu, já budu akorát pár dnů na rejži... a pak že není pokrok.

O potravu těla strach nemám. Pravda, výše účtu za plyn je trochu zarážející (že je Žena Nade Všemi Dominující trochu zimomřivá, to vím už dlouho, tohle však spíš vypadá, jakoby naše rodina počátkem roku vydatně podporovala strádající Balkán vlastními dodávkami), ale on takový pytlík rýže s vmíchanou půlkou tuňákové konzervy taky zasytí, je to docela chutné a možná i trochu zdravé. Offšem čím zasytit ducha? Pochopitelně pouze jediným způsobem - sepsáním dalšího geniálního textu pro blog. S mastnou hubou a na duchu osvěžen tedy usedám k notesu, chystám se vyplodit něco o starejch rockerech... a co vidím? Vláda v troskách, blogovací nálada pod psa. Žádnej mediální prostor pro rockery starý ni mladý (pana Kocába nepočítám)...

Pan Paroubek mne tedy nepotěšil. Dlouhodobě tady ovlivňuje karmu a teď mi ještě nakopne rockerskej článek... to už je skoro stejný, jako když tenkrát prakticky pravidelně opouštěla svět nějaká ta politická fosílie, kvůli státnímu smutku se nehrálo a my baroví šmidlalové přicházeli o těch pár kaček honorářů... a jeden pohřeb jako druhej, samá nuda, však se taky říkalo "příští rok už slavit nejdu".

Proč je ale tolik smutku teď? Ta vláda si přece o to odvolání poslední dobou prostě říkala, tak se to holt konečně povedlo. Větší čurbes ve státě než teď, kdy to kabinet táhne čehý a kraje hot, už asi nebude. Pravičáci plakat nemusej, žádná pravice tady stejně není a nebyla, zdejší politická scéna je od středu doleva, pravé křídlo se na bojiště jaksi nedostavilo. Takovej politickej hamburgr, no... tam je to rozemletá houska v celý housce, tady je to rozemletá levice v celý levici. Všechny ty rádobydoprava tanečky? Slabota. Vyrovnání se s historií? Ale kdeže... jestli chtěl někdo opravdu vypucovat Kotlinku jak sidolem, měl jednatřicátýho prosince vosumdesát devět všechny vyhnat za čáru, o půlnoci písknout - a hurá zpátky do toho, holky a kluci... kdo co urve, to je jeho. Taková restituce v tajbrejku, koncentrovanej Divokej Západ ve Středozemi mlékem a strdím oplývajícím... to by byl mazec, skutečná třetí cesta... a ušetřilo by se za kupónový knížky...

Jásající levice různých barev by si zase měla uvědomit, že nejhůř na tom vždy byl, je a bude ten, kdo musí něco dělat - těm ostatním stačí akorát kecat o tom, jak to ten dělající dělá blbě a jak by se to dalo dělat líp. První náznaky toho, že to tou hubou šlo mnohem líp než rukama, už by tady byly, že. Hlavně abychom to tej Evropě při těch pravolevejch kotoulech moc nepřesladili a pak na sebe zase nechodili pár let práskat do Štrasburku.

Naštěstí je tu dobrá zpráva pro všechny - pivo tu je pořád a je nadstranické. Klasická poučka praví, že co politika rozdělila, alkohol opět spojí, starý fór neprakto-švandrlíkovský zas líčí dilema paroháče, který se nemohl rozhodnout, zda zabít ji a jeho, ji a sebe nebo jeho a sebe - naštěstí právě na Růžek dovezli dvanáctku...

...takže nechme politiku politikou a pojďme na jedno - co když je to naposled? Vlády padají, žízeň je věčná...

(dnes, tedy na sklonku roku 2012, musím zahanbeně uznat, že jsem to s tou nemožností většího čurbesu ve státě tenkrát dost podcenil...)

*

O českých mašinkách

(psáno v roce 2009, publikováno na blogu iDnes, původní titulek "O mašinkách aneb 'Jde o to, o co komu jde'")

Drážního géňu pana Žaludu rozesmála představa, že by měly ČéDé zlevňovat, já se zubím, když si představím diskusi, která vypukne pod článkem. Nevím, jak dámská část P.T. čtenářstva, ale my chlapi tady u nás v Kotlince rozumíme dokonale třem věcem: válčení (my starší byli na vojně, mladší pařej po inetu Counter-Strike), fotbalu (všichni jsme za nějakej ten mačaft váleli - i ti, co moc neváleli - a v telině je pořád) a železniční dopravě (protože jsme si všichni hráli s PIKO vláčkem)...

*

První věta toho vychechtaného článku zní, cituji, "jen málo podniků v Česku čelí tak tvrdé kritice jako České dráhy". Svatá pravda. Ale zas ne ta Jediná Správná. Pouze samotné ČéDé za stav, ve kterém jsou, rozhodně nemůžou - i když občas dělají vše proto, aby si tu kritiku zasloužily. Tím "nemožením" nechci oprašovat obehraný evergreen o čtyřicetileté devastaci (i kdyby to byla stoprocentní pravda, je to dvacet let poté už dost vyčpělá a laciná výmluva, mimochodem). Je to prostě tím, že laická veřejnost - a ten termín "laická" je vzhledem k souvislostem a obtížnosti dopravní problematiky jako celku plně na místě - vidí jen to, co vidí, a slyší to, co slyší. Takže lítá-li po internetu například kompletní a ilustrovaný souhrn nahrávek komunikace mezi policií, Matkou Dráhou a P.T. hasičstvem v již legendárním "případě Vraňany", nabude laická veřejnost celkem snadno pocitu, že nafrněnej bohorovnej plácačka vůbec nevěnoval pozornost tomu, co mu ten vyplašenej poldík melduje, a tak se celkem zákonitě ve výsledku toho všeho učila mašina jezdit po poli... teprve hlubší analýza odhalí, že problém může být například i v prostém výkladu termínu "hlavní trať". To už ovšem k laické veřejnosti nedojde (mmch já si taky myslím, že ten výpravčí byl příliš nad věcí - ale třeba byl prostě jen utahanej).

Další věcí hodnou pozornosti je třeba i způsob, jakým se o mimořádkách na železnici informuje - a tady by se mohla trochu chytit za nos i média. Vidím-li titulek "vlak tlačil autobus tři sta metrů, masakr nepřežilo X lidí", představuji si zlý vlak, který vyskočil z kolejí, dostihl bezbranný autobus u kraje lesa a nadělal z něj prejt. Prostý fakt, že si busník mylně přeložil stav "výstražná červená světla neblikají" jako "žádný vlak nejede", což je porušení vyhlášky, a chudák fíra s těma tunama kvapícího železa za zády tam tak akorát stačil nasypat všechny brzdy, co na mašině měl, a zdrhnout ze stanoviště do strojovny, už se v žádném článku s palcovými titulky nedočteme. Možná v noticce na třetí straně dole.

*

Předesílám, že tahle stránka deníčku nestojí pouze na vláčcích PIKO, byť jsem je měl taky - a kolik... jsem sice outsider-amatér, ale železniční doprava mne prostě zajímá, i když nijak komplexně, ujíždím hlavně na parních lokomotivách a na posunování. A přečetl jsem pár knížek. Ale hlavně už několik let pilně navštěvuju diskusní fórum na stránkách Českých drah (teď mám tedy zrovna delší pauzu, ale brzo se tam zas vrátím, je to jedno z těch gumových lan, kterými jsou různí lidé po celý život poutání k jiným lidem či činnostem). A za ta léta se v tom diskusním tyglíku vytavila skupina několika desítek diskutérů, kteří o věcech drážních nejen píšou, ale především hodně vědí. A já, který vím o detailech dopravy víceméně starou belu, se sice dokážu dohadovat o věcech obecných, ale znalosti a zkušenosti těch, kdož s lokomotivou jezdili a jezdí, starají se, aby měla správně postavenou cestu nebo pro tu lokomotivu i pro tu cestu vyvíjejí různá zařízení, jen poslouchám - potichu s úctou.

Železnice je fenomén, který to v dnešní době má a hlavně ještě bude mít dost těžké. V seriózní verzi existuje dvě století, v době svého triumfálního vjezdu (byť zakouřeného a upatlaného od sazí) poslal na smetiště dějin majoritní dopravní prostředek uplynulých tisíciletí (totiž povoz tažený zvířetem) a okouzlil celý svět. A ten svět si postupem let železnici jaksi zabudoval do své koncepce a struktury, prakticky ji postavil na roveň oficiálním státním nástrojům, jakým je třeba armáda, policie nebo finanční úřad - co bychom si povídali, termín "modrá armáda" nikomu není potřeba překládat ani dnes, že.

Jenže je tady jisté jenže.

Současnost jaksi ty před lety zavedené a léta platné principy boří, a to dost tvrdě. Nevím, jestli i za tohle můžou počítače, ale zcela soukromě si myslím, že žijeme v éře mnohem převratnější, než si sami připouštíme, a lituju, že si o své době nikdy nepřečtu nějaký dějinný souhrn - tedy pokud nefunguje to převtělování. Už zdaleka nejde jen o to, že, jak praví již poněkud fousatý žertík, "Němci obchodujou, Židi válčej a Rusové míň pijou a zavírají v zimě okna": hroutí se celé systémy, opravují se léta uctívané ekonomické poučky...

...a mění se i ta železnice. A měla by si s témi změnami pěkně švihnout, jinak jí ujede vlak... skoro se dá říct, že nedá-li si pozor, dopadne jak ty zvířecí potahy před dvěma sty lety. Fakt.

Ona dnes dokonce i ta armáda a policie, státní nástroje první kategorie a vysoce prestižní záležitost prakticky po celou dobu existence lidstva, nějak mění tvář. Malé party profíků, často téměř privátních. Špičkové technologie, komerční orientace. A to i přesto, že nehrozí nebezpečí, že by místo armády zelené prostě nastoupila nějaká armáda žlutá s červeným pruhem. Místo armády modré klidně někdo nastoupit může, doprava je předmětem podnikání jako cokoliv jiného. Vlastnit koleje je prima, ale nárok na monopol to automaticky nezakládá; telekomunikační firmy, vlastnící potřebné dráty, by mohly vyprávět.

*

Když jsem si sám pro sebe dělal takovou malou logistickou analýzu, nenapadl mne lepší příklad, než tahání knoflíků po koberci (nic moc, ale postačí): táhnu-li přes celý koberec třicet knoflíků přivázaných na niti, je to zajisté výrazně ekonomičtější, než budu-li tahat postupně každý knoflík zvlášť. Jenže až budu ty knoflíky na tom konci koberce potřebovat přišít, budu asi pěkně zpruzelej, než ten náhrdelník rozeberu a rozmístím knoflíky podle potřeby; knoflíky, přidrandivší jednotlivě, prostě hupnou na své místo a je klid. Takže chci-li jakožto přišívač knoflíků posuzovat efektivitu přišívání jako celek, musím k ekonomice vlastního tahání přidat i posouzení toho, nakolik na přišití chvátám, jak zvládám spojování a rozebírání náhrdelníku... a to se do tohohle příkladu vůbec nevejde zabezpečení přesunu toho náhrdelníku... o samostatně drandící knoflíky se starat nemusím, prostě jim namaluju na koberec čáry a určím pár pravidel, aby se nesrážely.

Myslím, že není třeba dlouze vysvětlovat, že stačí za řetězec knoflíků dosadit vlak a za samostatný knoflík autobus či kamión - a máme na svém koberci celý dopravní systém (ty mrňavé patentky, kterými se přepravují z A do B a zpět jednotliví lidičkové, do toho dnes tahat nebudu, jak známo, v každém problému je ukryt minimálně jeden menší, který se musí řešit dřív, takže bych taky bych mohl tuhle stránku deníčku skončit bádáním nad otázkou, proč se nejvíc silných sportovně-užitkových automobilů se zvláštní terénní úpravou používá na převoz blondýn z jedné městské ulice do druhé :-)). A nedá tolik práce pochopit, že v některé fázi transportu knoflíků, o zvlášť přes dlouhé koberce, je výhoda jasně na straně knoflíkového náhrdelníku. Takže žádná živná půda pro výkřiky typu "zrušme železnice". Na druhou stranu ovšem není knoflík jako knoflík - a pokud majitel či nájemce jistého knoflíku potřebuje přišívat na druhé straně koberce zítra ve dvě, těžko ho ukecám, aby počkal na náhrdelník, který budu navlékat na nit pozítří ve čtyři.

Takže co s tím? Jasně, spojit oba systémy a využít výhod obou. Jasné jako facka a taky tak snadné - na papíře. Jenže co v praxi? Teorie systémů nás učí, že čím větší systém, tím větší setrvačnost. S pořádně rozjetou obrovskou nákladní lodí se zatáčí obtížně, i když si to přejí všichni na můstku, vzpomeňme si na Titanic... jak asi může dopadnout zatáčení v případě, že se na můstku všichni dohadujou, první důstojník velí hot, druhej čehý... a značný partě lodníků nejlíp vyhovuje přímý kurs, vždyť je ve druhé strojovně u třetího pomocného kotle takovej prima klid a teploučko...

Jeden z proslulých Parkinsonových zákonů praví, že jakýkoliv podnik, který má více než sto zaměstnanců, nepotřebuje vůbec nic produkovat (v ideálním případě nevyžaduje ani vstupy, ani výstupy), protože se zaměstnanci natolik zaměstnají interními činnostmi, že už jim na nic jiného nezbývá čas. Nevím přesně, kolik zaměstnanců mají nyní ČéDé (ono se to v tom všelikém dělení a slučování a oddělování dopravní cesty a dalších akcí stejně pořád mění), v obchodním rejsříku ČSÚ se však pyšní kódem 510, mají tedy nad deset tisíc. Na pořádného Parkinsona ažaž, pak s tím zkuste zatočit...

