Mejdan	Naposled	Chata
Skřipec	Zápis	Spravedlnost
Zase v loji	Nevěra	Dáreček
Úhly pohledu	Vedlejší trať	Zpověď
Zastávka	Mlha	Silvestr

Mejdan

Už sem sice kapku dřepěl ve vobraze, ale stejně mě další porce jehel v bachoru zamotala jak bramborovou šlupku. Svíjel sem se jak moučnej červ a staženou prdelí vyškubával chlupy z tébichu. Kdybych do toho moh eště drobet zakvákat, klidně bych si tenhle votroubenej mejdan vodpustil, jenže už jsem si to holt drandil jak po lajzandě.

Křeč povolila stejně zvostra, jako přišla; vopřel sem se hrbem vo zeď a po koberci sbíral plíce. Kašmírová košile s bleskama, ve který sem eště včera honil vodu, byla durch propocená a smrděla tím pádem eště vo krapánek víc než vobyčejně, zuby mi drkotaly vo čelo a byl sem v bezvadný formě. Jediná klika, že se pauzy mezi jednotlivejma tanečkama fofrem zkracujou: za chvilku to mám za sebou. Nic jinýho si ani nezasloužim, blbec zkusí jako pes.

Akorát pár rohatejch ví, proč sem si něco začal se Šery. Proč sem s ní zase honem neskončil, to už asi neví nikdo. Šmidlal a hopsanda, to nevěstí nic dobrýho. A my dva to dokázali fakt vrchovatě.

Správně se menovala Šárka, ale řikalo se jí obecně Šery. Já kretén vůbec nepochopil, jak byla ta zkratka míněná a to byl začátek všech těch pitomejch kotrmelců. Měla fantastický tělo a hlavně úděsný balóny; když se při závěrečnym kankánu vracela před kapelu se sukněma v packách a v hlubokym předklonu, padali sme s kytarákem s pódia, klávesák šahal do luftu a bubeník se třískal paličkama do koblihy. Vostatní holky měly taky dost na vokazování, ale Šery je totálně vymázla. Mlsnejch nás byla fůra, ale nikdo se kór nechytal.

Když ten rok u velkýho bratra skapala zas nějaká ta politická fosílie, vostatní ruiny vyhlásily smutek a v pazderně se nehrálo. Dali sme si v zavřenym baru svorně do trumpety a pak táhli v houfu městem; poměrně záhy nás rozprášili tajný s veřejnejma, bylo kolem toho dost pohybu a nakonec sem se octnul úplně střízlivej u Šery v privátě. Byl sem z tý šance tak vykotvenej, že sem nebyl schopnej přímý akce a to byla asi klika, páč sem si zas po letech zahrál tu fantastickou hru na "Poslední metro, tramvaj daleko, lehnu si vedle, poď si povídat, lehnu si na zem, je ti zima, lehnu si k tobě, ale nic nebude, jenom na kraj, Jendo ne, Jendo ne, Jendo, Jendo, jen do toho, drž mě pořádně..." bylo to supr a druhej den se stěhovaly do mý garzóny kufry s kostýmama.

Zhruba po půl roce kalil ve společný šatně vodu klávesák vod Proška. Takový ty medy v tom smyslu, že je hrozná škoda, že Šery neumí šukat tak dobře jako chlastat. Opáčil sem hbitě, že to umí parádně, ale že von při svý šilhavosti nemůže tak dobře vidět klíčovou dírkou. Kluci se chechtali a já taky, ale v palici mi začlo cvrkat. Šery byla měsíc na šňůře, takže bylo na přemejšlení dost času. Poskládal sem si pár odchycenejch hlášek s vlastnim merčenim a do řehotu mi nebylo. Drobet sem poklidil kvartýr a při tom vytáh flašku kořaly z prádelníku. Jasná zpráva. Jenže sem v tom těžce lítal a když se Šery vrátila, vytloukla mi pumlíčema výčitky z hlavy i vodjinud. Koneckonců, taky nejsem abstinent.

Za dalších pár tejdnů se s náma bavili pinglové vo tom, jestli se baletky dóle holej. Jedna ta černá krysa prej, že možná jó, ale ta moje že určitě nemusí, páč je vod toho regimentu rejtarů už zichr volysalá. Koupil jednu popelníkem a drobet se to tam postrkalo, jenže to už mi v palici rachotilo jak ve forbesu. A pak přišel ten anonym. Že bych prej udělal líp. dybych místo basovky drapnul za krk vlastní starou, nebo ať si aspoň podložim kratší nohu u postele, páč už se partaje v baráku klepou, že ta barabizna slítne; ale já prej se bát nemusím, anžto u toho vobvykle nejsem. To mi dodalo.

Žárlivci sou debilové, ale tady šlo vo čest. Jeden pátek sem vodjel na kšeft, kerej byl až v sobotu. Garzóna je v podkroví, vokna do slepýho dvora a na půdu nepáchne noha, jak je rok dlouhej. Kondičku mám supr a vojnu sem kroutil u paragánů, takže: nou proublems.

Vzal sem si vlečný lano z auťáku, ale nebylo potřeba; stačily mi uši. V jedenáct už do toho pode mnou třískali, až mi padaly na kedlubnu tašky. Mejlka vyloučená, na to sem to její hekání už slyšel mockrát. Napřed sem tam chtěl vlítnout jak Rambo, ale pak sem si vzpomněl na ten článek...

Na vojně sem totiž pomáhal veliteli praporu upevňovat rodinu. Paní majorová byla žena emancipovaná: její starej denně jebal vojíny a vona taky (a s větším úspěchem). Když se cachtala ve vaně, hrabal jsem se jí pro změnu v knihovně; měli tam povětšinou rudý propozice, takže číst se daly akorát kriminalistický sborníky (na co je ten vůl potřeboval, to sem nikdy nepochopil; asi se študováním případů znásilnění rozjížděl před sobotním díkuvzdáním). V jednom článku se psalo vo chlapovi, kerej ukrad ve fabrice ňákej sajrajt, schoval si to do skříňky ve flašce vod vodky, druhej to vypil a zhebnul. Ten grafoman, co to naplodil, se staral hlavně vo to, koho a za co zalýgrovat; zajímavý ale bylo, že při pitvě dalo děsnou fušku zjistit, na co ten chudák vlastně zaklapnul. Doktoři napřed napsali mozkovou pepinu a na ten fór s flanděrou se přišlo čirym vomylem. A pokud mě paměť sloužila, v článku se psalo i vo složení tý sračky.

Todle všechno mi couralo hlavou na tý smradlavý půdě, zatímco dóle vejskala moje bejvalá velká láska. Rozhod sem se rychle, místo kraválu pěkně vygumoval šlápoty a po anglicku zmizel.

Nikdy sem netušil, kolik knihoven v životě prolezu, kolik chytrejch i blbejch záminek si budu muset vymyslet, kolik práce dá sehnat pár decáků jednoho konkrétního fujtajblíku. Zhrzená láska a uražená ješitnost ovšem sklízela plody. Lítal sem jak včelka Mája, snášel zrníčko k zrníčku, doma se přitrouble usmíval a ve dveřích se vohejbal, abych nezůstal viset za parohy. Dokonce vobčas došlo i na manželský povinnosti, takový mimikry sem naskicoval! Akorát sem si při tom Šery moc neprohlížel, abych náhodou nezahlíd něčí votisky.

A pak sem to konečně měl všechno v kupě. Když sem stál u prádelníku a držel flašku v ruce (pěkně v rukavičkách, jako správnej zlotřilec), drobet mně to draplo za vosrdí: přece jenom sem s ní byl pár dní hepy. Ale pak sem se zatvrdil a tu její železnou zásobu náležitě vylepšil.

Tejden se nedělo nic a já už začal křečovat. Bál sem se jí do prádelníku hrábnout, protože ty její šlupky byly všelijak divně skládaný a na to já zrovna kadet nejsem. Pak už sem ale málem magořil hrůzou, že se dala na abstinenci, nebo že je toho málo a vona se z toho dopoledne vyležela. V nejlepším volal kapelník, že se jede na tři neděle do kelu. Príma situejšn: mrknout ňáká špičatá hlava na tu kořaličku, sou to Bory jako višně. Couvnout už se ale nedalo: nenapadlo mě nic chytřejšího, než tam těsně před vodjezdem přeci jen hrábnout znova a do flašky (ani sem si nepamatoval, kolik chlastu tam před tim bylo) dolejt koňskou dávku.