...víme vůbec, co vlastně chceme? A kolik směrů chtění je vlastně ve hře?

*

Já opravdu nevím, jak lusknutím prstů přetransformovat ČéDé na moderní a výkonnou dopravní firmu. Já jenom vím, že moje rodná Kotlinka má jednu zásadní vlastnost, kterou jí dost dobře nelze vzít - totiž polohu. Skoro bych si podovolil poznamenat, že je to pro nás stejná deviza, jako pro Rakušany hory, pro Thajce moře (když dá zrovna pokoj) nebo banky pro Švýcary. Zjevně se to chápe i leckde kolem, jinak by se tady nelíhlo tolik velkoskladů a logistických center. Naše republika má za sebou po dvaceti letech pár pěkných a výživných průšvihů, které nás všechny stály nemalé peníze, ale po pořádné dopravní infrastruktuře není ni vidu, ni slechu. Patrně bylo na práci vždycky něco důležitějšího - nebo chyběl pořádný Osvícený Dopravní Diktátor, který by nás všechny zvednul z teplých pelechů a vyhnal nás na nějakou tu Stavbu Opravdových Demokratů. Dva tři koridory svisle, vodorovně stačí jeden, ale pořádnej. Moderní překladiště. Místo toho se na kdejaké okresce couráme za těžkými kamiony. Šílenci plánujou jezy na labi. A naše druhdy proslulá železniční doprava se postupně stává skanzenem a ČéDé pověstnou žábou na prameni. A v dohledu žádná ústřední stavební správa, žádný doktor Koněrza... ach jo.

*

No nic, počkáme si. Třeba se všechno změní, až se pramen pročistí a do Kotlinky vtrhnou mraky soukromých železničních dopravců z cizích i vlastních luhů. Nebo vše zachrání lokomotiva 109E. A jestli si někdo chcete stáhnout do mobilu vyzvánění či SMS avízo s parní lokomotivou drandící a přes přejezd a mocně houkající, nejdete je na mém webu. Je to vlastní produkt a freeware, nemusíte se žinýrovat :-)

*

O bitevní lodi "Bismarck", pohlavcích, náhodách a virtuální realitě

(psáno v březnu 2009 jako reakce na několik téměř současně odvysílaných tíví dokumentů, publikováno na blogu iDnes)

Jojo, díval jsem se. I přesto, že příběh hořkého konce "Bismarcka" jsem nikdy neměl moc rád - a po tom konfliktu Macko-Rathovském se to ještě o něco zhoršilo. Nemám rád situace, v nichž podvědomě fandím někomu, komu bych fandit neměl, ale musím, protože to schytal zatraceně unfair způsobem.

Pan doktor praštil pana doktora zezadu s odvahou hodnou tzv. brdského partyzána (viz níže), osamoceného "Bismarcka" honili Angláni prakticky se vším, co bylo schopno otočit vrtulí ve vodě či ve vzduchu, nasekali přitom pár pěkných kiksů - a nakonec se mohli pyšnit vítězstvím, které načala jediná náhodná trefa a dokončila brutální poprava s pomstychtivým kopáním do mrtvoly, za jakou by se možná styděl i některý vypatlanec v okovanejch botách... jasně jasně, však já vím: byl to korzár, chystal se potápět nevinná obchodní plavidla, námořní mutace ztělesněného zla, šup s ním ke dnu - ale byla to jediná bitevní loď, která v tom šestiletém celosvětovém šílení něco předvedla (ty ostatní víceméně pálily zbůhdarma naftu, tu a tam udělaly bububu a nakonec je taky vyřídil prakticky jedinej chlap v letadle)... takovej konec si prostě nezasloužila... kde zůstal váš proslulej smysl pro fair play, Tomíci? Navíc u námořnictva, letité to elity? Měl si to s ním rozdat samotnej "King George V." pěkně jeden proti jednomu, to by aspoň bylo na férovku... ale stát v kruhu kolem a pražit do někoho, kdo se akorát bezmocně motá v náhodných obloucích - no fuj...

Náhodné oblouky... ve Druhé Světové bylo těch náhod a "kdyby" až nepříjemně hodně, nezdá se vám? Knihám z tohoto období jsem věnoval poměrně dost času nikoliv z krvežíznivosti, ale právě kvůli jakési fascinaci těmihle rozhodujícími momenty... Zdaleka nejde jen o to jediné torpédo, které náhodně trefilo "Bismarckovo" nešťastně natočené kormidlo: jak by se situace na námořních bojištích vyvíjela, kdyby se na "Grafovi Spee" nezmýlili při rozpoznávání britských křižníků? Kdyby admirál Nagumo poslal na Pearl Harbor ještě třetí vlnu bombardérů? Kdyby se u Midwaye neobjevila prakticky poslední akceschopná americká letecká formace nad japonskou flotilou právě ve chvíli totální bojové nepřipravenosti, ve chvíli, kdy bombardéry chaoticky měnily typy pum, stihačky neměly šťávu a největší bitevní loď světa Jamato naprosto zbytečně lelkovala opodál? Ostatně, pojďme z moře na souš - co by se dělo u Moskvy, kdyby Němci dost nepochopitelně nezpomalili počáteční pekelné tempo? A, konečně, což kdyby se ti tři veteráni v Jaltě při tom řezání Evropy napůl trochu sekli a ta čára vyšla o pár set kilometrů východněji?

Kdyby jsou chyby, vše dopadlo, jak mělo, virtuální "Bismarck" se líně položil na bok a následoval svůj reálný vzor. Ale měli to ti kluci filmařský pěkně udělaný, moc pěkně. Pravda, dnešní divák je zmlsaný, takže při pátém průjezdu stejných záběrů už trochu zívá, ale grafickému zpracování nelze nic vytknout. Až je z té dokonalosti jednomu úzko - nebude pak ten obyčejný, neanimovaný svět trochu nudný? První náznaky už pociťuju sám na sobě - léta jsem se pokoušel dokončit modelové kolejiště, šrouboval jsem rámy a řezal kolejivo, pořád nic - až jsem si nakonec pořídil počítačový simulátor. Po pár týdnech bylo na světě kolejiště virtuální - parádní a ne jen jedno. A pak se člověk jde podívat na skutečný model, který léta závistivě okukoval, a najednou si říká - hele, jak ta mašinka drncá... a ten kašírovanej náklad, co jezdí pořád dokola... to je nuda, to je nuda... Nebo jiný příklad "nezdravé virtualizace" - fotbal. Člověk to sám hrál, očumoval v televizi zahraniční kluby, probíral to u piva... a pak si najednou pouští počítačovou hru a jeho hráči makaj jako vzteklí a pálej na bránu o sto šest a dotyčnej si pak vyjde na ligu a říká si... proboha, co je to za únavy? A proč jim nad hlavou nesvítí číslo a jméno?

Nu, nevím, jestli by se lidstvo nemělo těch dokonalejch počítačovejch náhražek reality začít bát. Ty různý společenský servery a alternativní životy, kde má každej chlápek tělo Arnolda a co holka, to Miss Jůnivers... a pak se vracejte do reálu ke svým vráskám, špekům a bradavicím... jestli se to pořádně rozjede, dávám civilizaci euroatlantického typu tak maximálně dvě generace.

No nic, je načase opět zavřít deníček a jít dělat něco pořádnýho. Ale abych nezůstal nic dlužen - partyzán zvaný brdský je člověk, který po pěti letech usilovné práce pro Říši náhle prohlédl, chopil se zbraně, vyřítil se z lesa a vyhodil do vzduchu železniční most... a učinil tak desátého května, takže první vlaky s propuštěnými vězni dorazily k cíli značně opožděné. Tuhle hořce pravdivou definici kdysi formuloval jeden z mých obchodních partnerů - člověk, který věděl, o čem mluví, protože sám pocházel z rodiny partyzánů opravdových. Pro dnešek vše.

*

Ferda a brusle

(psáno jako předvánoční fejeton pro VLP v roce 2003)

Starší sbírky matematických hříček často zmiňují příběh jistého hošíka jménem Ferda, který prodal brusle za 120 korun, za týden je koupil nazpět za 90 korun a obratem je prodal podruhé, tentokrát za rovnou stovku. Původní otázku, totiž kolik Ferda na celé transakci vydělal, ponechme zatím stranou (připusťme pouze, že není tak jednoduchá, jak se na první pohled jeví). Stranou ponechme i úvahy o tom, že Ferda byl patrně pěkný kuliferda a v obchodování s bruslemi uměl slušně bruslit - byla zkrátka taková doba. Ponechme prostě stranou minulost a pokusme se zjistit, jak je na tom Ferda dnes.

Přestože by se dalo očekávat, že Ferda po sametovém vítězství Pravdy a Lásky rozvinul svůj obchodní talent měrou vrchovatou a nyní si užívá plodů své práce kdesi na Bahamách, není tomu tak. Vyučený nástrojař Ferda se živí prací rukodělnou, má zcela běžné starosti prostého občana a právě teď, v době předvánoční, postává u výlohy obchodu se sportovními potřebami, zachmuřeně prohlíží brusle tamo vystavené (za 90 Kč je nelze pořídit ani omylem) a zvažuje, jak uspokojit touhy svého potomka a nezpůsobit nezdravý průvan ve své mírně podvyživené peněžence.

Ferda pochopitelně neunikl reklamě (ono se jí poslední dobou uniknout vlastně ani moc nedá), takže ví, že v období předvánočním se veškeré možné i nemožné instituce předhánějí v nabídkách výhodných či ještě výhodnějších úvěrů a kreditů; je si plně vědom možnosti nakoupit dárky pro celou rodinu za polovinu či čtvrtinu ceny nebo dokonce za jedinou korunu. Na druhé straně ovšem ještě zcela nepozbyl svého někdejšího obchodně-ekonomického ducha; díky němu ví, že každá půjčka má tu nepříjemnou vlastnost, že musí být nakonec splacena (alespoň tomu tak bývá ve slušné společnosti) a že žádná půjčka trvale neřeší onu smutnou nerovnici výdajů převyšujících příjmy. A protože Ferdův podnik na tom není zrovna dvakrát dobře (je zkrátka taková doba), takže se nedá počítat, že by v lednu dostal přidáno (je zkrátka taková doba), nedokáže si představit, že by nad rámec obvyklých měsíčních plateb utáhl ještě splácení zbytku skutečné ceny dárků plus nějakých těch patnácti či dokonce padesáti procent navíc. A kromě toho si vzpomíná, že prodal-li v mládí dvakrát jedny brusle, vyneslo mu to s bídou na pár zmrzlinových pohárů pro zrzavou Lucku z béčka a pro něj samotného - a to prodával sám a přímo a neměl tudíž žádné vícenáklady; pokud by měl z výtěžku akce zaplatit ještě pár celostránkových inzerátů nebo reklamní agenturu, musel by kupce těch nešťastných bruslí pořádně natáhnout...

Takže se Ferda s povzdechem odvrací od výkladu a odchází. Koneckonců, kluk má brusle celkem slušné, jednu sezónu ještě snesou. A na jaře ceny možná spadnou a půjde to i bez úvěru. A dárků bude u Ferdů i tak dost, i když méně finančně náročných - hlavně, že bude u stromečku dobrá pohoda.

*

Mimochodem, kolik vlastně tenkrát Ferda vydělal? To může spočítat jen ten, kdo zjistí, za kolik své brusle pořídil poprvé, ještě před onou slavnou transakcí... ale Ferdovy někdejší výdělky nejsou dnes až tak zajímavé. Mnohem zajímavější je, kolik právě teď, v době předvánoční, vydělávají jiní - nemyslíte?

*

Alfons a Artur

(psáno v roce 2001, torzo původně plánovaného seriálu pro VLP)

Alfons a Artur obývali jediné dva byty v posledním patře starého činžáku již třicet let a po celou tu dobu spolu vycházeli velmi dobře. Jakožto čerství ženáči se často scházeli v úředních hodinách přede dveřmi příslušné soudružky referentky na příslušné provozovně ó pé bé há neboli obvodního podniku bytového hospodářství, neboť socialismus řešil nelehké úkoly budování světového míru a na děravé střechy mu nezbývalo ni času ni prostředků. Nu, a protože dotyčná soudružka zdaleka nepatřila ani k tomu nejbystřejšímu, ani k tomu nejvlídnějšímu, co výchova nového socialistického člověka dokázala vyprodukovat, chodili Artur s Alfonsem bezprostředně po opuštění provozovny do blízké hospůdky "na jedno" a během těch pěti piv svorně nadávali na poměry, když se ovšem nejprve byli ujistili, že se poblíž nevyskytuje nikdo nepovolaný, kdož by je mohl eventuálně obvinit z hanobení socialistického zřízení.

Ledva dozněl cinkot klíčů českého sametu a Pravda s Láskou zvítězily na celé čáře, vypravili se zralí mužové Alfons s Arturem na realitní agenturu, která převzala správu jejich domu, protože lež a nenávist sice zmizely v propadlišti dějin, ale střecha činžáku byla děravá stejně jako dřív. Příslušná paní referentka je netrpělivě vyslechla a poté jim objasnila, že obnova majetku zdecimovaného komunistickou hrůzovládou nebude lehká a že střecha musí počkat, protože demokratizační proces musí nejprve řešit jiné, obtížnější a důležitější úkoly. Artur s Alfonsem zašli do blízké hospůdky "na jedno" a u třetího piva se Artur vytasil se starým poválečným vtipem o babičce na em en vé ("babi, dneska už nezdravíme hajtla, je jiná doba!"..."jojo, doba je jiná, ale vy ste furt stejnej, pane štumbánfýrer..."), když se ovšem nejprve byl ujistil, zda se poblíž nevyskytuje nikdo nepovolaný, kdož by ho mohl eventuálně obvinit z propagace nepovolených myšlenek.

V novém tisíciletí se důchodci Alfons a Artur několikrát setkali v někdejší společné prádelně (nyní sklad živnostníka Kropáčka z přízemního bytu vpravo) na schůzi uživatelů bytových jednotek. Paní senior sales manažerka z realitní agentury jim vysvětlovala princip privatizace bytů. Vše jevilo se býti směšně jednoduchým: nejprve se zcela dobrovolně založí družstvo, které musí povinně odkoupit všechny byty v domě; jakmile se neodprodá byť jen jediný byt, je s privatizací šlus a amen. Každý nájemník se stane vlastníkem svého bytu ve formě ideální krychle volně visící v prostoru, protože pozemek pod starým činžákem privatizován nebude. Družstvo si pak bude moci zcela svobodně vybrat způsob, jak bude svůj majetek udržovat – pouze dodávky elektřiny, plynu a vody zajistí, dále opravu střechy a výměnu oken provedou firmy již dříve vybrané paní senior sales manažerkou. Vlastníci pochopitelně nebudou platit žádné nájemné, musí však přispívat do fondu na opravy relativně malou částkou – necelým trojnásobkem současného nájemného. Artur s Alfonsem vše pozorně vyslechli a odebrali se do blízké hospůdky „na jedno“. Artur by si svůj byt poměrně rád koupil, neboť mu cena tří set a padesáti tisíc za jeho dva plus káká přišla rozumná. Alfons byl spíše proti, neboť se mu zdálo divné, že by měl za svůj zcela stejný dva plus káká zaplatit oněch tisíců pět set a pětatřicet jen proto, že k němu přiléhá terasa, na které celý barák věší prádlo. Oba se pak shodli, že je celá akce nějak nalevačku – ale to si říkali nad větrajícím prvním pivem jen šeptem, protože nechtěli, aby je slyšela paní senior sales manažerka, sedící se dvěma neznámými muži o dva stoly vedle.

V současnosti obývají Alfons s Arturem společný pokoj v domově důchodců, který spravuje realitní agentura. Občas si u sklenky neslazeného čaje zavzpomínají na své mladické výpravy na ó pé bé há, když se ovšem nejprve ujistí, že se poblíž nevyskytuje žádná z pečovatelek, která by je mohla eventuálně obvinit z oslavování starých hrůzovládných pořádků a zarazit jim vycházky na ústavní zahrádku. Starý činžák se podařilo úspěšně zprivatizovat. Třetinu bytů odkoupila paní přednostka samosprávy a provozní ředitelka realitní agentury. Zbytek společně vlastní ti dva druhdy neznámí muži – Sergej s Helmutem.

*

Vánoční počítačová

(psáno jako předvánoční fejeton pro VLP v roce 2002; vzhledem k situaci na počítačovém trhu by se tento text - pravda, po mírných obměnách názvů a verze produktu - mohl jako aktuální fejeton uplatnit i dnes...)

Vánoce za dveřmi, mráz v okna duje, na skle se objevují ledové květy a nepříjemně často zamrzají i “Wokna” na vašem počítači. Jediný program, který pravidelně potřebujete, nepochopitelně padá dvakrát denně, systémový adresář zabírá půldruhého gigabajtu a ani sám Veliký Billy Gates by už nebyl schopen oddělit potřebné DLL knihovny od těch zbytečných a nepotřebných, které na vašem stroji zůstaly jako památka na destruktivní činnost vašich ratolestí, ignorujících vaše zákazy a výhrůžky a zaplevelujících váš pevný disk myriádou záhadných demoverzí z vysoce podezřelých cédéček. Vzdáleně sice tušíte něco o registrech a možnosti úpravy jejich obsahu, ale nemáte odvahu to zkusit. Dodržujete ovšem zásady slušného uživatele, plně respektujete licenční politiku a v zájmu dobré věci tu a tam dokážete takříkajíc popustit chlup - koneckonců, co pro Vás znamená pár tisícovek, že. Instalační CD s novým operačním systémem Windows XP leží vedle klávesnice, něžně na vás blýská svým hologramem a vy se konečně rozhodujete, že je čas na upgrade.

Akce proběhla k vaší naprosté spokojenosti, váš oblíbený program již nepadá, ikony na ploše jsou mnohem modernější než dříve a systém si vás přímo hýčká. Rozplýváte se blahem a pokud si vůbec vzpomenete na výstrahy několika kolegů, kteří vás před tímto krokem varovali, považujete je za nactiutrhačné pomluvy.

O týden později je situace jiná. Zjišťujete, že ostatní programy, které příležitostně potřebujete též, vesměs nepracují. Systémový adresář zabírá dva gigabajty a podezřelá knihovna DOOMDEMO.DLL je stále přítomna. Servilita nového systému, který se neustále připojuje na internet a snaží se každou banalitu okamžitě napráskat firmě Microsoft, vás začíná obtěžovat. V této souvislosti také zjišťujete, že povolení automatického vytáčení komutované linky nebyl nejlepší nápad; při vzpomínce na X nečekaných pokusů systému o připojení k síti v provozní špičce a při představě navazujícího telefonního účtu tiše zakvílíte a v kapse se vám hrůzou rozklepe peněženka.

O další týden později pohár vaší trpělivosti přeteče – když úklid, tak pořádný. Zazálohujete data a zformátujete svůj pevný disk.

Silvestr přede dveřmi, mráz v okna duje, sedíte spokojeně u svého zcela přeinstalovaného počítače. Starší systém Windows 2000 běží zcela hladce. Všechny programy pracují. Systémový adresář zabírá osmset megabajtů a podezřelé DLL knihovny zmizely. Ratolesti křiví zlostně obličeje – na vašem pevném disku není ani jedna hra a dosud se jim nepodařilo odhalit vaše nové heslo. Konečně si plně vychutnáváte vánoční pohodu. Jste sice trochu nervózní, protože si tak zcela přesně nevybavujete, zda Vás nákup a instalace nové verze nezbavil práva na užívání verze starší, ale pro jeden počítač se snad svět nezboří.

Přes zeď slyšíte tlumené vytí od sousedů. Nevzrušujete se; soused byl vždy o něco pozadu, vydělává méně a do nákupu programového vybavení se nikdy moc nehnal; je vám tudíž zcela jasné, že se právě a teprve chystá na formátování pevného disku.

*

Silvestrovská dopravní

(psáno v roce 2001, publikováno v denících vydavatelství VLP)

Vlastním domek v horách. Není to žádná hacienda vyvolávající závist sousedů; víceméně jen garsonka se zahrádkou, která by se měla stát posledním útočištěm, až mne zapudí můj chlebodárce nebo až ve velkoměstě definitivně neustojím deregulaci nájemného. Vlastním taktéž automobil. Postarší, ale mně se líbí, připadá mi pohodlný a celkem úsporný – zvlášť od okamžiku, kdy jsem zjistil, že má ještě jeden rychlostní stupeň kromě těch, které již léta používám. Říkám mu Tonda. S Tondou jednou za čas jezdíme na domek v horách. V domku se většinou vyskytuje manželka, kterou svým způsobem také vlastním a která obdobně vlastní mne. Nevím, jak je tomu v případě manželky se závistí sousedů, ale já už jsem zvyklý. Manželka má ráda klid, nesnáší televizi a především americké seriály, takže jí mohu celkem bez obav říkat Peggy – i když většinou jen sám pro sebe. Manželka nemá ráda Tondu. Je šetrná a na rozdíl ode mne má pocit, že je Tonda velký jedlík. Pokaždé, když se s ním objevím u domku v horách, huhlá manželka cosi o dvou žroutech a o tom, že by jí dostatečně lezl na nervy i ten jeden. Nevím, koho tím myslí.

Buď jak buď, letos jsem se rozhodl manželce udělat na závěr roku radost a Tondu nechat doma. V prosperujícím státě zajisté funguje vyspělá a rozvinutá hromadná doprava, řekl jsem si. Se státem se moc nebavím (sice s ním hluboce cítím, pomoci mu však moc nemohu), ale soudím, že prosperuje dostatečně. Soudím tak pokaždé, když mne můj chlebodárce odmění za vykonanou práci a já vidím svůj výplatní doklad; bere-li stát na daních u huby každého občana tak jako mne, tak prostě prosperovat musí. Takže se na domek dopravím hromadně a ušetřím.

Jako rozumný hromadně dopravní prostředek jevil se mi vlak. Pravda, zachytávám poslední dobou jakési podivné zprávy o tuzemských drahách, ale já si na ně nemohu stěžovat. Jel jsem vlakem na domek před dvěma lety, cestovalo se mi dobře a jízdné bylo přijatelné. Rád si to letos zopakuji. Uvidím, zda budu mít opět k dispozici nejen volné kupé, ale valnou část cesty i celý volný vagón; pokochám se zimní krajinou a ve své oblíbené stanici Smutné Pod Vyskoří zkontroluji, jak si vede březový háj, který zde roste nejen z kolejiště, ale i z odstavených cisteren... jasně, pojedu vlakem.

Bohužel, vlakem jsem nakonec nejel, byť jsem se s úhledným tlumokem a s dostatečnou časovou rezervou objevil u správné pokladny. Vlídná paní pokladní mne upozornila, že s jednou bankovkou (ač reprezentuje částku nikterak malou) u ní štěstí nenadělám, neb nejsem členem jakéhosi Klubu Přátel Železnice nebo čeho... zkrátka, bez průkazky dokládající příslušnost k tomuto spolku bych musel vytasit bankovky další. Protože celkový součet o něco překračoval náklady na jednu Tondovu porci, netasil jsem nic a zklamaně opustil nádraží.

Budu se tedy muset vrátit na silnici, letecké spojení na domek nemáme. Tonda je v klatbě, autostop považuju za maskovanou žebrotu a nikdo by mne stejně nevzal ani bez batohu, na bicykl je poněkud chladno, nehledě na to, že prokazatelnou úsporu tohoto způsobu přepravy by v následujících dnech více než vykompenzovala neschopnost jakéhokoliv pohybu i posazu... takže zbývá autobus. Nic milého pro mne ubohého: řídí-li někdo jiný než já, bývám nervózní, a navíc jsem frustrován zážitkem z mládí; dodnes vidím stát za zatáčkou autobus s vlekem, u vleku otevřené dveře, v příkopu a přilehlé oranici si několik nechápavě se rozhlížejících jedinců oklepává hlínu z oděvů... zdalipak má manželka ocení, jak moc se pro ni dokážu obětovat? S povzdechem marnosti jsem zamířil k autobusovému terminálu.

Bohužel podruhé, ani autobusem jsem nakonec nejel. Rozlehlá plocha byla sice zaplněna spoustou pestrobarevných a úhledných vozidel různých typů a modelů, ale na jediném stanovišti, odkud se dalo přímo dojet do malé horské obce, u níž se povaluje náš domek, stálo orezlé mostrum, které mohlo docela dobře tenkrát táhnout ten nešťastný vlek. Po páteři mi přejel mráz a v hrdle mi vyschlo. Přesto jsem se pokusil přiblížit k otevřeným dveřím, ale síly mne opustily. Zatímco nerudně vyhlížející řidič přestal okusovat cosi zabaleného v ubrousku a jal se mne měřit podezíravým pohledem, vyloudil jsem na tváři křečovitou parodii na úsměv, obešel přízračné vozidlo a zbaběle prchl.

Nebudu manželku rozmazlovat; pojedeme jako obvykle s Tondou. Škoda jen, že jsem marnými pokusy promrhal téměř celé odpoledne a na velkoměsto již padá soumrak; ani já, ani Tonda už moc nevidíme a proto potmě moc nejezdíme. Ve dne se dokážeme dírám a výtlukům celkem vyhýbat, ve tmě si nebudeme tak jistí... no nic, existují přece superreflexní materiály, fosforeskující nátěry, něco na té silnici zajistě bude, u nás se přece na nějaké to světlo nekouká, zrovna nedávno jsem někde viděl červený neón, který tam být ani nemusel a který bych já osobně šoupnul někam úplně jinam... no nic, prostě sbalím Tondu a vyrazíme, nějak se to zvládne.

No nic, Tondu jsem prostě sbalil a nějak se to zvládlo. Doteď se tomu s Tondou divíme. Středová čára většinou neviditelná, o krajních lépe nemluvit. Odrazky na patnících většinou slepé. Na rozdíl od bohatě nasvícených billboardů, jejichž halogenové reflektory vesele oslňovaly každého, kdo se šinul kolem. Šourali jsme se s Tondou sníženou rychlostí, odhadovali přibližný směr a pravděpodobnost výskytu výmolu nebo naopak nějakého předmětu navíc a já přitom nostalgicky vzpomínal na filmy o železném dědkovi Marvanovi, zpívajícím autobusákovi Bekovi, na písničku o pracovitém cestáři ze silnice do Prášil a v neposlední řadě i na svoje daně...