Nikomu bych nepřál ty skřipce, na kerejch sem se v těch bambulákovech tři dny a tři noci kroutil. Štvrtej den zaklepal někdo na dveře mýho kotce a napochodoval zelenej kapelník s telegramem. Nerad, hrozně líto, náhlá mozková příhoda, panáka, nepomůžu, ale cejtím s tebou... Takovou řachu úlevy eště nikdo v životě neslyšel a před tím taky ne.

Do pohřbu sem důstojně truchlil a v síni kremáče lapal všechny ty tutáč upřimný soustrasti s hlavou dacantně poklopenou, i když bych nejrači vystřihnul vodzemek. Do garzóny sem se dovlík coby zlomenej stařec; vodmít sem všechny nabídky na sdílení hoře a odjel zvolna vozem, abych při klidný a zádumčivý jízdě vzpomínal na ubohou zesnulou. Každej hovno věděl, že mám na zadnim sedadle pod přehozem kašmírovou košilku. Večer už sem vo tři tauny dál vesele vytrsával a v pauzách hučel do ouška príma blondýně. Domu sem dopádloval v noci, pro případný sousedský náčumy se zlomeně vypotácel do schodů, sed si k voknu, zapálil doutníček a ze starýho futrálu vod basy vytasil sotva načatou butilu balantinky. Dostal sem jí vod jednoho nadšenýho obdivovatele a radši ztopil, aby jí ten kozatej vysavač hned nevycucnul. Vydržel sem dlouho přes půlnoc, z magiče hráli tichounce Betlís a já byl po příšerný době zase doopravdy šťastnej.

Pak mi v břiše vybouch granát.

Teď se tu válim jak mrcha, před vočima mám pestrobarevný kolečka a z nich se mi bohapustě chláme Šery; ví, že za chvíli budem zase spolu. Přitom je to jasný jako facka a kdybych nebyl výstavní kus dementa, nemusel bych za pár hodin prdět do hlíny; mělo mi to dojít hned po tom tejdenním zpoždění.

Jenže: koho by doprdele napadlo, že mi ta zatracená štětka vyhmátne a vychrupne balantinku a doleje flašku těma svejma patokama?!?

Naposled

Nedá se říct, že tušila; věděla to. Seděl na okopaných schodech s hlavou v dlaních. Na poloslepou žárovku nereagoval a k vědomí ho přivedlo teprve bouchnutí dveří, jejichž pneumatický zavírač už léta sloužil jen na ozdobu. Zvedl k ní tvář, na kterou se kdysi v třetihorách těšívala.

"Ahoj", zahuhlal rozpačitě.

Neodpověděla. Zůstala stát pod schodištěm s klíči v pozdvižené ruce.

"Lezu ti už na nervy, co?" zeptal se a mnul si oči prsty i dlaněmi.

Neodpověděla ani teď, i když by jí přikývnutí nestálo téměř žádnou námahu.

"Jasně že jo. Sám sebe seru tak děsně, že se to nedá popsat... jenže s tím nemůžu vůbec nic dělat, chápeš? Hnáty za tebou choděj samy." Podepřel si jednou rukou neholenou bradu a podíval se na ni dvojitým psím pohledem.

Stála bez hnutí, protože už jí ho dávno přestalo být líto; teď už jen obtěžoval.

Věděl to a byl z toho totálně vyřízený. Snažil se to sám sobě vysvětlit, odsunout, vychechtat se tomu; nešlo to. Dvojnásob ho deptalo, že ještě nedávno přijímal on. Teď se snažil dávat plnými hrstmi, ale do prázdna.

Zvolna spustila ruku s klíči. Schodiště bylo úzké a on seděl uprostřed; nechtěla se ho dotknout. Sice už na někdejší kaskády dotyků zapomněla, ale on určitě ne. Neměla v úmyslu mu poskytnout ani tu nejmenší šanci.

Díval se na ni a hlavou mu táhla ona průserová historie ve formě pohárového sestřihu. Celé to vlastně bylo jako na fotbale; na začátkují nastřílel v rychlém sledu tolik gólů (sakra trefný přirovnání, napadlo ho), že považoval zápas za definitivně rozhodnutý a soupeře podcenil. Začal dělat chyby, hrát trapné malé domů, odkrýval jednu slabinu za druhou. Soupeř byl dobrý (víc: skvělý), rychle se zorientoval a začal hrát jinak a jinde. Jeho závěrečný zoufalý nápor už nemohl debakl odvrátit a útoky mimo hřiště z něj udělaly šaška. Jeho ješitnost teď zasténala studem, když si na ně vzpomněl. Cákal po zdi sprejem jak praštěnej puberťák, volal jí asi devětašedesátkrát denně pod záminkami, které by rozchechtaly i batole, vartoval pod jejím oknem narvaný v bílé papírové bundičce (tehdy sice módní, ale zoufale malé), pod kterou si kvůli barevnému efektu navlékl černé triko (naruby, protože měl jen jedno, na to si před lety nastříkal bílou barvou na kůži nápis LED ZEPPELIN a ten už vyhlížel poněkud malomocně)... Idiot na dovolené z magorhauzu hadr. Začínal pobublávat.

Podívala se na hodinky a potlačila zívnutí (na rozdíl od něho brzy vstávala a on už ji nedokázal ani nudit). Postřehl to, jeho ješitnost dostala jednu přímo mezi světla, rozzuřil se a ztratil zbytky soudnosti.

"Utahaná, co? Chápu, chápu. Vsadím se, že jí máš vod něj eště vlhkou, ty kancelářská filcko!" plivl po ní nenávistně.

Její oči ještě o stupeň ztvrdly a jeho zděšení přišlo příliš pozdě. Pochopil, že zápas teď už skončil definitivně; je taky ješitná a tohle neodpustí. Nikdy a nikomu. Sevřel se mu žaludek.

"Promiň! Prosím tě, já už fakt nevím, co kecám!" zaúpěl zoufale.

Pohnula se. Vystoupila těch pár stupínků k němu a zvolna a štítivě ho obcházela. Vztáhl k ní ruku, ale odstrčila ho; zachytit ji se neodvážil.

"Proboha, králíčku", v krajní bezmoci se uchýlil k oslovení z dob, které marně křísil, "takhle nemůžeš odejít! Aspoň slovo! Je to naposled, přísahám..."

Stoupala dál bez povšimnutí a jeho blábolení přestávala vnímat. Měla jiná témata na přemýšlení a ten na schodech pro ni před několika sekundami zemřel. Jistým paradoxem bylo, že urážka měla částečně pravdivé jádro; usmála se.

Kulka ji zasáhla několik centimetrů pod lopatkou, mrštila jejím tělemproti stěně a z hrudníku vyrvala krvavý chuchvalec tkání. Během letu se otočila a na zeď dopadla zády.

Zbraň měla velkou ráži a díky šoku byl jakýkoliv zásah smrtelný; on byl navíc dobrý střelec. Ani ona nestřílela špatně. Teď jí to ovšem ani za mák nepomohlo.

Její oči ho ještě zachytily; pečlivě mířil a po tvářích mu tekly slzy. Chtěl mít její podobu navždy jen pro sebe a dokázal to. Druhá kulka jí roztříštila horní čelist a definitivně vyřešila všechny její problémy. Třetí výstřel, který změnil i jeho tvář, už neslyšela.

Desítky dveří policejní ubytovny se začaly překotně otvírat, ale život se ze zadního schodiště už docela vytratil.

Chata

1.

Svíčka dohořívala a Monika věděla, že se musí rozhodnout.

Sklep byl vlhký, páchl starobou, plísní a ještě něčím nerozeznatelným. Těžké, plechem pobité dveře tvořily nepřekonatelnou překážku. Musela se ale dostat ven.

Za Michalem.

2.