...až jsme nakonec přistáli u domku v horách. Ze dveří vyšla manželka, pohlédla na mne, na Tondu a zase na mne a bez úsměvu pravila: „tož tedy vítej i s kámošem, Elebundo...“

*

Cimrman a IT aneb "co nám oficiální cimrmanologové zatajili"

(psáno v roce 2015 pro web diskuteri.eu jako humorně-osvětový doplněk debaty o IT)

Část první: neznámé Cimrmanovy poznámky k matematice (komentované znění)

Úvodní poznámka autorova:

Rozhodně nemám v úmyslu konkurovat řadě (žel, již značně prořídlé) oficiálních cimrmanologů nebo dokonce vytvářet nějaké plagiáty jejich zaručeně originálních výzkumů. Nicméně nemohu zamlčet nález útlého svazečku věkem zažloutlých a zteřelých listů. Složku dovezl z někdejší Haliče jistý slavný bloger a zpravodaj iVčil, který ji spolu s dalšími artefakty vyměnil za láhev slivovice. Druhým účastníkem výměny byl místní občan Jefim T., vzdálený potomek někdejší Cimrmanovy sténografky Eriky T., s níž tento génius spolupracoval během svého působení na venkovské škole v maličké osadě Struk (více o této misi viz oficiální dokument "Vyšetřování ztráty třídní knihy"^[1]). Složka se dochovala až do současnosti patrně proto, že byla označena výrazným červeným nápisem "ÚPLNĚ NA HOVNO", což zaostalí Rusíni, neznající latinku, diakritiku ani písmeno "h", nedokázali přečíst a pochopit.

Složka obsahuje koncept Cimrmanovy přípravy na hodinu počtů a já její obsah uvádím v původním znění, pouze s několika vysvětlujícími poznámkami (v kurzívě nebo bublinkové nápovědě pod kurzorem myši). Originál nelze zobrazit, protože by jednak nepřežil oskenování a druhak je psán pro Mistra typickým, zcela nečitelným rukopisem. Pokoušel jsem se získat i vyjádření příslušné sekce oficiální cimrmanologické obce, ale bohužel jsem se s pány profesory Smoljakem a Vondruškou již nedokázal spojit...

#

V hodině jazykovědy jsme si pověděli něco o vzniku a potřebě jazyka a o způsobech jeho zápisu, což je, jak známo, základní podmínkou pro uznání jeho existence (poslední části souvětí jsou přeškrtnuty s poznámkou "to ti blbci nepochopí"). Ukázali jsme si také, že se k zapisování užívá zvláštních obrázků, kterým říkáme znaky nebo symboly, a že různé národy a pronárody používají k záznamu jazyka různé postupy. V našich krajích se osvědčil systém několika jednoduchých znaků, kterým říkáme písmena, z nichž sestavujeme skupiny, které nazýváme slovy. Z těch pak vytváříme věty, odstavce a tak dále. Jiné kultury používají složitější systémy, které ovšem snadno zvládají (část textu "protože nejsou takoví blbci jako vy" je přeškrtnuta): šikovní Žaponci používají kombinovaný způsob, jehož základem jsou, zjednodušeně řečeno (slova "na vás debily to bude stejně moc složitý" jsou opět přeškrtnuta), symboly pro části slov, kterým říkáme slabiky, a jejich sousedi Číňané dokonce používají rozsáhlé systémy znaků pro celá slova či dokonce slovní spojení.

Jak tento úvod souvisí s hodinou počtů, kterou máme nyní?

Počty, kterým se také říká "matematika", jsou totiž jazyku v mnohém podobny. I zde existují určité základní prvky, kterým říkáme čísla (v závorce je drobným písmem připsáno "jestlipak to těm blbům vůbec dokážu vysvětlit?") a které je nutno nějak popsat. Protože je ale čísel strašně moc (původní obrat "nekonečné množství" je přeškrtnut s poznámkou "to jsme ještě nebrali"), není možné přidělit každému z nich jednoznačný symbol. Svět čísel je nepředstavitelně rozsáhlý a většina normálních lidí do něj nikdy nepronikne hlouběji, než na jeho okraj (v závorce je připsáno "vy blbci určitě ne, leda tak támhle Banachovic Stefan by to mohl zkusit"). Nám pro začátek postačí jen velmi jednoduchá část - normální, obyčejná čísla, která budete používat v běžném životě a kterým říkáme čísla celá. Tato čísla si můžeme zjednodušeně představit jako řadu - stejnou, jako když se rovnáte v hodině tělocviku podle velikosti. Na jejím začátku stojí speciální číslo, popisující prázdnotu (slova "jako vaše hlavy" jsou přeškrtnuta). Tomuto číslu říkáme nula a znak, který ho popisuje, je jednoduchý kroužek, tedy ohraničená prázdnota.

Jaký systém zvolíme, abychom mohli popsat všechna další čísla v řadě a použili přitom pouze několik symbolů? Moudré hlavy (opět přeškrtnuto "ne ty vaše") již před lety objevily poměrně jednoduchý způsob: všem dalším číslům budou postupně přiřazovány symboly, které máme, a ve chvíli, kdy dojdou, začnou se používat znovu od začátku. Ukažme si to na příkladu s pouhými třemi symboly, které známe z hodiny kreslení: kroužek, křížek, hvězdička:

o
x
*
o
x
*

Když se na tento zápis podíváme, jistě některé bystré hlavy (přeškrtnuto "vás určitě ne, vy tupouni") napadne otázka: A jak se pozná, že to druhé kolečko popisuje jiné číslo, než to první kolečko? Tuto správnou otázku si pochopitelně ty moudré hlavy musely položit též, ale vyřešily to jednoduše - přidaly další sloupeček stejných symbolů ve stejném pořadí:

oo
ox
o*
xo
xx
x*
*o
*x
**

Tímto způsobem už bychom si dokázali popsat hodně užitečných čísel - třeba kolik je nás ve třídě, kolik je ve Struku domů... ale třeba támhle Olegův tatínek by svá prasátka takto popsat nedokázal, má jich více. Jak tedy dál? Jednoduše - přidáme další sloupeček:

ooo
oox
oo*
oxo
oxx
ox*
o*o
o*x
o**
xoo
xox
:

a tak dále.

Vidíme, že i s pouhými třemi znaky vytvoříme systém, kterým dokážeme popsat velké množství různých čísel. Takovému systému říkáme "číselná soustava". Počet symbolů, které máme k dispozici (přeškrtnuto) můžeme použít, se obvykle nazývá "základ číselné soustavy". A jednotlivé sloupečky se označují jako "řády". Ta čárka nad a je důležitá, protože slovo "řady" označuje v matematice něco docela jiného.

My už ovšem víme, že si nemůžeme znaky pro popis čísel jen tak vymýšlet, v našich končinách se již řadu let používá sada znaků, kterým říkáme "číslice". Jedničku, dvojku, trojku, čtyřku a pětku již dobře znáte (přeškrtnuto "hlavně tu pětku, vy pitomci") díky známkám, které vám dávám. O nule jsme si pověděli dnes, šestku, sedmičku, osmičku a devítku už většina z vás poznala také, máte hodně sourozenců. A víc symbolů naše číselná soustava nepotřebuje. Protože jich je s tou nulou dohromady deset, říkáme této soustavě "desítková". Desítka je také jejím základem, i když pro její popis žádný symbol nemáme, tvoří jej jednička a nula. Sloupečky z obrázku, tedy "řády", jsou také číslovány od nuly a zprava. Takže desítku popisujeme jedničkou v prvním a nulou v nultém řádu. Tohle všechno můžete okamžitě zapomenout, vzpomenete si později, až se budete matematice věnovat vážněji (přeškrtnuto "to určitě, vy blbci, leda tak ten Stefan Banachů").

Možná se ptáte, proč používáme právě desítkovou soustavu; milé děti, já se ptám stejně již řadu let. Příroda totiž nabízí mnohem vhodnější základy. Nejpřirozenějším možným základem ze všech je bezesporu dvojka, protože dvě možnosti nabízí okolní svět vlastně pořád: muž nebo žena, pravda nebo lež, světlo nebo tma... další rozumný základ by mohla představovat trojka: pravda, lež, nevím; muž, žena, nevím...

...jenže některý z našich předků (přeškrtnuto "patrně blbec jako vy") se jednou podíval na své ruce a rozhodl se, že použije jako základ počet prstů, na kterých si ukazoval. A to i přesto, že desítka je takové divné číslo - dá se dělit jen napůl, ale na čtvrtiny nebo třetiny ne. A to ani nehovořím o tom, jaké problémy to způsobí našim potomkům, až se začnou více zaobírat počítacími stroji, které žádné prsty nemají a budou proto pracovat pouze s onou přirozenou, tedy dvojkovou (zřídka i s trojkovou) soustavou.

To je dnes z počtů vše, milé děti, můžete se jít proskočit na dvorek a snězte si svačiny. A ty, Stefane, můžeš doma z pilnosti zkusit napsat číslo čtyřicet pět v těchto číselných soustavách: desítkové, dvojkové, osmičkové a... no, můžeš zkusit i nějakou vyšší, třeba šestnáctkovou; protože máme ale číslic jen deset, použij místo zbylých šesti třeba prvních šest písmen abecedy, ať nevymýšlíme zas nějaké pitomé hvězdičky a kolečka...

Poznámka: koncem devatenáctého století prováděl Cimrman pokusy s parním výpočetním strojem Ludwig. Šlo o trojčitý parní stroj na přehřátou páru, vybavený šestnácti dvoustavovými šoupátky, kterým Cimrman kvůli hluku při přešupování říkal "mlátičky", později zkráceně "bity". Tento zcela zapomenutý počin je opomíjen neprávem, neboť pozdější Mistrovi následníci a epigoni se jednak s bídou zmohli na poloviční počet zmíněných bitů, druhak bezostyšně vykrádali jeho prvky. Například uhlí bylo uloženo v zásobníku (anglicky stack), popel se sypal na hromadu (garbage) a budka strojníka byla vybavena okny (windows). Při plnění vodní nádrže stroje často docházelo k přetečení, které návěstil speciální signalizační praporek (carry flag). Cimrman důsledně trval na vhodném oděvu strojníka, najmě na jeho červené čepičce (Red Hat). Pokusy bohužel záhy skončily vinou nekvality tehdejších materiálů úplným zhroucením celého systému (crash).

#

Část 2: praktické dopady Cimrmanových pokusů na IT (autorský text)

Druhá a závěrečná část miniseriálu rozšiřuje zdrojovou oblast mimo haličskou obec Struk a opírá se také o dosud nezveřejněnou korespondenci mezi Cimrmanem a jeho přítelem Kryštofem Heřmanem Mladějovským, zakladatelem české mikrolelektroniky; svými neumělými poznámkami se pokusím vysvětlit laické veřejnosti praktické dopady Mistrových pokusů na současný počítačový svět a přiblížit jeho obavy z budoucího vývoje, které se zhusta naplnily.

Oficiální cimrmanologická obec vyjádřila již na počátku svého bádání údiv nad obrovskou šíří Mistrova záběru a obavy, že nedokáže veškerou činnost této "sopky, která svou aktivitou zasypala sama sebe" přesně zmapovat. Události posledních let dávají těmto obavám plně za pravdu. Teprve nedávno objevili badatelé operující mimo hlavní cimrmanologický proud nyní již notoricky známý fakt, že ve chvíli, kdy Graham Bell s velkou slávou zapojil svůj první telefon, nalezl v hlasové schránce dva vzkazy právě od Járy da Cimrmana... a současný počítačový a všeobecně informační boom určitě záhy přinese nové poznatky o Mistrově působení i v tomto oboru.

Jsem rád, že mohu skrovnou hřivnou přispět i já, prostý sudetský motorový sekáček zahradní trávy...

#

V poznámkách, z nichž jsem citoval v první části, vyjádřil Cimrman znepokojení nad obtížemi a kolizemi, které přinese kombinace dekadické "lidské" číselné soustavy a binárního "počítačového" světa. Dnes můžeme této Mistrově jasnozřivosti jen mlčky přikyvovat. Uveďme si (jakožto premisy k pozdějšímu detailnímu zkoumání, tomuto typicky cimrmanovskému přístupu) některá základní fakta - a pokud možno dodržujme postup, který by při výkladu použil Mistr sám.

POZNÁMKA: jestliže se laskavý čtenář byť jen letmo seznámil se základními principy cimrmanovské pedagogiky (ano, jde o legendární "šesterku"), ví, že Mistr vždy nejprve definoval jednoduché základní pojmy, s jejichž pomocí formuloval jednoduchá a následně i navazující složitá pravidla pro daný obor. Díky nezměrnému úsilí oficiálních cimrmanologů zůstal zachován i obrazový záznam některých definic z oboru fyziky - světlo, tma, zvuk, ticho... a důkaz, že světlo je rychlejší než zvuk... Šťastná souhra náhod pomohla i nám při objevování Mistrových šlépějí v oblasti matematiky a výpočetní techniky; mezi jeho osm žáků v obci Struk totiž patřil i jistý Stefan (spolužáky nazývaný "Křeček"), sirotek, vychovávaný podruhyní Banachovou. Chlapec projevoval velký zájem o matematiku a přírodní vědy a Cimrman se mu často věnoval i po vyučování. V zaostalé obci Struk tato nadstandardní péče vyvolávala zlou krev a chlapec musel záhy školu i obec opustit. Seriózní badatel ovšem nemůže přehlédnout fakt, že několik let poté, přesně v roce 1902, nastupuje na gymasium v nedalekém Krakově talentovaný student Stefan Banach, pozdější slavný matematik. Oficiální Banachův životopis ovšem uvádí jako jeho otce jistého Stefana Greczeka, hovoří jen mlhavě o jeho matce a poněkud nepřesvědčivě působí i údaje o předchozí školní docházce. Můžeme se proto oprávněně domnívat, že byl životopis později upraven tak, aby kontroverzní pobyt u "kmotřičky" Banachové ve Struku neobsahoval, čímž mizí i vazba na Járu da Cimrmana. Dokumenty dovezené blogerem a zpravodajem iVčil naštěstí obsahují dost informací, abychom mohli v našem bádání pokračovat bez ohledu na hrubé překrucování historie, které, žel, Mistrův život provází prakticky na každém kroku.