Na chatu jejích rodičů jezdili už léta; začali s tím ještě před svatbou. Michal byl do lesa blázen. Vyrážel každý týden, ovšem důsledně jen s partou pod širák. Chata mu nejprve připadala jako "masňáckej krmelec", ale časem si zvykl. Drncávali se vlakem nebo autostopem každý pátek, když Michal nemusel na noční; po svatbě pak mohli používat ojetou škodovku, kterou dostala Monika od rodičů. Tehdy už Michal o masňácích nemluvil. Řídil dobře a s požitkem. Monika se jezdit bála a tak se nikdy nedostali do sporů.

Auta na cestě před chatou si Monika všimla první.

Byl to otlučený gazík, kdysi hnědý nebo snad zelený. V rodícím se podvečeru téměř splýval s hradbou mladých smrčků a Monika ho rozeznala jen díky veselé rezaté veverce, na kterou se dívala při mytí nádobí.

"Tys někoho pozval?" zeptala se překvapeně.

"Já? Ani náhodou!"

Věřila mu. V dřevních dobách jejich známosti měla ona, ale především její rodiče výhrady k některým jeho kamarádům. Záleželo mu na ní a s partou se rozešel; to se stalo zhruba před dvěma roky. Od té doby se vzdálil jen na pár rychlých výpadů do hospody.

Přistoupil k oknu a vyhlédl ven. "Nějaký lufťáci," usoudil, obrátil se do místnosti, usmál se na ni a s utěrkou v ruce se natáhl po dalším talíři.

To prosté vysvětlení se jí moc nezdálo. Jiné chaty v okolí nestály, řeka byla v tomto místě kulturně přístupná pouze po schodech, ležících na jejich pozemku, houby moc nerostly a navíc na ně bylo pozdě. Omlácené auto v ní probouzelo neurčité obavy.

Vývoj událostí jí dal za pravdu.

Dveře se náhle rozletěly. O veřeje se opíral vytáhlý hubeňour v opraných maskáčích a jednou rukou zvolna projížděl rozježeným černým plnovousem, zatímco ve druhé se pohupoval solidní řetěz. Za ním se široce usmíval dlouhovlasý blonďák s dětsky hlaďounkým, ruměným obličejem nad rozhalenou kožešinovou vestou a solidně uplácaným opáleným hrudníkem pod ní; přitom chřestil obdobnou bižutérií. Do místnosti rozvážně vstupoval vazoun v zelené košili a širokém klobouku a zvědavě se při tom rozhlížel po stěnách.

"Nazdárek, lidičky," pravil bodře, "outulný to tu máte, moc hezký. Zrovínka tak sem si to představoval..."

Monika ztuhla s rukama ve dřezu a její žaludek se smrštil do velikosti makového zrnka. Michal nevěřícně zíral a mechanicky otíral talíř.

"Vy mi ani nevodpovíte na pozdrav? No to je mi hergot chování..." poškrábal se pořez rozpačitě za uchem a pootočil se ke svým druhům, "vidíte tu nezdvořilost k hostům, pardi? Hrůza, ty dnešní lidi, fakt, děs a hrůza!"

Michal pomalu položil talíř i utěrku. "Vy nejste hosté, nezvali jsme vás", řekl pomalu.

"No jo, máš recht, kuchařinko", přisvědčil pořízek a zastavil se dva kroky před Michalem. "Jenže, brácho, my tady s kámošema hrozně rádi jezdíme na chaty, víš? Bohužel žádnou nemáme... tak musíme halt rajzovat takhle po vizitách. A dneska sme si vybrali vás."

"To nás fakt hrozně těší," začal Michal s ironií, ale byl ihned přerušen.

"Jó? Moc na to nevypadáš, fešáku. No, paninka to snad vidí kapku jináč... tak copak nám nabídnete, břehulko?"

Než ze sebe mohla pobledlá Monika vypravit hlásku, zasáhl znovu Michal: "Leda volnej vodchod. Rušíte nás, pánové. Račte vypadnout."

"Vodvážnej kuchtík, co, chlapi?" otočil se vazoun opět ke svým kumpánům.

"A vostrej jako kudla," přikyvoval blonďák a mocně se zubil.

"Statečnost zaslouží odměny," pravil filosoficky pořez a znovu se otočil k Michalovi.

První rána dopadla přesně na žaludek; Michal se zlomil v pase jak polystyrénová figurka. Jak se předkláněl, umístil mu vazoun krátkým švihem druhou pěst přímo do nechráněného obličeje. Michal se prudce zaklonil, jeho tvář se zalila krví; rozhodil ruce a naznak se zřítil na podlahu. Monika vykřikla.

"Klid, slečno," pravil dobromyslně blonďatý vlasatec. "Šéf je profík, nedělá žádný zbytečný škody. Ňáká ta kostička a pár zubů, nic víc..."

Monika se vrhla k Michalovi, ale Šéf ji zadržel. Vousáč se odlepil od veřejí, zvolna přešel místností, uchopil Michala za nohy a jako loutku jej vyvlekl na verandu. Monika se rozplakala. Šéf sevřel jednou tlapou obě její ruce a druhou ji zdvihl bradu.

"Uřvaný holky nesnášim," zasyčel. "Vopuchlý voči, červený frňáky... škoda tak pěkný pusinky," tlakem prstů donutil Moniku, aby pootevřela ústa, "a tak bílejch zoubků..."

"Nechte mě, prosím vás," vypravila ze sebe Monika těžce.

"Copak? Nemáš ráda hezký kluky? Stojíš akorát vo padavky, co?"

"Prosím vás..." opakovala tiše.

Znechuceně odfrkl a odstrčil ji. Klopýtavě přeběhla místnost a málem upadla; v poslední chvíli ji zachytil plavovlasý.

"Ukliď ji někam, kazila by nám zábavu," zavrčel Šéf přes rameno a prudce otevřel dveře spížky.

"Pod boudou je sklep, vedle sou dveře," pronesl Vousáč, který se právě vrátil.

"Madam..." zašklebil se Blondýn a vysekl přehnaně hlubokou poklonu, "račte do svých komnat... tak padej a žádný hlouposti, nerad ženskejm ubližuju... "

3.

Seděla na rozviklané bedničce a dívala se do plamene svíčky, jejíž voskový trup se pomalu rozléval po cihlové podlaze. Chata stála ve svahu a otec v předprojektovém nadšení uvažoval o garáži; nakonec z ní sešlo, zbyl jen poněkud předimenzovaný sklep.

Seděla bez hnutí a její vlastní, živočišný strach sváděl krutý boj s obavou o Michala. Před očima se jí neustále vybavoval jeho zakrvácený obličej, znovu a znovu slyšela hluk, způsobený pádem jeho těla. Je určitě zraněný, možná těžce; ani jeden z těch tří nevypadal na samaritána. Kam ho odvlekli, netušila; ve sklepě byla sama.

Pochopitelně věděla o jednom detailu, který Blondýn při zběžné obhlídce sklepa nemohl objevit; za hromadou prken se skrývala malá padací dvířka, vedoucí do přistřešku s palivem a nářadím. Jen Bůh a její otec znali účel, ke kterému měla sloužit; s Bohem nikdy nemluvila a otec s každým dalším stupínkem na žebříčku kariéry na chatu více zapomínal. Nicméně tam dvířka byla a díky jim měla šanci na únik.

Současně ovšem měla i strach.

Svíčka dohořívala a Monika věděla, že se musí rozhodnout.

Michal byl její manžel a měla ho ráda. Při svatebním obřadu sice oddávající úředník až příliš dával najevo rutinu, ale slova o sdílených radostech i strastech měla obecnou platnost.

Vstala a začala opatrně odstraňovat prkna.

O půl hodiny později se v přístřešku opírala o masívní špalek a namáhavě oddychovala. Nebyla nikdy ani příliš statečná, ani příliš fyzicky zdatná; manipulace s prkny, otevírání dvířek a výstup nahoru, to všechno ji stálo dost sil. Neměla ale ve zvyku měnit svá rozhodnutí.

Tichý večer ji objímal důvěrně známými zvuky lesa a blízké řeky. Obloha byla jasná, zřetelně viděla obrysy jednotlivých stromů. Na palouku pod chatou probleskovaly plameny ohně a občas se ozvaly mužské hlasy.