Poté, co mladičký Stefan přinesl (správně) vypracovanou úlohu, totiž zápis zadaného čísla v číselných soustavách s různým základem, upozornil jej Cimrman na některé obecné vlastnosti těchto soustav. Protože pro hlavní téma tohoto textu jde o informace sice důležité, ale přece jen okrajové, zredukuji je do následujících jednoduchých výroků, které si může laskavý čtenář snadno ověřit a dokázat sám (a čtenář, kterého to nezajímá, je může bez obav přeskočit):

extrémně nudná a nezajímavá část textu ON

• počet symbolů nutných pro popis všech celých čísel v libovolné číselné soustavě je roven základu této soustavy
• pracujeme-li současně s různými číselnými soustavami, je užitečné uvádět jejich základ (zde se Cimrman poučil z problémů, které způsoboval jeho úsporný zápis not na pauzovací papír bez notové osnovy, což sice na jedné straně usnadňovalo transpozici, ale na straně druhé komplikovalo pozdější přehrávání skladeb); základ uvádíme obvykle "tak jakoby trochu níže" oproti zapsanému číslu (dnes používáme termín "dolní index")
• hodnoty prvních čísel v řadě, odpovídajících symbolům, považujme za "základní čísla"
• vyjdeme-li z premisy, že každá použitá číselná soustava začíná nulou a pokračuje jedničkou, přičemž používáme zavedené symboly a definici těchto dvou čísel nezpochybňujeme (zde Cimrman velmi elegantně obešel fakt, že obě definice nejsou vůbec tak snadné, jak se na první pohled zdá - zájemce o tuto problematiku o tom snadno přesvědčí například "virtuální matematik" Nicolas Bourbaki a jeho dílo), pak je zápis základu soustavy v této soustavě roven vždy 10.
• pozice jednotlivých symbolů v zápisu čísla označme jako "řády", přičemž první řád je - v souladu s definicí soustavy - nultý; postupuje se zprava doleva
• skutečnou hodnotu libovolného čísla lze z jeho zápisu v dané soustavě vypočítat pomocí jednoduchého vzorce, který používá jako prvky pouze základ, řády a základní čísla, a jako operace pouze násobení a sčítání (zde je nutno upozornit na fakt, že v posledním bodě Cimrman vědomě zalhal, neboť součástí výpočtu jsou ve skutečnosti mocniny základu; jeho žák ovšem o této operaci ještě neměl ani tušení a Cimrman proto použil k výkladu číslo s nízkou hodnotou, kterou lze skutečně vypočítat jen s pomocí násobení. Skutečnost, že výsledkem násobení nulou je vždy nula, již jeho bystrý žák znal; to, že základ umocněný na nultou je vždy jedna, mu Cimrman podal jako fakt - stejně jako informaci, že "nulou nedělíme, protože je to pitomost")

V domácí úloze žák správně převedl (pravděpodobně postupným vytvářením tabulek symbolů tak, jak bylo uvedeno v poznámkách z první části) číslo 45; uveďme si nyní postup zpětného výpočtu hodnoty pro zápis v různých soustavách - ovšem již v našem standardním zápisu s mocninami, neboť produkty našeho školství by měly nad Strukem přece jen trochu intelektuálně přečnívat (i když to poslední dobou vypadá, že se úrovně spíše přibližují než vzdalují):

1.
dekadická, "lidsky přirozená" soustava (se základem 10)
zápis: 45_[10]
výpočet: 5*10⁰ + 4*10¹ = 5 + 40 = 45

2.
soustava se základem 5
zápis: 140_[5]
výpočet: 0*5⁰ + 4*5¹ + 1*5² = 0 + 20 + 25 = 45

3.
soustava se základem 16 (my ji dnes nazýváme "hexadecimální" a jako symbol pro základ používáme znak "H")
zápis: 2D_[H]
výpočet: 13*16⁰ + 2*16¹ = 13 + 32 = 45

4.
binární, "počítači přirozená" soustava (se základem 2)
zápis: 00101101_[2]
výpočet (řády s nulovou hodnotou pro zjednodušení vynechme): 1*2⁰ + 1*2² + 1*2³ + 1*2⁵ = 1 + 4 + 8 + 32 = 45

extrémně nudná a nezajímavá část textu OFF

Nyní věnujme pozornost těm vlastnostem počítačových systémů, které Cimrman tak jasnozřivě předpověděl a jejichž základy položil během pokusů s již zmíněným parním strojem Ludwig. Ukažme si, jak náš génius tyto poznatky, později mu bezozstyšně odcizené méně schopnými následníky, vlastně získával.

Přirozenost dvoustavové, tedy binární soustavy Mistrovi avizovala především činnost šoupátkového mechanismu: šoupátko se přesunulo pouze v případě, že byl přítomen potřebný tlak páry. Tento princip se uplatnil i při výrobě páry - pokud netekla voda z nádrže do kotle (což se vlivem nekvalitních trubek stávalo nepříjemně často), pára prostě nebyla. Dvoustavový systém "tlak je přítomen - tlak přítomen není" a "voda teče - voda neteče" se vžil natolik, že byl Cimrmanovými následníky akceptován a používán i v dobách, kdy stejně jako na železnici nahradila ve výpočetní technice páru elektřina, tlak byl nahrazen napětím a proud vodní proudem elektronů.

Na tomto místě je ovšem třeba důrazně odmítnout výklad skupiny zahraničních badatelů vedených nechvalně proslulým rakouským profesorem Fiedlerem, který inkriminované výroky "tlak je/není" a "teče/neteče" spojuje se zdravotním stavem Járy Cimrmana, neboť je známo, že tento velikán trpěl již od středního věku potížemi s prostatou a častými záněty močového měchýře. Fakt, že Fiedler dokáže Mistra takto hrubým způsobem dehonestovat, je jen dalším černým kamenem v pochybné "koruně" vědomostí tohoto takzvaného vědce.

Naopak je vhodné připomenout, že obsluha Cimrmanova parního stroje nebyla jednoduchá; pohyblivé části, ostré hrany, jakož i vysoká teplota některých dílů způsobovaly personálu často oděrky, puchýře, spáleniny a boule. Mezi strojníky se časem rozšířilo lehce pejorativní označení "boulová algebra", které se v souvislosti s některými binárními operacemi a výrokovou logikou používá dodnes, byť - stejně jako v případě Cimrmanova výrazu "JáTy", označujícího sněžného muže - anglosasky zdeformované (Boolean).

Další výraznou, leč takzvanou "moderní vědeckou obcí" zcela ignorovanou stopu zanechal v oboru informačních technologií Mistr díky svým již legendárním pokusům o zrychlení doručování poštovních zásilek pomocí polního dělostřelectva. Zásilky totiž nebylo možno kvůli riziku poškození (kterému se tehdejší C&K pošta snažila bránit mnohem víc, než pošta současná) pěchovat přímo do hlavní použitých houfnic a doručovanou informaci bylo nutno šetrně svázat s vhodným nábojem. Je proto s podivem, že relativně moderní technologie CCD - charge coupled devices, tedy "zařízení pracující na principu vázaného náboje" - užíváná k ukládání informací není s Cimrmanem vůbec spojována, ačkoliv kořeny této technologie jsou ve světle výše uvedených informací zcela zjevné. Stejně tak je historií opomíjen fakt, že pro evidenci odesílaných zásilek navrhoval Cimrman použití dřevěných přihrádkových skříní, takzvaných registraček - přestože se prvek "registr" stal jedním z pilířů moderních počítačů, není v této souvislosti o Mistrovi opět ni zmínky.

Dalším specifikem počítačových technologií, jehož praktické nasazení prováděl Cimrman dávno před prvními pokusy takzvaných "skutečných otců výpočetní techniky", je metoda označovaná jako maskování. Používání masek, s nimiž se seznámil během pobytu v Japonsku, Mistr nejprve spojoval výhradně se svými výpady do oblasti divadla a dramatického umění, ale záhy rozpoznal, že základy maskování lze vhodně použít i při zpracování informací. Protože jde o činnost zhusta používanou i v současné výpočetní technice, věnujme se jí trochu podrobněji.

Pro komplexní hodnocení svých osmi žáků v osadě Struk (čtenář si jistě sám uvědomí souvislost mezi počtem žáků a mezi počtem bitů, které pozdější "původní vynálezci" implementovali do svých prvních počítačových prvků a systémů) používal Cimrman speciální tabulky, do nichž si zaznamenával, zda ten který žák pochopil vykládanou látku, napsal úkol, donesl svačinu a tak dále. Tabulky měly tolik sloupců, kolik bylo žáků - tedy osm - jednotlivé řádky zachycovaly konkrétní činnosti a jejich splnění si Cimrman poznamenával jednoduchou svislou čárkou v příslušném okénku. Aby si při zpětné pozdější kontrole nemusel pamatovat, který sloupec patří kterému žákovi, a aby okamžitě viděl potřebné okénko, používal zvláštní překrývací arch - masku - v níž byla vyříznuta okénka odpovídající konkrétnímu žákovi a příslušné položce. Jednoduchým přiložením archu s maskou na původní tabulku získal Cimrman okamžitě potřebnou informaci, aniž by musel původní tabulku podrobně zkoumat. Tato metoda je používána dodnes - ovšem v elektronickém provedení jako logický součin binárního čísla s maskou ve tvaru konstanty - při vyhodnocování logických operací.

Pro slučování informací z různých tabulek a minimalizaci potřebných slučovacích funkcí navíc vypracoval Cimrman speciální postup ověřování pravdivosti. Tabulky, které používal, si kreslil na telegrafní blankety poskytované Erikou T.; té si mnohokráte postěžoval, že blankety jsou velmi vetché. Zde lze patrně hledat skutečný původ takzvaných "Veitchových diagramů", kterých se později zmocnil jistý Maurice Karnaugh. Opět tedy došlo k historické křivdě a svět dobyly takzvané Karnaughovy mapy, jakkoliv se ve skutečnosti jedná o mapy Cimrmanovy.

V závěru se (konečně) dostáváme k oněm avizovaným kolizím světa lidí a světa počítačů. Některé jsou skryté a, řečeno slovy klasika, "dráždí jen odborníky, laiky ne, takže si jich ani nevšimnete"; na některé ovšem narážíme pravidelně.

Generální (a současně nejvíce přehlíženou) potíží je fakt, že je primitivní binární jazyk počítačů jazyku lidí velice vzdálen a jen velmi málo lidí je schopno zvolit na první pohled logický, Cimrmanem a několika dalšími nadšenci doporučovaný postup - totiž "směr od člověka ke stroji", kdy se zájemce o plné využití schopností stroje onen základní počítačový jazyk (obvykle označovaný jako zdrojový kód) prostě naučí. Většinově se prosadil postup přesně opačný, to znamená snaha naučit stroj, aby se choval jako člověk. Pro běžného lenocha je to přístup vlídný, komerčně je tato cesta velmi výhodná, protože dává obživu a moc skupince elit, která se oním "přibližováním" zaobírá a slušně živí (je potřeba vytvářet mezičlánky ve formě "vyšších programovacích jazyků", překladače těchto jazyků, vývojová prostředí, umožňující zjednodušené programování pomocí grafických rozhraní... totéž v mírně obměněné variantě platí i pro přístup k datům uloženým v databázích - i zde je nutno tvořit překladače, konstruktory dotazů, překladače strojem poskytnutých odpovědí - pro řadového uživatele nuda nuda šeď šeď, pro znalce obrovský, barevný a zatím stále jen spíše řídce obydlený svět...). Zároveň je ale velmi nebezpečná, protože rozevírá nůžky mezi komerční propagandou typu "náš stroj nebo program ovládnete snadno, nemusíte vůbec nic umět, auto také řídíte, aniž byste znali princip spalovacího motoru" a reálnými požadavky - auto sice skutečně můžete řídit, aniž byste znali princip spalovacího motoru, ale jé férové vás upozornit, že pokud například nebudete vědět nic o chlazení, tak vám ten motor dlouho nevydrží, a pokud si nezjistíte pár detailů typu "co vlastně znamená ten červený osmiúhelník s nápisem STOP", dlouho jezdit nebudete. Počítačový svět ovšem (platícímu) koncovému uživateli drze tvrdí, že vše hladce zvládne i bez těch elementárních znalostí, a podle toho to pak v praxi dopadá. Proto se taky tak slušně živí taková spousta ajťáků...

...ale to jsme trochu odbočili, tak to husistské hnutí: tak tedy já jsem na chalupu jezdil...

Odhlédneme-li od ryze matematických operací a od využívání počítače jako o něco chytřejší kalkulačky nebo o něco chytřejšího psacího stroje, je většina činností počítačem prováděných založena na vyhodnocování logických operací. Vnější reprezentace dvoustavové logiky "pravda/lež" a její překlad do "lidštiny" je záležitost poměrně pracná a nikdy nebude zcela komplexní, což může uživateli připravit nepříjemné chvilky. Vrátíme-li se k Cimrmanovým maskovaným tabulkám, lze uvést jednoduchý příklad.

Jestliže Cimrmana zajímalo, zda si jeho žáci přinesli v pondělí svačinu, a měl tento údaj zanesen v patnáctém řádku některé tabulky, pak pouhým pohledem na tento řádek z tamo uvedené hodnoty

0100 0110

snadno poznal, že tři žáci svačinu měli, zatímco pět nikoliv. Pokud si navíc pamatoval, v jakém pořadí žáky zadal, nebo pokud použil výše zmíněné masky, snadno zjistil, že těmi osvačinovanými žáky byl Jefim, Kiril (patrně příbuzný onoho vynálezce Kirila Šmída z Cimrmanova dramatického kusu "Elektrická sesle") a Alisja. Z dekadického zápisu téže hodnoty, totiž

70

by tuto informaci získal mnohem obtížněji, i když jde z "lidského" pohledu o číslo sympaticky kulaté. A kdyby měl těch žáků třicet...

Nutno podotknout, že původní "surový" binární zápis není u složitější strukturované informace taky nijak přehnaně přehledný (i když jej rozdělíme do oblíbených čtveřic, zvaných půlslabiky neboli "nibbles" - zda se na tomto označení podílel i Cimrman, se dosud nepodařilo zjistit), ale už relativně snadné "povýšení" zápisu na šestnáctkovou soustavu (která je rovněž založena na binárním chápání světa a převodní schůdek proto není tak vysoký) poskytovanou informaci řádově zpřehlední.

Je jasné, že u řezníka nebo při sledování rychloměru v autě si není nějakou číselnou soustavou nutno lámat hlavu. Ale jak se tak počítače plíží do našich životů a reálně hrozí, že příští generace dostanou komunikační čip do palice hned při narození... nu, nechci sýčkovat...

Nepatrné obtíže přináší i názvosloví, konkrétně oblíbená "řádová" předpona "kilo". V lidském dekadickém světě jde prostě o tisícovku, tedy desítku na třetí, tedy nic složitého, kilogram je tisíc gramů, kilometr tisíc metrů, žádná věda. V binárním světě jde ovšem o hodnotu "dvě na desátou", což není tisícovka, ale hodnota o něco málo větší (1024). Prkotinka, ale pokud si chceme hrát na akurátní kluky a holky, nemůžeme to nechat jen tak. A tak se důsledně rozlišuje symbolika - malé "k" pro kila klasická, velké "K" pro kila počítačová. A vzhledem k tomu, že ty zatracené bity a bajty poletují kolem nás nejen při ukládání a uchovávání, ale taky při přenosu informace - všeliké ty kilobity za sekundu a podobné záhady - je chaosu dost a dost; a vzhledem k tomu, že paměti bobtnají, používané jednotky se zvyšují a od kilobajtů přecházíme na mega-, giga- či terabajty, zvětšuje se i disproporce mezi hodnotou očekávanou a hodnotou skutečnou - můžeme jen doufat, že se vývoj nezvrhne do typické Cimrmanovy frustrační kompozice s cyklickým opakováním se prvků očekávání a prvků zklamání.

Zatím se naše světy zas až tak moc nestřetávají; v hyspersupru platíme tisícovkou a na monitoru máme rozlišení 1280 x 1050 pixlí s barevnou hloubkou 32 bitů, aniž by nás to nějak znepokojovalo. A respektujeme fakt, že jsou mezi námi jedinci, hovořící podivným jazykem a, řečeno slovy zrádce Cyphera z Matrixu, "nepotřebují překladač obrazu, protože kouknou do toho proudu bajtů a rovnou viděj toho blonďáka". Musíme jen doufat, že se to podobně jako v tom Matrixu nezvrhne - obávám se, že některým současným mocným by se to dost hodilo do krámu. Naše potyčky s počítači se dosud naštěstí omezují především na případy, kdy se některý chytrý program rozhodne, že ví mnohem lépe než uživatel, co je třeba, a zarytě prosazuje například nesprávný a nechtěný formát čísla (jistý rozšířený tabulkový kalkulátor netřeba jmenovat)...

*

Tak to vidíš, milá čtenářko potažmo milý čtenáři: začínal jsem odlehčenou variací na Divadlo JdC a končím obavami o budoucnost. Ale ty si to jistě přebereš; stejně, jako jsi snadno odhalil(a), že svou hrou "Němý Bobeš" podrobil Cimrman zdrcující kritice agrární politiku C&K mocnářství, jistě pochopíš, že výhybkou, která mne přivedla k tomuto miniseriálu, byla zcela nevinná debata pod zcela nevinným žertíkem v sekci "vtipy", a že jsem chtěl stejně jako Cimrman "zábavnou formou poskytnout i nějaké to poučení". Trochu se mi to pravda vysmeklo, ale ty se na mne jistě nebudeš zlobit... koneckonců, budoucnost patří aluminiu a nakonec nás všechny vyřídí Štruncová
:-)

#

Prameny:
[1] Cimrman, Smoljak, Svěrák: Vyšetřování ztráty třídní knihy
[2] Cimrman, Smoljak, Svěrák: Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem
[3] Cimrman, Smoljak, Svěrák: Posel z Liptákova
[4] Cimrman, Smoljak, Svěrák: Švestka
[5] Cimrman,Smoljak, Svěrák: Hospoda Na mýtince

*

Dopis jedné pojišťovně

(psáno v roce 1999 jako reakce na upomínku platby k neexistující smlouvě)

Milá pojišťovno,

když už máš tolik drzosti a posíláš mi vymyšlenou smlouvu, ber ohled alespoň na můj čas, neposílej mi ty své bláboly doporučeně a nenuť mne stát frontu na poště...

Myslím, že na tom přes všechny boty ještě nejsi tak špatně, aby sis vymýšlela klienty v rámci firemní strategie; takže, pokud Ti mohu poradit, nakopej toho svého iniciativního agenta do... no, ty už budeš vědět - když už někde šlohne nějakou databázi, měl by si aspoň ověřit údaje.

Se srdečným pozdravem

Ing. V.P.

(již dlouho nikoliv programátor a minimálně stejně dlouho relativně spokojený klient pojišťovny X)

*

Dopis druhé pojišťovně

(psáno v roce 2003 po vleklých tahanicích o (ne)platnost smlouvy a (ne)uhrazené platby)

Moje milá pojišťovno

(drobná poznámka na úvod: promiň, že píšu takhle přímo Tobě, ale Tví „člověci“ neodpovídají na maily ani nezvedají telefony - a mně už se s nimi, popravdě řečeno, komunikovat ani moc nechce...),

již léta s Tebou uzavírám smlouvy na povinné ručení a i když jsi mne nijak zvlášť nehýčkala, neměl jsem nikdy důvod ke stížnostem; když jsem si v srpnu 2001 pořídil další vozidlo a zašel jsem bez velkého rozmýšlení opět k Tobě, očekával jsem, že náš celkem přátelský vztah potrvá i nadále - bohužel jsem se však krutě zmýlil. Skutečnost je totiž taková, že zatímco já naši smlouvu, uzavřenou dne D.M.2001 pod číslem NNNN, od prvního dne dodržuji bez sebemenší odchylky, Ty s ní nepřetržitě vyvádíš psí kusy... a letos jsi své potrhlé chování vylepšila až k hranici dokonalosti tím, že mne, platícího a nevinného, upomínáš a vyhrožuješ mi, přičemž používáš metody, kterým se mezi slušnými lidmi přezdívá „chování řeznického psa“ a za které bys, býti fyzickou osobou, mohla od těch méně slušných možná dostat i pár facek.

Tím se Ti konečně podařilo přeplnit pohár mé trpělivosti a já Tě proto důrazně žádám, abyses koukala rychle probrat a uvedla věci do pořádku, nebo si vzpomenu i na své horší vychování a na to, že pracuji v médiích a mimo jiné dokumenty vlastním i novinářský průkaz... je mi jasné, že bych válku s Tebou asi nevyhrál, ale pár šrámů bys určitě utrpěla i Ty – najmě někteří Tví konkrétní pracovníci. A za to Ti celá kauza určitě nestojí.

Nyní mi dovol, abych Ti ozřejmil, oč vlastně kráčí, a shrnul známá fakta.

Smlouva NNN se týká vozidla typu X, SPZ AAA NN-NN. Byla uzavřena ve Tvé pobočce N a zastupoval Tě přitom pan Tomáš G. (který ovšem na formuláři vystupuje jako paní Daniela G. – no budiž, každej jsme nějakej, že). Podle této smlouvy se zavazuji platit Ti čtvrtletně (toto slovo si prosím zapamatuj, ještě se k němu vrátíme) 2153 Kč, vždy v 2., 5., 8. a 11. měsíci v roce. Pokud budeš chtít, mohu Ti poslat celou smlouvu mailem jako kolekci JPG obrázků.

První platbu jsem původně hodlal složit hotově v jiné Tvé pobočce – totiž v té na H-ské ulici, kolem které pravidelně drncávám do práce, jenže tam nějak zrovna neměli potvrzenky či co a tvářili se nerudně (mělo mne to možná varovat...) a tak jsem nakonec skončil ve své bance a použil příkaz (což mi později dost pomohlo při sběru důkazů, ústřižky totiž obvykle ztrácím). Podle smlouvy jsem Ti pak zaslal peníze i v listopadu 2001, v únoru 2002, v květnu 2002...

...a pak mi začalo být trochu divné, že nějak dlouho mlčíš – že mne třeba neupozorníš, že budu od příštího kola platit víc atd. Do toho přišly povodně a oba jsme měli jiné starosti. Když ses ale konečně v srpnu ozvala, stálo to za to...

...protože mi jedna z Tvých pracovnic, sídlící až kdesi na Moravě, poslala (do mé banky, neboť znala pouze můj účet, nikoliv jméno) zdvořilý dotaz, proč Ti sakra vlastně platím, když ode mne nic nechceš, protože o mně nic nevíš...

Milá situace, že? Po několika týdnech veselé konverzace mezi mnou, panem G. (kterému jsem mimo jiné musel poslat kopie všech dokumentů, protože on je chudák nějak nemohl najít v šanonech – ještěže mám pečlivě uložené vše do posledního majlíku) a Moravou (tam, jak jsem zvěděl později, dostali za úkol mé „neidentifikovatelné platby“ nějak čestně zlikvidovat) jsem byl informován, že „došlo k chybě při přenosu smlouvy do systému“ (sic!) a že je teď už vše v pořádku a že vlastně o nic nešlo a že hahaha.

Nu, my dva si nemusíme nic nalhávat – jistěže o něco šlo: totiž o to, že kdybych si v té době někde nabil kokos, mohl by celkem snadno vzniknout dojem, že vlastně jezdím bez povinného ručení, uloženého mi zákonem, a že by mne Tví právníci zajisté rychle vyvedli ze sladké nevědomosti a pocitu bezpečí... no ale nic se nestalo, takže to není třeba pitvat.

Dobrá tedy. Potlačil jsem chuť Tě opustit a přejít jinam (ono by to stejně asi nešlo, případné pokusy klientů o únik máš ve smlouvě veeelice dobře ošetřené a hádat jsem se s Tebou nechtěl), uhradil opožděnou srpnovou splátku (to zpoždění mi snad nebudeš vyčítat, platit za službu ve chvíli, kdy je zjevné, že není poskytována, by mohl jen naprostý debil) a vyslechl ujištění, že smlouva běží dál v původním znění. Na můj dotaz, zda by nebylo možno změnit způsob úhrady na jednu platbu ročně, mi Tvůj chlapíček sdělil, že nikoliv, neboť by bylo třeba smlouvu zrušit a uzavřít novou. Předchozí větu si prosím také zapamatuj, také se k ní ještě vrátíme.

Čas běžel dál. Obdržel jsem nová lejstra (včetně zelené karty) a nový předpis pojistného, podle kterého jsem uhradil listopadovou platbu. Překulil se rok, nastal únor a já se odebral do banky, abych Ti poukázal první platbu letošní. Učinil jsem tak bez stímu pochyb. Cestou z banky jsem se stavil na poště, kde na mne čekala jakási doporučená zásilka. Byl jsem sice trochu zvědav, kdo mi píše, ale rozhodně jsem nečekal, že mne obsah vytočí tak, až mi z toho vyskočí opar...

...ta zásilka byla totiž od Tebe a Ty mne v ní upomínáš o dlužnou částku relativně značné výše: zaplať, syčáku, do 30ti dnů, jinak dojde na sankce a bububu. I bez použití vyšší matematiky jsem se celkem snadno dobral k závěru, že na mně loudíš rozdíl mezi mou první (to jest tou listopadovou) splátkou a částkou, rovnající se ročnímu pojistnému...

...a drobné kosmetické detaily, totiž jednak to, že celá upomínka je vlastně sprostý anonym, neboť průvodní dopis není podepsán, a druhak poznání, že se nemůžu bránit ani na lampárně, protože ten počítačový blábol neobsahuje byť jen náznak nějakého kontaktu (to je ostatně při komunikaci s Tvými chovanci častý problém), na mne zapůsobily jako shnilé třešničky na plesnivém dortu.

Tato humorná scénka se odehrála právě před týdnem, tzn. 25.2.2003. Hned ten večer jsem odeslal mail (dost nerudný, přiznávám) Tvému chlapíčkovi G. a upozornil jsem ho, že odtud potud a že nikoliv já Tobě do 30ti dnů prachy, ale Ty mně obratem vyúčtování, storno té idiotské (na tom se snad shodneme) upomínky a, pokud to uznáš za vhodné, i nějakou tu omluvu (ale na té netrvám, nebudeme se přece zbytečně masírovat, že). Uplynul týden – a nic, ticho po pěšině. Jinou mailovou adresu pro tento případ nemáš – dokonce ani na tu lampárnu ne.

Tak Ti tedy píšu...

*

Nuže, co s tím uděláš, má milá? Obě lhůty běží... a já už si zvolna připravuji právně bezchybné postupy (Ty máš jistě hodně dobrých právníků, ale já jich taky pár znám a taky nejsou nejhorší) a pocvičuji si, jak ostatně vidíš z tohoto dopisu, obraty, kterými se do Tebe pustím ve svých příspěvcích, které sice jen tu a tam, ale celkem pravidelně píšu do poměrně čtených celostátních periodik – jak by se Ti na úvod líbil například tento text jako takový malý fejetonek v deníku..?