Přemýšlela o dalším postupu. Jejich škodovka stála poměrně daleko (během týdne pršelo a cesta nebyla dvakrát sjízdná) a klíče měl u sebe Michal. Navíc za volantem rok neseděla; než nastartuje a auto otočí, chytnou ji. Jediná další cesta za pomocí vedla přes řeku. Po krátkém váhání však tuto variantu zavrhla. Plavala sice výborně, ale o chatařích na druhém břehu si nedělala žádné iluze.

Musela nejprve najít Michala.

Právě se chystala vyklouznout, když zaslechla před přístěnkem kroky. Vtiskla se za špalek do kouta, kde se povalovalo několik sekyr a lopat. Znovu pocítila závan strachu. Téměř nevědomky sevřela v dlani jednu z násad. U hromady dřeva se objevila silueta; podle profilu poznala Vousáče. Se supěním se shýbl a nabral náruč polen. Uvnitř tmavého prostoru ji nemohl vidět. Přesto se snažila ještě ustoupit. Zavadila přitom o jednu z lopat; plechově zařinčela. Vousáč se prudce otočil a polena se rozletěla.

Zachvátil ji zmatek; odrazila se od stěny a uchopila násadu oběma rukama. Hlavou jí proletěla vzpomínka na středoškolskou profesorku tělocviku; statná amazonka nutila své povětšinou neohrabané studentky neustále do softbalu a příkře jim vytýkala chyby při práci s pálkou.

Vousáč mezitím rozškrtl zapalovač a zdvihl jej před sebe. V mihotavém světle zahlédla, jak se jeho oči rozšířily a ústa pootevřela. Opět se jí vybavila krev v Michalově obličeji.

Za tenhle odpal by ji profesorka určitě nekárala; skoro metrové topořiště zasvištělo vzduchem a jeho rozšířený konec dopadl s ohavně tupým mlasknutím na mužovo břicho. Upustil zapalovač, vyhekl a s otevřenými ústy zůstal v mírném předklonu, jako když se zastaví opakovaný záběr; pak se zhroutil obličejem napřed na hromadu dřev, která se na něj s rachotem sesunula.

V panice vyběhla ven a vrhla se do houštiny za chatou. Husté větve nadšeně drásaly její šaty, vlasy i kůži. Když se bolestivě udeřila do holeně o trouchnivý pařez, zastavila se. Pomalu se jí vracela rozvaha.

Ohniště bylo u řeky, několik metrů od dřevěného můstku, u kterého kotvila stará rozeschlá pramice. Až se Vousáč posbírá a vyvolá poplach (o tom ani sekundu nepochybovala), budou ji určitě hledat všude jinde, jen ne tam, odkud sami přišli. Protáhla se křovisky k úzké skalní kose, která několik desítek metrů za chatou vybíhala do řečiště, a opatrně na ni vystoupila. Líně plynoucí hladina odrážela nakousnutý měsíc. V jeho světle krátce pohlédla na svou potrhanou flanelovou košili, odřené džíny a staré botasky; nebyl to sice ideální koupací úbor, ale dalo se to vydržet. Tiše sklouzla do chladné vody.

Plavala zvolna a napínala sluch, aby včas zaslechla poplach; slyšela však jen obvyklé zvuky. Díky jezu o kousek níž po proudu si nemusela dělat starosti s kameny a mělčinami. Břeh byl dost zarostlý a těžko mohla být spatřena; přesto se na poslední metry raději ponořila pod hladinu. Doplavala k pramici a opatrně vyhlédla přes její okraj.

Nejprve měla pocit, že sní.

Pak se v ní zdvihla ničivá vlna vzteku.

Znovu pohlédla k ohni.

Blondýn si hověl na roubené lavičce a brnkal na kytaru; pod nohama měl zaparkován solidně napěněný tuplák. Na druhé straně, poněkud dál od ohniště, se Šéf shýbal k soudku, napůl zakopanému mezi kořeny borovice. Plnil právě jinou nádobu rozměrů stejně úctyhodných; vedle soudku čekaly další dvě. Vousáče vidět nebylo.

Přímo proti ní polo seděl, polo ležel Michal.

Patrně měl v úmyslu pouze sedět, ale příliš se mu nedařilo; vypadal (a patrně také byl) naprosto groggy.

V ruce držel půllitrovku rumu a mocně si z ní přihýbal. Jeho obličej nenesl žádné stopy mechanického poškození.

Šéf dokončil práci a vracel se k ohni. Postavil jeden z korbelů před Michala a vyškubl mu z ruky láhev.

"Nechlastej tolik, prase," pravil přátelsky. "Nechtěl bys už tu svou pustit na vzduch?"

"Ále..." škytl Michal opovržlivě. "Jen ať tam eště chvíli dřepí... Vono jí neto... neubude. Aspoň z ní troš.. trošku voprejskne ta snobárna... ho... horona... honorace... rodinka... fujtajbl!"

"Seš moc zaujatej, Miky," ozval se plavovlasý kytarista. "Mě se náhodou docela zamlouvá!"

"S ní nežiješ, vole, tak co mmmů... můžeš vědět. Míšo sem, Míšo tam... samej Míša a ručičky levý... fotr nóbl sorta, maminka furt za prdelí... v pelechu je taky zába... zábavná jak zed... zzzd... zdechlej pes... je v ní asi tolik šššť... šťávy jak v mumii z kukub... kubánskýho pomeranče..."

"Tak proč sis jí vlastně bral, ty vole?" Šéf se nepokrytě bavil; usedl vedle kytaristy a šťouchal do něj loktem, "co ti s náma scházelo? Radka by tě eště dneska ráda vobjala kolem krku..."

"...stehnama," dodal Blondýn a zazubil se.

"Proč, proč... vám se tu snad nelíbí?" blekotal Michal. "A to ste eště nevi... neviděli barák jejího fof... fotra! To za trochu votro... trova... votravy stojí..."

"Seš teda pěkně zlitej," pronesl Šéf se zřetelným nádechem posměchu v hlase. "Že budeš takhle kvákat zrovna ty, takovej bojovník proti lži a přetvářce, to sem vopravdu..." nedokončil, protože na mýtinku vyvrávoral Vousáč. Držel se za břicho a z obličeje mu kapala krev. Opravdová. Šéf a Blondýn vyskočili.

"Proboha, Tony! Kde ses tak zřídil?"

"Ta holka... dostala se ven," zasípěl příchozí a těžce se svalil na lavičku. "Majzla mě klackem... kluci, to byla pumelice... dejte mi loka, je mi hrozně zle..."

"Nevypadá, že by jí chyběla šťáva," ušklíbl se Blondýn, kterému se rychle vracel humor. "Já vím, proč se mi líbí..."

"To sou kecy," zasípěl Michal a pracně vstával. "Toho vona neni to... schopná. Fo... foukneš na ní a upadne..."

"Poď si fouknout," pravila Monika.

Čtyřlístek se prudce otočil a hleděl na její zmáčené dlouhé vlasy a štíhlou postavu s mokrými šaty přilepenými k tělu. Stála na břehu a vztek, tak intenzivní snad poprvé v životě, z ní přímo sálal.

Reagovali každý po svém. Vousáč se prudce vymrštil a se slovy "bacha, je to magor!" uskočil o krok dozadu. Blondýn na ni hleděl s neskrývaným nadšením, Šéf spíš zachmuřeně. Michal k ní poněkud klikatě přistoupil; když promluvil, vypadal rázem o pár stupňů střízlivější.

"Moni... kde se tu bereš? Hledal jsem tě všude... nechtěli mi říct, kam tě zavřeli..."

"Nech toho, prosím tě... můžete mi vysvětlit smysl tý maškarády?" obrátila se k Šéfovi.

"Takovej fórek, no... přece z toho nebudeš dělat tragédii..." drmolil Michal zkroušeně, "Moni... kluci to drobet přepískli..."

Šéf znechuceně odfrkl a odsunul blekotajícího Michala stranou.

"Nerad vypadám před lidma blbější, než sem doopravdy, a před ženskejma obzvlášť," zavrčel. "Váš drahej manžílek vás popsal jako úctyhodnou megeru a požádal nás, abysme zajeli na malej dejchánek s výchovným představením. Jak tak koukám, vychovávali sme nepravou vosobu," zakončil s významným pohledem do strany.

"Kecá!" vyjekl Michal. "nalili mě schválně, přece bys nevěřila... máme se přece rádi, ne? Copak sis na mě mohla někdy stěžovat?"

"Nemohla, ani v nejmenším. Dal bys mi klíčky od auta?"

"Klíče? Proč? Napřed ti vysvětlím..."

"Dej mi je," přerušila ho netrpělivě.

"Na co? Dyť neumíš řídit!" zasmál se křečovitě a vzal ji za ruku. "Neblbni, všechno ti vysvětlím. Půjdem si lehnout a všechno srovnáme, jo?"

Zmínka o posteli byla (v souvislosti s dříve vyslechnutým) tou poslední kapkou. Plesknutí políčku zaznělo jako výstřel; ani teď by ji paní profesorka nekárala.

"Panečku, to je forhend!" vydechl okouzleně Blondýn, zatímco Vousáč zaúpěl své "říkám vám, je to magor..." a rychle se napil piva.

"Klíčky!" pravila do třetice.

Podal jí je beze slova; tvář mu zvolna otékala.

4.

Seděli u ohně a mlčky poslouchali, jak v dálce startuje auto a poněkud příliš hlučně odjíždí. Blondýn tiše brnkal na kytaru. Šéf prohraboval klackem oheň. Vousáč upíjel z korbele a jednou rukou si na obočí tiskl mokrý, ne právě čistý kapesník. Michal ležel na zádech v trávě, dlaně na obličeji.

"Víš co ti řeknu, Miky?" přerušil Šéf po hodné chvíli ticho. "Seš blbej jak prázdná škatule vod keksů. A zhruba stejně užitečnej."

Michal mlčel. Chodbičkami jeho mozku se tiše plížila zatím nesmělá myšlenka, že někde udělal kardinální chybu.

Skřipec

Au! Co je, sakra, tohle... aha, pelest. Panebože, jak já mám sucho v krku, to je šílený... a ta hlava... kovaříci zase bušej... ta žízeň je příšerná, musím se jít napít... ježiš, radši zůstanu ležet... fuj, to bylo vo chlup... hlavně vydržet... žaludek mám jak ponton... tak, zavřít oči... juj, to je houpanda, honem je zas otevřít...

Kolik může bejt? Tady přece někde musej bejt hodinky... sakra, měl sem přece hodinky... aby už nebyly v hodinkovym nebi... jestli sem je potratil, tak potěš pánbu, patnáct stovek... sláva, tady jsou, pod polštářem... půl štvrtý, no nazdar! To sem toho moc nenaspal, přišel sem domu ve dvanáct... nebo v jednu?

Kolik toho vlastně bylo? Pět kousků... nebo šest? Ne, pět... ale pak začal Luděk zase točit vodky kolem... těch bylo taky pár... bude mi zase ráno blbě, celej den nebudu stát za nic...

Měl bych toho nechat, takhle to přece nejde, už mám v palici pomalu úplně vyasfaltováno... tenkrát psali bůhví kde, že po každým loku odumírá pár tisíc mozkovejch buněk... to bylo řehotu, eště teď občas říkáme, že dem hubit mozkovnu... jenže vona už to pomalu přestává bejt humoreska! Kolikrát ráno čumím do papírů jak praštěnej kolejnicí, nejsem schopnej ani sečíst dvě cifry...

Martina spí... co má taky chudák dělat. Ráno zas bude kyselá... nojo, divit se jí moc nemůžu... sakra, neměl sem dneska příjít dřív... nojo, krucinál, chtěla s něčím helfnout... no to sem zas zazářil... zatraceně... klukovi něco... nebo holce... doprdele, copak sem norek nebo co, dyť já už si vůbec nic nepamatuju!

Nejlepší na tom je, že já vlastně pivo vůbec nemám rád. Do dvaceti jsem ho nesnášel... a na tvrdý nejsem do dneška... po víně mi pálí žáha... jenže pak se limonády zkazily a zdražily... mošty už se snad vůbec nevyráběj... a co má člověk dělat, když se v práci něco povede... nebo zas nepovede... nebo deme z volejbalu... najednou do toho prostě sklouzneš... eště je ta hospoda tak blbě při cestě, stačí, aby člověku ujel autobus... nebo jít kolem, když už tam kluci stojej...

Co sem to zase žvanil tý servírce... tý už taky musíme lézt krkem... tenkrát jí Karel vynadal do zlodějskejch kurev... teď já zase vo tom vejletě... musí nás mít za pěknou bandu kreténů... no ale zase jí slušně živíme, tak může leda tak držet hubu... nojo, ale musím já nutně před nějakou takovou vochechulí dělat šaška? Když se tenkrát Lojza poblil na hajzlu, museli sme vysolit pět pětek... sice sme to vytáhli z jeho kapsy, ale... nojo, já bych to neuklízel ani za kilo... panebože, sme my to ale banda prasat...

Vlastně to za to vůbec nestojí. Je mi blbě, rodinu si podrážim... a eště nemůžu spát... skřipec vlastního svědomí... hergot, to by nebyl špatnej text... měl bych zase někdy vytáhnout kytaru, už je vod prachu celá šedivá... přece sme vobčas s Martinou a s dětma večer zpívali... i ty moje písničky, dětem se líbily... když sem eště chodil domů včas...

Zkusim toho nechat. Do hospody chodit nemusim a přece si umim poručit, sem přece chlap a žádná bačkora. Koupim zejtra Martině kytku, zkontroluju úkoly dětem, něco si zahrajem... Určitě to dokážu... určitě...

*****

"Hele, Mirek s koštětem! Co slavíš, vole? Dáš si jedno?"

"No, jedno mi snad nemůže uškodit..."

Zápis

Hlavní referát přednesl předseda kontrolní komise sdružení s. KRAFAL. Připomněl těžké období konsolidace, kdy bylo nutné tvrdě bojovat o současnou tvář sdružení a hájit ji proti nejrůznějším temným silám, které se neštítily jakýchkoliv prostředků k rozvracení a anarchii. Bohužel, tyto síly dosud nezanechaly zcela svých rejdů a podařilo se jim infikovat i některé členy sdružení. Poslední akce některých soudruhů ve vztahu ke sdružením složek jiných osobností nelze hodnotit jinak, než jako kontrarevoluční a podvratnou činnost, uvedl s. Krafal. Konkrétně se jedná o pokusy ss. Citovského a Snáře o navazování zcela specifických, s celkovou koncepcí neslučitelných kontaktů s jiným sdružením bez souhlasu a vědomí členské základny. V závěru vyzval k okamžitému řešení závažných problémů, které těmito aktivitami vznikly. Osobnost si rozvracet nedáme, máme ještě dobře v paměti všechny katastrofální jevy, ke kterým vedly podobné pokusy v minulosti, uvedl s. Krafal.

Diskusi, kterou řídil předseda sdružení s. VĚCNÝ, zahájil s. PŘEHÁNĚL. Uvedl, že osobnost stojí na pokraji katastrofy. S viníky je třeba tvrdě zúčtovat, přičemž nejde zdaleka jen o iniciátory Citovského a Snáře, řekl dále. Minimálně stejný díl viny padá na ty, kteří svou slabostí vytvořili pro krizové jevy živnou půdu; v této souvislosti připomněl s. Přeháněl postoje ss. Bumbala a Loudila. Nelze přehlédnout i postoj některých soudruhů, kteří se z krizových jevů snaží vytlouci kapitál pro své vlastní záměry, jako například s. Zpěvák nebo s. Psavec. Souhlasit nelze ani s přístupem těch, kteří záležitost buď podceňují, jako ss. Flegmouš a Váhal, nebo dokonce nemístně zlehčují jako s. Potměšil. Dost bylo slabosti, je třeba jednat dřív, než bude pozdě, ukončil svůj příspěvek s Přeháněl.

Na toto vystoupení bezprostředně reagoval s. POTMĚŠIL. Uvedl, že zásadně odmítá nekvalifikované hodnocení svých postojů kýmkoliv jiným. Otázal se s. Přeháněla, zda považuje za nevinného ještě někoho jiného kromě sebe sama a zda nezapomněl na s. Krafala, jehož činnost pravděpodobně také údajné krizi značně napomohla. V této fázi vystoupení s. Potměšila nastal v sále rozruch a předseda s. VĚCNÝ příspěvek ukončil. Upozornil, že není čas ani prostor na řešení osobních sporů a vyzval přítomné ke kázni.