Tož - asi bychom se radši měli nějak smírně dohodnout, nemyslíš? Čestně Ti slibuji, že jakmile se přiblíží doba možné výpovědi, hezky se s Tebou rozloučím a už o mně v životě neuslyšíš – leda že by to do mne napálil nějaký Tvůj klient... popravdě řečeno, kdybys s ním jednala jako se mnou a on to do mne prásknul v rozrušení, asi bych mu ani moc nenadával...

Přes to přese všechno Ti přeju hezký den.

S nepříliš srdečným pozdravem, nicméně zatím stále ještě Tvůj klient V.P.

*

(e-)Dopis dopravci

(psáno v prosinci 2018, kdy už trpělivost přetekla)

Dobrý den.

Je mi jasné, že osoba čtoucí tento mail a) za to nemůže a b) s tím nic neudělá (ono s tím vedením, co ČP již léta má, se toho asi ani moc dělat nedá), ale stejně:

Mohl by se mi někdo alespoň pokusit vysvětlit, proč se se třemi ze čtyř firem, které mi doručují zásilky "do ruky", pokaždé naprosto v pohodě dohodnu (klidně i na předání "on the road" někde v půli cesty), zatímco s tou čtvrtou, tedy Českou poštou, je to prakticky pokaždé detektivka se špatným koncem?

Konkrétně s touto poslední zásilkou (ID) to probíhalo následovně:

• před 10.12. - pohodová e-komunikace s odesilatelem, poslední info - "předáno ČP"
• 10.12. 11:01 - přichází SMS s informací o doručování "dnes" (bez časového intervalu)
• Protože špatně slyším, mám na vratech obří ceduli "prosím trubte" a sedím doma jako putička, abych náhodou poštovní vozidlo nepřeslechl (líp to zajistit nedokážu, setrvale sedět u okna nebo stát před vraty fakt nemůžu)
• 10.12. 15:05 - přichází omluvná SMS - "technické potíže na straně pošty, o náhradním termínu budeme informovat"
• 11.12. 10:27 - přichází další SMS o doručení "dnes" bez časového údaje
• Jsem doma, opět sedím jak puťka, cedule na vratech jest stále
• 11.12. 11:30 - jdu se pro jistotu podívat do schránky (je umístěna těsně vedle té cedule) a co vidím? výzvu k vyzvednutí potažmo oznámení o nedoručení z důvodu nepřítomnosti příjemce s datem 11.12. (bez časového údaje), podpis (tištěný) X.Y....
  ...takže opět takzvaný "neviditelný pošťák"
• 11.12 11:50 - kontroluji stav zásilky na internetu a co vidím? Podrobný přehled všech událostí, přičemž Info o doručování se vyskytuje před informací o odeslání SMS o tomto
• 11.12. 12:15 - sepisuji tento mail...
  ...a do něj vkládám otázku...

to si jako děláte srandu? Zatímco ostatní služby napřed pošlou jednu SMS s časovým intervalem doručení s přesností na hodinu a pak řidiči prostě zavolají, že jedou, a domluví se na detailech předání, tak vy posíláte indiferentní oznámení nutící nebožáka příjemce, aby čučel doma celej den, a slečna/paní doručovatelka (nic proti ní) jednak přijede ještě dřív, než příjemce tu skvělou smsku dostane, a druhak se ani neobtěžuje příjemce nějak upozornit - přestože jak na vratech, tak na balíku je nápis PROSÍM TRUBTE? A telefonovat zákazníkovi patrně nechce nebo nemůže, protože "katování kostů"? Takže jediný efekt této služby pro člověka, který - alekdobytobylčekal - špatně slyší, spočívá v tom, že dva dny čumí doma a pak stejně musí vytáhnout auto a dojet si na poštu - po nějaké době, aby si to líp užil? Tomu říkám služba, madam ušetří tři minuty a/nebo jeden hovor (jistě, chápu, má toho moc a telefony jsou drahý) a zákazník to má na dva tři dny a ještě se projede... abych byl spravedlivý - když je řidič/řidička na daném kursu aspoň pár dnů, tak už ví wocogouz a troubí, případně buší, jenže při té rotaci kádrů, co tam patrně máte, se většinou s jednotlivými příjemci nestačí ani seznámit.

Když to shrnu - nejlepší je služby ČP vůbec nevyužívat a když už to jinak nejde, tak výhradně nechat zásilky doručovat na poštu, to je sice opruz, ale aspoň člověk od začátku ví, na čem je.

To se tedy fakt nezlobte, ale takovouhle službu si můžete strčit víte kam.

S nesrdečným pozdravem X.Y.

[Dodatek]

Teď, přesněji ve 12:56, dorazila další SMS, že se bohužel nepodařilo etc. Takže radši nedoručit, balík vozit sem a tam a poslat hafo smsek, než jednou zatelefonovat. Tomu tedy říkám systém.

Jinak pevně doufám, že příslušné poštovní orgány - pokud to teda vůbec řešit budou - věc "nevyřeší" flastrem pro doručovatelku; ta za to určitě nemůže, ono drncat tady po těch okreskách ke kdejaké stodole za ty prachy a ještě dumat, zda je příjemce hluchej nebo ne... Měli byste v první řadě oflastrovat ty trouby, co mají na triku organizaci. Nebo jim aspoň zaplatit stáž u PPL nebo Geisů. Přeju pěkný den.

[Závěr..?]

Dobrý den,

děkuji za obsáhlé (a očekávané) vysvětlení.

Byl bych ovšem rád, kdyby neupadla v zapomnění podstata mého sdělení - že totiž (minimálně) v daném regionu chodí SMSka upozorňující na doručení až PO vlastním fyzickém pokusu o doručení - náprava tohoto jevu je imho pro zlepšení stavu důležitější než jakákoliv omluva (v daném kontextu se mohu omluvit i já - doručovatelce za to, že neslyším :-))

Mnoho úspěchů do dalších let.

Dopis správě nemovitostí

(psáno v roce 2004 poté, co se v meziročním vyúčtování potřetí objevil již dvakrát uhrazený údajný nedoplatek z dávné minulosti; dopis byl odeslán doporučeně nejen řediteli příslušného střediska, ale - s poznámkou "na vědomí" - všem členům představenstva na jejich soukromé adresy)

Vážený pane řediteli,

jsem si vědom toho, že Váš podpis na dokumentech, rozesílaných Vaší firmou, je víceméně formální záležitostí a že se patrně v rámci své pracovní náplně běžně nezaobíráte problémy jednotlivých nájemníků. Bohužel je Vaše jméno jediným reálně použitelným kontaktním údajem v jinak anonymní komunikaci, kterou s firmou, již reprezentujete, již několik let vedeme (zájmeno "my" bude v dalším textu označovat kromě mne i mou choť, jejíž jméno figuruje na všech oficiálních písemnostech). Vývoj partnerských vztahů (dovolte mi připomenout, že jsou definovány smlouvou na dobu neurčitou a že jde o relaci rovnoprávných partnerů, nikoliv o vztah pána a sluhy) mezi námi a společností, již zastupujete, evidentně směřuje k problémům a já jsem člověk, který problémy nemá, protože je řeší. Nemějte mi proto prosím za zlé, že se obracím na Vás a že tímto směrem zaměřím i případné další aktivity, budou-li nezbytné.

Došel jsem totiž k závěru, že zmíněné vztahy jsou nadále neudržitelné. Zatímco jeden partner - my - důsledně dodržuje podmínky smlouvy (a to i v případě, kdy jsou pro něj evidentně nevýhodné), partner druhý - Vaše firma - zneužívá svého monopolního postavení, mění si podle potřeby libovolně a zcela neprůhledně kritéria, komunikuje způsobem v současnosti již naprosto nepřijatelným... a na opakované výzvy k nápravě nereaguje. Momentální situaci okolo vyúčtování služeb považuji za onu pověstnou třešničku na dortu a poslední kapku do poháru. A skutečnost, že trpělivost patrně dochází i jiným nájemníkům (alespoň tak soudím podle posledních informací o dění okolo zmíněného vyúčtování), mne v mých závěrech pouze utvrzuje.

Rozhodl jsem se proto, že nadále tento stav tolerovat nebudu - naopak, budu důrazně vyžadovat nápravu.

Možnosti jsou jako obvykle dvě: buď se strany rozumně dohodnou, nebo nikoliv. Osobně bych preferoval první variantu, ale jsem připraven i na tu druhou.

Pokusím se Vás nyní seznámit s hlavními rysy celé záležitosti, abyste si o vývoji během posledních let mohl udělat vlastní objektivní představu.

Když jsme se před několika lety do objektu X přistěhovali, nevadil nám ani jeho stav (patrně nejste informován, ale na téma "nedostatečná údržba domu" vedou zástupci nájemníků s Vaší firmou již dlouho nepříliš úspěšná jednání), ani poloha (papírově je Bubeneč možná lukrativní lokalita, ale přímo nad kolejovým zhlavím stanice na frekventované železniční trati a 100m po větru od centrální čističky pražských odpadních vod by asi žádný milionář ani zahraniční diplomat bydlet nechtěl). Hlavní důvod tohoto postoje (věnujte mu prosím pozornost, v dalším toku událostí totiž začne nabývat na důležitosti), spočívá ve způsobu života, který vedeme; ačkoliv jsme poměrně velká rodina, z důvodů pracovních, studijních i zdravotních se zdržujeme naprostou většinu času mimo místo bydliště, které nám slouží pouze jako záchytný bod.

Bohužel jsme postupem času zjistili, že kromě nedostatků, o kterých víme, se budeme muset potýkat i s dalšími nedostatky, o kterých jsme v době uzavírání smlouvy nevěděli... a nejzávažnějším z těchto nedostatků je bezesporu skutečnost, že byt, který obýváme, je jediným bytem v objektu, který není vybaven měřiči odběru užitkové vody.

Ani já, ani má choť nepatříme k lidem, kteří jsou ochotni tropit povyk pro pár stokorun (ve světle událostí ale začínám mít pocit, že je to chyba), takže jsme pouze vznesli směrem ke správci objektu dotaz na příčinu a na termín, kdy bude tento stav změněn. Seriózní odpověď jsme nedostali dodnes.

Zlomovým bodem pro náš pohled na celou věc se stalo vyúčtování služeb za rok 2002. Toto vyúčtování, které provedla externí firma a které jsme obdrželi vpodstatě ve formě anonymu (jinak se hrst volně ložených počítačových sjetin bez jakéhokoliv podpisu nebo kontaktu pro písemný styk, nacpaná do poštovní schránky, nazvat prostě nedá), vycházelo z jakýchsi neprokazatelných oprav z minulých let a z vágních částek neurčitelného původu, z nichž byla obzvláště jedna povážlivě nesmyslná, a ve svém závěru vyzývalo k úhradě nedoplatku nezanedbatelné výše. Tento výsledek jsme reklamovali - a závěr reklamace potvrdil vysokou profesionalitu řešení a alespoň mne osobně utvrdil v názoru, že jednotlivé položky vyúčtování někde v ústraní vytahuje papoušek Ara jako planety: reklamace byla uznána, inkriminovaná částka opravena směrem dolů - a celkový tzv. nedoplatek se zhruba o půldruhého tisíce ZVÝŠIL...

Musím se přiznat, že již v tomto okamžiku z mé tváře zmizel chápavý úsměv a zjevilo se mírné rozhořčení, ale nakonec jsem do žádného sporu nešel - pouze jsem podnikl jistá přípravná opatření do budoucna. Během roku se zdálo, že se historie opakovat nebude - mimo jiné nám byly sníženy zálohy, což v civilizované společnosti obvykle znamená, že se také odběr snížil...

...a před několika dny jsem obdržel vyúčtování služeb za rok 2003. Jiná externí firma, ale stejné anonymní sjetiny, stejná hausnumera, opět, kdo by to byl čekal, opravy z minulých let (směrem nahoru, jak jinak), a nedoplatek pro jistotu hned dvojnásobný...

Vážený pane řediteli, ponechme stranou oficiální podklady (pokud dojde na lámání chleba, budou se platnými normami a právy na obou stranách ohánět jiní lidé, než my dva), ale podívejte se, prosím, na věc očima normálního člověka a pokuste se zodpovědět především sám sobě následující otázky:

• je myslitelné, aby se vinou nesprávně aplikovaných měřících metod účtovaly rozdílové položky celého domu jediné bytové jednotce - a ještě k tomu jednotce, ve které se vyskytuje v průměru jedna osoba jeden den v týdnu (podotýkám, že žádného chorého duchem, který by stál nonstop v horké sprše, v rodině nemáme)?
• jak byste se zachoval v případě, že byste se, řekněme, za předem známých a sjednaných podmínek ubytoval v hotelu a po ukončení pobytu by na Vás při placení vytáhla recepční s úsměvem výrazně vyšší účet, než jste na základě předchozí dohody očekával, a oddůvodnila to tím, že se v hotelu po dobu Vašeho pobytu nějak moc svítilo a Váš pokoj nemá vlastní elektroměr a že Vám byly započteny ztráty, které hotelu způsobila loňská porucha v hotelové kotelně? mlčky byste zaplatil a napsal na hotel oslavnou tirádu?
• myslíte si, že je Váš nájemník - tedy Váš partner, který Vám platí za služby - povinen doplácet na to, že je Vámi spravovaný dům a byt - tedy služba, kterou nabízíte - nekvalitní? Dokážete pochopit, že v dnešní komerčně zaměřené společnosti existuje poměrně dost lidí, kteří se dostanou "domů" jen občas - a jde jim hlavně o to, aby se osprchovali, koukli na zprávy, uvařili si kafe a šli spát? Takže je dění kolem objektu, kde se to jejich "doma" nachází, vůbec nezajímá, a na nějakou "socialistickou péči nájemníků" a domovní schůze, opravy vodovodních kohoutků svépomocí a podobné hry a hrátky zvysoka kašlou, protože na ně nemají čas a kromě toho nejsou vlastníkem ani správcem? Prostě platí za službu, a pokud je služba nekvalitní, chtějí buď nápravu, nebo slevu - stejně jako v jakémkoli jiném komerčním vztahu? Myslíte si, že je normální, když se nápravy ani slevy nedočkají, naopak jsou jim předkládány další a další účty? Myslíte si, že se takovéto monopolistické chování, hraničící s vydíráním, dá nějak rozumně obhájit?
• co soudíte o tom, že v době, kdy je většina služeb vyčíslena striktně a přesně na vteřiny a haléře, kdy prakticky všude dostanete i na korunový výdaj doklad se všemi náležitostmi a kdy se používají v jakémkoli styku dvou smluvních partnerů standardní a v platných normách zakotvené komunikační postupy a metody, dostávají klienti Vaší firmy anonymní počítačové sjetiny, obsahující čísla, jejichž původ nelze dešifrovat, a s mračnem Vašich externích partnerů "komunikují" formou zmuchlaných papírů na vchodových dveřích a více či méně umolousaných vizitek a poloanonymních výzev ve schránkách? jste ochoten uznat, že existují lidé, kteří si prostě nemohou dovolit zrušit nějakou akci, která je živí, jen proto, že se na dveřích objevilo tři dny před termínem nepodepsané oznámení o odečtu plynu (mmch za vrchol drzosti považuji to, že se nakonec ohlášený "odečitatel" vůbec nedostaví - předloni jsem takto zbytečně ztratil jeden den z vánoční dovolené)?
• atd., atd., atd...