Po krátké přestávce požádal o slovo s. CITOVSKÝ. Uvedl, že rozhodně nepovažuje svou činnost za podvratnou a kontrarevoluční. Ze života sdružení nelze zcela vypustit citovou složku, řekl. Problémy nelze řešit pouze pragmaticky a bez fantazie; kontakty s jinými sdruženími mohou přinést nové cesty k pokroku a šťastnému zítřku.

Předřečníka plně podpořil s. LOUDIL. Upozornil na materiální dopady izolace sdružení na psychiku i fyzickou kondici osobnosti ("Čelem se to, soudruzi, nevypotí!"uvedl doslova, což vzbudilo nemístný smích v sále). Vyslovil se za okamžité navázání co nejtěsnějších oboustranných styků nikoliv s jedním, ale hned s několika sdruženími vhodně zvolených osobností.

Následovala faktická poznámka s. ROZOUMKA, který upozornil, že problémy nastíněné s. Loudilem lze velmi efektivně a bez dramatičnosti řešit kontaktem se sdružením těch osobností, které k těmto problémům přistupují na ryze tržní, tedy ekonomické bázi. Je však třeba pečlivě volit, řekl dále s. Rozoumek a svůj stručný příspěvek ukončil poukazem na statistiku nemocných virem HIV (v této fázi začala klaka organizovaná Citovským skandovat "kurvy ne" a s. Snář se dal do pláče. Citovský byl napomínán předsedou. Hluk v sále.).

Po uklidnění s. VĚCNÝ diskusi ukončil a vyzval předsedu návrhové komise s. ŘEŠILA k předložení návrhu usnesení.

S. ŘEŠIL nejprve informoval o účasti (97,3%) a pak předložil plénu ke schválení tyto body:

Zapsal: SLÍDIL

Spravedlnost

1.

Na dnešek čekal Martin téměř dva roky.

Stál nehnutě na okraji lesa a silným dalekohledem pozoroval skupinu stavení na protějším svahu, vzdálenou zhruba čtyři kilometry od jeho stanoviště. Na prostranství mezi budovami parkovalo několik vozů; ani v optice dalekohledu nebyly rozeznatelné. Martin ale věděl, že lehce načervenalá skvrna uprostřed je ve skutečnosti vínový renaultdvacítka; znal i jeho poznávací značku a čtyřlístek na přední kapotě. Věděl toho dost i o majiteli, přestože spolu nikdy nemluvili a dotyčný patrně neměl ani tušení o Martinově existenci: vedoucí výroby zemědělského podniku, nosí brýle a knír, konfliktní typ, dobrý, ale agresivní řidič.

Agresivní řidič.

Dalekohled byl těžký; Martin jej na okamžik spustil a dopřál sitrochu odpočinku. Sklouzl pohledem pod svah, na kterém stál. Silnice, která tenkými vlásenkami sbíhala protější úbočí, se tady poněkud napřimovala a přimykala se k úzkému a sráznému korytu, ve kterém uháněla divoká říčka. Přímo pod Martinem silnice přeskočila koryto betonovým můstkem na jeho stranu a pokračovala po břehu dále vpravo, po proudu, který postupně ztrácel svůj temperament díky přehradní hrázi, tyčící se několik kilometrů odtud. Blízko přehrady leželo městečko a v něm stála vila majitele renaultky. Za několik desítek minut vyjde z kanceláře, nasedne do auta a pojede domů.

Nikdy tam už nedojede.

2.

Dětství Martina Kláska nestálo za nic.

Bouřlivý život jeho matky měl podle všeho jediný cíl: uchlastat se. Dělala pro jeho splnění, co mohla; podařilo se jí to, když bylo Martinovi šestnáct. Pokud náhodou znala Martinova otce, vzala si tuto informaci s sebou. V pasťáku se Martin celkem kvalifikovaně připravil na dráhu grázlíka a když nastupoval jako pomocná síla k topenářům, měl pro ni všechny předpoklady.

Zasáhl ale osud, přesněji parťák Jirka Štěrba. Tenhle starý mládenec se zlatýma ručičkama a s talentem pro komično nebyl sice zrovna dvakrát nádobou ctností (hospodští a restauratéři ho viděli rádi, desítky podvedených manželů přesně naopak), ale taky to nebyl tupec a nelida. Místo aby dlouhovlasého a uhrovatého flákače soustavným buzerováním a shazováním definitivně dotvořil, věnoval mu trochu času. Zjistil, že kluk není ani hloupý, ani ztracený a začal na něm pracovat s trpělivostí, kterou by mu mnozí takzvaní vychovatelé mohli závidět. Navíc měl šťastnou ruku ve volbě zbraní...

Kromě cizích manželek měl Štěrba ještě jednu lásku: volant. Jezdil automobilové soutěže a nevedl si špatně. Právě v době, kdy se zaobíral causou Martin, vyvrcholily jeho vleklé spory se spolujezdcem. Spojil dva problémy v jeden a na horké sedadlo posadil Martina. Vyšlo to stoprocentně. Kluka to chytlo, navíc měl docela talent. Bavilo ho makat na auťáku a jaksi mimochodem zvýšil otáčky i v práci. Na vojnu odcházel jako slušný pracant a držitel druhé výkonnostní třídy; nebylo důvodu, proč mu nepodržet místo v partě i v soutěžním voze.

Hned první sezóna po Martinově návratu do civilu byla pro dvojici Štěrba - Klásek po všech stránkách skvělá. Vyjezdili postup na mistrovství republiky a v nezapočítávaných závodech vyhráli všechno, co se vyhrát dalo. Štěrba konečně udolal fešnou řeznici, o kterou se pokoušel dlouhá léta. Martin potkal Alenu a zjistil, že je to holka na celý život.

Posledním podnikem sezóny byla tradiční "Rallye lázní", rychlý a jednoduchý podnik s dost volnými pravidly, určený hlavně pro devizové takyzávodníky. Alena chtěla vidět alespoň jednu soutěž na vlastní oči; řeznice sice taky, ale manžel měl námitky. Štěrbův tmavozelený "ostrý" fiat tedy vezl tři osoby.

Páté místo bylo důstojnou tečkou za sezónou a nálada ve voze tomu odpovídala. Štěrba vyprávěl více či méně pravdivé historky, Alena se smála a Martin byl štastný. Pestře omalovaný fiat uháněl podzimnímpodvečerem, po obloze se honily mraky, občas sprchlo, ale nikomu to nevadilo.

V táhlé levotočivé zatáčce, kterou se nová silniční přeložka vypořádala s údolím a několika nepříjemnými serpentinami staré trasy, vyprávěl Štěrba historku obzvlášť peprnou. Soumrak už zhoustl a navíc zase krápalo. V protisměru se z mírného kopce valilo cosi většího a Štěrba vypnul halogeny. Dobral se k pointě příběhu právě v okamžiku, kdy se beztvará hrouda proti nim zformovala do podoby těžce naložené sklápěčky; Alena i Martin se dali do smíchu.

Když se vedle náklaďáku objevila další dvojice světel, ještě se smáli.

Štěrba jezdit uměl a reakce měl bleskurychlé; šel s vozem na krajnici, těsně ke svodidlu, a přerušovaně, nicméně intenzivně brzdil. Auto měl pod kontrolou a nijak nepanikařil.

Řidič náklaďáku sice reagoval taky rychle, ale nesprávně; skočil na brzdy a strhl volant doprava.

Nezkušenost, hmotnost nákladu, mokrá vozovka a drobná chybička v seřízení brzd převzaly režii následujících sekund.

Zatímco se předjíždějící auto prosmyklo vytvořenou mezerou a mizelo v dálce, sklouzla záď naloženého náklaďáku doleva a jako gigantická baseballová pálka vymrštila zelený soutěžák nad vozovku a dál, z náspu dolů. Náraz pohltil část kinetické energie, takže ocelové svodidlo sice stěží, ale přece jen udrželo těžký vůz na silnici; s kovovým skřípotem a rachotem padajícího nákladu zůstal stát napříč jízdní dráhy. Bledý řidič svíral volant a vytřeštěně hleděl před sebe.

Pod náspem, v plechovém torzu, které kdysi bylo soutěžním autem, leželi dva mrtví a jeden těžce zraněný.

3.

Měl dost času na přemýšlení.

Na pokoji ležel s osmdesátiletým dědou a s pětatřicetiletým havířem. Děda si kdysi v únoru vyjel na pionýru za dcerou a na okresní silnici přehlédl zamrzlou kaluž. Havíř nebyl dost rychlý, když povolila výdřeva. Oba dva měli hromadu vlastních starostí.

Vyšetřovatel ho navštívil ihned, jakmile byl schopen jakžtakž mluvit. S námahou mu řekl, že viděl jen světla druhého vozu a dál už se na nic nepamatuje.

Nebyla to pravda.

Měl dobrý postřeh už od přírody a během řady soutěží si jej rozhodně nezhoršil. Zranění měl sice mnohem víc, než bylo slušné, ale paměť mu sloužila výborně.

Bohužel.

Vzpomínky, které ho srážely do zoufalství a slz, raději nahrazoval vzpomínkami, které roztápěly jeho zuřivost.

Typ auta.

Část poznávací značky.

Profil řidiče v záblesku světlometů; brýle a snad i knírek.

Čtyřlístek na kapotě.

Ten čtyřlístek ho vždycky dorazil. Štěstí, panebože! Jak může takovej hajzl vůbec pomyslet na něco podobnýho...

Jedno odpoledne přišla návštěva: bledý a zamlklý kluk v jeho věku. Sedl si k jeho posteli a mlčel.

Šofér toho náklaďáku.

Byl to trapas; koukali na sebe, mysleli na totéž a mlčeli. Nakonec návštěvník vstal, jaksi rozpačitě pokývl a zvolna odcházel. U dveří se otočil a řekl: Já vím, že jsou to jen kecy, ale... víš, jako bych taky umřel... a zmizel v chodbě.

Potěšilo ho to. Nevěděl proč, ale bylo to tak.

Ten večer pochopil, že jeho rozhodnutí je konečné.

Správně měl zůstat tam; s Alenou a s Jirkou. To, že přežil, zařídil někdo jiný.

Vyšší.

Spravedlnost.

Přežil proto, aby dal průchod spravedlnosti. Je to jeho jediný úkol. Až ho splní, vrátí se ke svým.

4.

Z nemocnice odcházel ve skvělé kondici.

Sestry i lékaři chválili jeho píli při rehabilitačních cvičeních; netušili, že si dává každou noc mnohonásobně větší porce na podlaze svého pokoje. Sestru slyšel vždycky včas, havíř spal jako dřevo a děda už téměř nevnímal.

Prvním, zkušebním úkolem bylo získat volnost pohybu.

Ležel ve špitále dost dlouho na to, aby předvedl právě to, co chtěla komise vidět a slyšet; invalidní důchod dostal bez potíží.

Pak se vrhl na úkol druhý: vypátrat.

Všechno jde, když se chce; on chtěl pouze jedno.

Trvalo mu to déle než rok.

Další tři měsíce pečlivě zkoumal souvislosti; chtěl si být jist. Kdo, kdy, na kterém místě. Nenalezl žádnou skutečnost, která by svědčila ve prospěch obviněného: služební cesta vlastním vozem právě v onen den; úctyhodná řada dopravních přestupků; arogance a agresivita vůči lidem i strojům.

Všechno do sebe zapadalo.

Výše trestu byla dána předem. Zbývalo určit jediné: způsob. První i druhý po dlouhém hodnocení nakonec zavrhl.

Teprve třetí schválil.

5.

Stál nehnutě na okraji lesa a silným dalekohledem pozoroval skupinu stavení na protějším svahu, vzdálenou zhruba čtyři kilometry od jeho stanoviště. Čekal na pohyb načervenalé skvrny, o které věděl, že je ve skutečnosti vínovým renaultem dvacítkou.

Krátce po třetí hodině se dočkal.

Všechno měl pečlivě propočtené; spěchat nemusel. Položil dalekohled na zem a klidnými kroky kráčel k lesní cestě a k vozu, který na ní stál.

Byla to rezavě oranžová tatra stoosmačtyřicítka; odcizil ji včera večer v lomu, vzdáleném asi dvacet kilometrů. Chatrný plot pro něj nepředstavoval žádnou překážku a navíc jej ani nemusel překonávat: brána byla otevřená dokořán. Zámky mu nedělaly problémy. Trénoval jejich otevření celý poslední týden, každou noc. Auto zavezl hned na jeho nynější stanoviště (oprávnění sice neměl, ale na vojně se se stejným typem najezdil načerno ažaž) a v kabině přespal. S pátráním si hlavu nelámal; tady by ho sotva někdo hledal a navíc bylo dost pravděpodobné, že ztrátu dosud nikdo nezjistil.

Byla totiž sobota.

Nastartoval a sledoval současně hodinky a tlakoměr vzduchojemu. Vše šlo hladce, rozjel se s dostatečným časovým předstihem. Renaultka se dosud zmítá kdesi ve vlásenkách.

Tatra se opatrně vykolébala na silnici a zvýšila rychlost. Musel jet tak, aby byl sice snadno dojet, ale už ne tak snadno předjet.

Ve zpětných zrcátkách pozorně sledoval silnici za sebou.

Renaulta spatřil pár set metrů vzadu zhruba po minutě jízdy; říčka vlevo se mezitím už rozšířila a zpomalila. K přehradě chyběly asi tři kilometry.

Vínový vůz se přibližoval.

Přidal plyn. Silnice mírně klesala a tatra se dostala na osmdesátku poměrně bez námahy.

Renault už byl v závěsu a chystal se předjíždět. Potřeboval jej zpomalit, zapjal proto levý ukazatel směru a vybočil přes středovou čáru. Manévr vyšel, renault se znovu zařadil. V zrcátku zahlédl řidičovy brýle.

Mohl si být jist, že nepotrestá nevinného.

Zapjal pravý ukazatel směru.

Renault se vyhoupl ze závěsu a sunul se podle tatry vpřed. Martinovy prsty sevřely pevně volant.

Zamumlal jediné slovo.

Spravedlnost.

Pak prudce strhl volant doleva.

Hranatá tlama rezaté šelmy se zahryzla do vínového trupu a způsobila mu smrtelné zranění. Renault se otočil kolmo na vysokou masku tatry, která jej neúprosně drtila o svodidlo. Vínový vůz ztrácel ladné tvary a měnil se v hromadu pokrouceného šrotu. Pak svodidlo povolilo a oba stroje, odsouzenec i kat, se zřítily do říčního koryta; voda vysoko vystříkla, několik vln narazilo do břehů, na hladinu vystoupilo pár bublin.

Za třicet sekund bylo po všem.

6.

Ležela na koberci s hlavou v jeho klíně a jako vždycky se jen zvolna vracela do reality. Na sobě měla pouze černé punčochy s podvazky. Přes opěradlo židle visely nedbale přehozené černé šaty.

"Miluju tě," řekla tiše.

Pohladil ji po vlasech, ale myslel přitom na něco jiného.

"Proč to říkáš tak smutně?" zeptal se, ačkoliv mu to bylo vlastně jedno.

"Víš, nějak se cítím divně. Byl mi už dlouho lhostejný, ale skončit zrovna takhle... děsí mě to..."

"Byl to magor," řekl stroze. Nebylo přitom zcela jasné, koho tím myslí.

"Možná jsem směšná, ale... já mám takovej pocit... prostě... že to byl omyl... hroznej omyl... "

Mechanicky ji znovu pohladil.

"Jakej vomyl?" zeptal se s nádechem netrpělivosti v hlase.

"Ten náklaďák a tak... Pamatuješ, jak jsme spolu byli poprvé u nás na chalupě?"

"Co s tím?" zeptal se opět a netrpělivosti poněkud přibylo.