Zkrátka a dobře: už mne přestalo bavit dělat svému smluvnímu partnerovi kašpárka. Jsem ochoten se dohodnout na rozumném řešení, které podle mého názoru zahrnuje v první řadě přepočet podkladů pro veškerá prováděná vyúčtování na hodnoty odpovídající realitě - tomu mohu pomoci tím, že doložím skutečný výskyt osob v bytě, předložím kvalifikovaný odhad skutečné spotřeby a nezávislé odborné posudky na jednotlivé oblasti, kterých se vyúčtování týká (nic ve zlém, ale myslím, že by nad "výbavou" námi obývaného bytu nevěřícně zakroutil hlavou každý instalatér, pokrývač, elektrikář i pracovník telekomunikací)- a ve druhé řadě zajištění rovných podmínek, což znamená montáž potřebných měřičů. Rozhodně ale odmítám komunikovat o souvisejících akcích přes výše uvedené umolousané vizitky atd.; předpokládám, že obdržím písemně a standardní cestou (99% agendy řeším mailem, oficiální věci posílám doporučeně poštou, nevidím důvod, proč by to můj partner nemohl dělat také tak) podklady a návrh několika možných termínů, abych mohl včas přizpůsobit svůj harmonogram a být příslušné akci přítomen (v normální společnosti bych svému správci předal klíče a s klidným svědomím ho nechal v bytě rejdit dle potřeby, ale k tomu jsme v těchto zeměpisných šířkách a délkách asi zatím ještě nedorostli). Jsem ochoten se kdykoliv kamkoliv dostavit, ale učiním tak opět pouze na základě písemné a náležité výzvy (jednak abych ji mohl použít při přesouvání svých závazků jako doklad, druhak abych mohl podniknout protiakci a vyúčtovat ztráty, budu-li pak někde opět čučet zbytečně). Nu, a celkem pochopitelně nehodlám platit nějaké vágní a nedoložitelné vícenáklady.

Toť vše... nemyslím, že bych si jako seriózní partner a v termínu a řádně platící klient kladl nějaké přehnané požadavky.

Druhá možnost je, že se rozumně nedohodneme - pak se ovšem nedá nic dělat. Za léta působení v médiích jsem se leccos naučil a Vaše firma nebude první větší organizací, se kterou si musím ujasňovat "who is who". To je zkrátka život...

Děkuji za Váš čas a přeji příjemný den.

*

(Dodatek: tři dny po odeslání dopisu jsem byl - rovněž doporučeným dopisem - pozván k řediteli střediska, schůzka proběhla ve věcné a poklidné atmosféře a veškeré sporné body byly do dvou měsíců vyřešeny)

*

Dopis nemocnici

(psáno na podzim 2010 jako doplněk ke zprávě pro pojišťovnu - po seznámení se s vyjádřením příslušné nemocnice)

Vyjádření pacienta k propouštěcímu protokolu úrazového centra nemocnice MN X

Rád bych se vyjádřil k té části textu, která mne charakterizuje jako pacienta "s celkově sníženou compliancí ve vztahu k jakékoliv terapii - manipulace s ortézou i režimovými opatřeními apod." Toto hodnocení je, eufemicky řečeno, značně nepřesné, mohlo by mne určitým způsobem poškodit a žádá si tedy uvedení na pravou míru.

1.
První dny v MN X (21. - 25.7.2010) jsem trávil na JIP (centrální B), kde bylo prioritně řešeno zranění hrudníku a s ním související traumatické komplikace s dýcháním a možným poškozením plic. Přístup personálu byl naprosto profesionální. Chirurgickou stránkou věci se v té době celkem logicky nikdo příliš nezaobíral. Protože mi ve stabilizované poloze při dýchání pravidelně "cvakala" zlomená klíční kost, což mne značně znervózňovalo, požádal jsem personál o nějaké dočasné (zdůrazňuji slovo "dočasné") řešení. Po konzultaci s odborným lékařem jsem obdržel osmičkovou ortézu, která ovšem byla umístěna naprosto volně a pouze svou jednou smyčkou omezovala pohyb oné "cvakající" kosti. Lékař sám hodnotil případný možný přínos ortézy k léčbě zlomeniny klíčku jako nulový. Další den mi navíc při hygieně sestra ortézu uvolnila ještě o něco více, takže kromě vypínače cvakání sloužila pouze jako nepříliš pohodlná podložka zad. Ještě při převozu z JIP na úrazové centrum jsem s příslušným lékařem JIP o ortéze žertoval zhruba v tom smyslu, že je dobrá leda tak na výrobu podlitin na krku.

2.
Na rozdíl od JIP bylo na ÚC značné horko a ortéza mne v dané situaci a poloze už začala vyloženě obtěžovat. Proto jsem se později během dne při vizitě zeptal přítomných lékařů, zda by ji mohli buď upravit do smysluplné polohy, nebo zda by ji bylo možno úplně sundat, protože v aktuálním stavu není k ničemu, což jsem demonstroval poodtažením volné smyčky (kterou bylo možno oddálit od ramene o více než decimetr). Je možné, že jsem nezvolil vhodnou formu ani průvodní věty - podotýkám, že jsem byl ve značně zbědovaném stavu a pod vlivem utišujících prostředků, s epiduralem a drenáží hrudníku - ale rozhodně jsem se nesnažil nějak narušit léčbu, právě naopak - pokoušel jsem se dosáhnout toho, aby měla ta nešťastná ortéza alespoň nějaký smysl.

3.
Během následujících dní se nezměnilo vůbec nic (nepočítám-li náplně v epiduralu). Při vizitách jsem se seznamoval se stále novými a novými lékaři, kteří místností víceméně prosvištěli a pouze moudře pokyvovali hlavou. Ortéza zůstala povolena (a dřela mne svým kroužkem usilovně do krku) a žádnou speciální terapii nebo systémová opatření nikdo nenavrhl ani neuložil (to mimo jiné dokládá i sám inkriminovaný protokol, kde není v popisu průběhu dnů a jednotlivých vyšetření o nějaké fixaci klíčku nebo jiných terapeutických opatřeních ani slovo, ortéza se jaksi sama od sebe zjeví až v závěrečném souhrnu průběhu hospitalizace). Pouze jsem se oklikou (přes příbuzné) dozvěděl, že jsem vzpurný pacient.

4.
Čtvrtý den při velké vizitě mne už to další "jak se cítíte, jdeme dál" přestalo bavit, i pravil jsem, že jsem možná potížista, ale ve svém oboru profesionál, a že přítomné lékaře dosud považuji též za profesionály, takže bychom mohli komunikovat na jisté úrovni - a dotázal jsem se, co tedy bude sakra s tou ortézou. Došlo k poněkud vzrušené debatě o tom, kdo je profesionál a kdo ne, ve které byl mým oponentem lékař, který na té první vizitě nebyl a sám připustil, že o mé údajné nepřizpůsobivosti ví pouze z doslechu. Jeho vystoupení na mne působilo dojmem, že je především určeno lékařce, která vizitu vedla. Tento dojem potvrdil fakt, že se tentýž lékař nekolik minut po vizitě vrátil a ortézu mi v naprosto nekonfliktní a věcné atmosféře utáhl, čímž byl tento zásadní problém po necelém týdnu konečně vyřešen.

Celou záležitost pak definitivně uzavřela chirurgie nemocnice města, ve kterém žiji, kde mi byla nejprve přidělena ortéza jiná - s měkčími pásy a bez kroužku - a po týdnu následovala kontrola na chirurgické ambulanci, kde službukonající lékař při spatření mého postroje lakonicky pravil "ortéza - úplně na hovno" a zahodil ji...

*

Doufám, že je mé doplnění stručné věty z protokolu vyčerpávající a je z něj zřejmé, že pokud někdo na ÚC MN X nepřistupoval dostatečně zodpovědně k osmičkové ortéze, celkové terapii a k režimovým opatřením, nebyl jsem to já. Nehodlám si na nikoho stěžovat ani nechci nikoho kritizovat, ale na druhé straně nemohu s danou částí protokolu v žádném případě souhlasit. Vzhledem k tomu, že jsme byli na pokoji celkem tři, mohu svou verzi v případě potřeby doložit svědectvím dvou nezúčastněných osob.

Ing. V.P., 30.9.2010

*

Dopis peněžnímu ústavu

(psáno na sklonku léta 2018)

Moje milá poštovní spořitelno,

po několikaleté poklidné e-spolupráci (mám u tebe červené konto, osobní účet a debetní platební kartu na každodenní běžné menší operace) jsem, octnuv se v poněkud obtížnější situaci, podlehl tvému vábení a požádal tě o maličký osobní úvěřík, tedy o věc, kterou mi již delší dobu radostně nabízíš na webovém rozhraní... a musím říci, že jsem, velmi kulantně řečeno, poněkud rozladěn.

Nabízený produkt, o kterém tvůj specializovaný expert hovořil během předběžné konzultace jako o „PL“ (což si – možná chybně - překládám jako „předschválený limit“), jsem pochopil zhruba takto: ty už mne pár let znáš, dovedeš tedy celkem přesně odhadnout mou bonitu potažmo důvěryhodnost, a jsi tudíž schopna mi prostě půjčit bez zbytečných okolků (tvůj výše zmíněný expert mi to servíroval tak, že jen řeknu, že chci PL, podepíšu to a prachy dorazí na konto dřív, než já sám dorazím z pobočky domů – no nekupte to). Vyrazil jsem tedy na poštu...

...a, byv konečně vpuštěn do příslušné kancelářičky, zažil následující:

Nejprve mne příslušná pracovnice (proti které nemám ani to nejmenší, příjemná a snažící se dáma) upozornila, že systém jaksi nepracuje a s Centrálním Finančním Poštovním Mozkem (dále CFPM) budeme komunikovat offline, což mi nijak zásadně nevadilo (sám jsem se léta živil správou počítačových systémů, takže mne nějaký výpadek nemůže rozhodit). Horší ovšem bylo, že místo jednoho papíru jich přišla na řadu obvyklá hromada plus standardní výslech na vše možné včetně výše platu mé Manželky Dominující (kterou – tedy tu výši platu - já neznám, protože jsem tuto informaci nikdy k ničemu nepotřeboval, a skutečně nevím, co je po ní v daném kontextu tobě). Na dotaz ohledně barvy slipů a velikosti bot již naštěstí nedošlo, protože CFPM pravil, že jako dobrý, že si celou záležitost důkladně promyslí a dá mi do týdne vědět.

Z pošty jsem tudíž odkráčel stejně chud jako předtím a když celou věc shrnu, vychází mi toto:

• rozdíl mezi (webovskou i osobní) prezentací a realitou je natolik markantní, že by se to dalo klidně označit za klamavou reklamu
• připravila jsi mne zcela zbytečně o více než půl dne (a já ti za ten ztracený čas bohužel nemůžu nic naúčtovat, na rozdíl od tebe nemám šanci přimáznout ti nějaký ten poplateček)
• situaci jsem nakonec vyřešil vlastními silami způsobem, který bych použil rovnou, kdybych tvé propagační masáži nepodlehl – jen mi to trochu déle trvalo, což mi přineslo nějaké návazné další komplikace. Takže jsi mi i v tomto ohledu poněkud namydlila schody - beztrestně... a to se prosím jako invalida nesmím rozčilovat, mám i bez toho tak vysokej tlak, že bych mohl u benzínky nafukovat autům gumy...

:-)

Tento textík prosím neber jako stížnost, kterou bys měla nějak řešit – jen prosímtě vysvětli svému CFPM, ať se na další vyhodnocování vykašle; z výše uvedeného je doufám jasné, že si ten PL úvěr můžeš strčit za nejvyšší komín některé své budovy, určitě nějakou máš...

...a jestli si tví šéfíci představují, že tímto způsobem nadchnou stávající klienty a naberou davy nových, tak je šupem pošli taky na nějaké to školení, na které oni setrvale vysílají své ubohé pěšáky...

...a hlavně ať mi pls nikdo nevolá a nenabízí mi nějaké super služby, to bych byl možná na někoho úplně nevinnýho dost nerudnej. Čusbus.

S nepříliš srdečným pozdravem tvůj stále ještě věrný klient V.P.