"Den předem mi oznámil, že si bere ráno auto... že jede na služebku... hrozně jsem chtěla ject s tebou... řekla jsem mu, že jsem vletěla do rigolu a že musím do servisu... hrozně řval, pak si půjčil auto od bráchy... a já jela s tebou... a večer na zpáteční cestě... tam se muselo něco stát, viděla jsem v zrcátku, jak šlehly tak divně světla..." prudce se otočila a objala ho, "ty ses přece otáčel, řekni mi, co se tam stalo... ten náklaďák přece musel brzdit, jinak bych se tam nevešla... a teď tahle věc s Honzou... zase náklaďák... to je jak pomsta... pomsta, co trefila nevinnýho..."

Přitiskl ji k sobě.

"Neblázni, prosím tě. Nic se tenkrát nestalo, co by se mělo stát? A co se tý takzvaný pomsty týče, řek bych, že mířila dobře... seš přece volná, ne?"

Objal ji pevně a začal ji odborně zpracovávat. Uměl to dobře; cítil, jak ochabuje, jak se poddává...

Kurvafix, pomyslel si zachmuřeně. Už zase začíná! Co mu tenkrát dalo práce ji přesvědčit, aby nezastavovala! Policajti na krku, to tak. V novinách sice něco psali, ale bylo to dost neurčitý; přesto je radši ztopil.

A teď zas blbne. A navíc je vdova; fůra volnýho času, žádnej starej. Bude otravovat, loudit. Jó, nevěra, to se snese, špatný to nebylo, jenže... vdovice bez závazků? Prachy sice má, ale jinak... stará rapsódie. Brejle jak dna vod jogurtu... a když šikovně padne světlo, moh by jí toho kníra závidět každej rakouskej oficír...

Budu se jí muset ňáko zbavit.

Zase v loji

Zákonitě teda konečně lítám v maléru, vo kterej sem si léta koledoval. Vobal nevratnej, račte si ho spakovat, vašnosti. Těšilo nás, dveře přímo za váma. Panebože, z tohodle nevybruslim, to už mám nafurt.

Průserů se dycinky kolem mýho raťafáku stahovalo nadkritický množství; do jeslí sem snad ani nechodil, ale ve školce už to jelo jak na mogulu. Zved sem dřevěnou tramvaj s ťopkou na střeše zrovna ve chvíli, když se k ní kámoš vohnul: dodneška vidim ten tupej ksift, po kterym teče fofrem rudá je barva naše. Fujtajbl. Jeden chmat a byl sem v loji. Nebo ta povedená škola v přírodě (časem se jaksi zjistilo, že zrovna v tý požehnaný lokalitě padalo nejvíc čehosi na cosi štvereční, ale za tenhle průser já vopravdu nemoh): třešně žrali všici, napil sem se holt akorát já. A byl sem v loji. Sice sem z toho sadu špurtoval jak juniorskej šampión, ale sračky mi lítaly až z rukávů hezkejch pár metrů před cílem...

Základní škola: jeden velkej průser. Voddíl jisker na sáňkování, panebože! Malér jak vrata. Povidám vedoucí (bylo jí tak třináct, což pro nás vosmiletý tehdá bylo jen vo trošku míň než kamenný uhlí): pojeď teďka se mnou, jó? Vona že prej ne. Tak sem jí v tom dětskym svatym nadšení popad za... no, ty pravý kozy jí tam snad vyrostly vo pár let pozdějc. Ovšem vona to brala kapku jinak. Prostě sem byl v loji.

Dva roky na to: někdo zavolal úče na vládinu, že je kráva pošahaná. Byla to sice pravda, ale fér to nebylo, páč to byl anonym. Vyřešila to brilantně: stála ráno na schodech a na každýho prej: já vim, žes to byl ty, syčáku! Každej čuměl jak bacil do lékárny, ale já se holt musel rovnou taky rozbrečet! To byl pro tu krávu pošahanou důkaz mý viny. Byl sem v loji.

Pionýrák v Bulharsku: dvanáctiletej sekáč v bandě jinejch sekáčů, každej vlastní flašku v pazouře. Já čokoládovej ligér, páč mi to připadalo díky cukru snesitelný. Rezultát: vopice jak z Knihy džunglí. Všichni nalitý, ovšem poblejt nohy zdravotnici se povedlo jenom mně. A kde sem byl? V loji.

Gympl byl jeden nepřetržitej tok úletů, takže sem z loje ani nevylez. Volba miss: geniální nápad! Hlavně vyvěsit pořadí všech holek až do konce... nenáviděly nás všechny kromě první, který byla celá ta naše banda puberťáků egál. Tabulku sem krasopisně vyplodil na nástěnku já, takže si schválně skuste tipnout, kdo se v tom loji vozil. Politickej život v es es mládeže? Kariéra jako řemen!Napřed sem zazářil raketa hadr a hned na to vyletěl jak flusanec; tendle kus loje se se mnou táhnul poctivejch dvanáct járů.

Holky, to byl vůbec kapitální průser. Co epizoda, to supr story. Nejlepší byla ta vedoucí posunu z nákladovýho nádraží: jestli takle šoupala taky s vagónama, nemůže se nikdo divit, že jich je většina tak zhuntěnejch. Doma sem se pak dycky budil hrůzou jak ten chudák v Amarcordu. Jednou se vrátil předčasně starej a já se klepal hodinu jak sulc v komoře na smetáky, než se vodkulil na misgrubnu... pepina mi šmejdila kosinou kolem palice eště dva dny potom. Nakonec sem jí řek ten fór vo rozpadu našeho národního družstva házenkářek, jak ta jedna sekla druhý holicí strojek a ta jí za to kopla do koulí... to byl nápad! Vyhvízdal sem jak silvestrovská rachejtle! Přitom mi to říkala nejmíň pětkrát, že hraje házenou... byl sem prostě zase v loji.

A takhle sem postupoval vod maléru k maléru. Zkusil sem různý sporty: vostatní podávali výkony, já si dycky pořídil akorát typickou chorobu pro tu kterou disciplínu. Z fotbalu mám třísla, z kanoistiky zlatou žílu, z atletiky achilovky. Na kole sem si střihnul stovku před vobědem, vodpoledne šel do hospody na pivko a domu mě kámoši přinesli i ze židlí: dyž sem chtěl vstát, zjistil sem, že nemám nohy. Po tejdnu sem se doplazil k doktorce: prohlídla mi a řekla, že sou to zhmožděný vazy a že je nemam moc namáhat, jen tak lehce, kondičně, třeba jezdit na kole. Flák sem sebou rovnou v tý ordinaci...

A teď sem konečně složil mistrovskou zkoušku na průseráře. Z tohodle loje cesta nevede. Je sice fakt, že to bylo s plym vědomim, že sme na to dva a na parťáka je spoleh, ale stejně: co dyž se to neukučíruje? Zvorat to neni nijak vobtížný; na jedno dobrý řešení stopadesát mizernejch. A odpovědnost jako kráva. Měl sem asi zabremzovat, tendle průser je všech průserů strejda. Neni kam couvnout, prostě neni... Sem holt zase v loji, doprdelepráce...

Dveře se otevřely a do čekárny vstoupila sestra.

"Gratuluju, tatínku, máte krásnýho chlapečka..."

Nevěra

Najednou nedokázal pochopit, proč sem vlastně leze.

Ležel na zádech v masivní posteli a na sobě měl jen svůj věk a hříchy. Žena, která se tiskla svým břichem k jeho břichu, byla mladá, štíhlá, tmavá a nenasytná. Černé spodní prádlo mělo přesně takovou plochu, aby dráždilo víc než nahota prostá. Prolamované punčochy a podvazkový pás se vyskytovaly proto, že se o nich kdysi kdesi zmínil.

Jmenovala se Zuzana, byla mladší přesně o devatenáct let a osm měsíců, pracovala u jednoho z třiceti osmi montážních stolů jeho podniku a doufala, že jí pomůže z robotárny a ze svobodárny stejně, jako pomohl jejím čtyřem nebo pěti předchůdkyním; stejně jako ona zahájily svou pracovní i bytovou kariéru v tomhle načančaném bytě jeho přítele sochaře, který často cestoval a měl pochopení pro drobné i větší sviňárničky, pokud při nich jeho majetek nebyl poškozen.

Příšerně mu lezla na nervy.

Bylo mu dvaačtyřicet, měl fantastickou ženu, dva vcelku vydařené syny, pěkný byt, favorita a děsnou hrůzu z měšťáckého stereotypu. Každé ráno vyndaval z kartáče stále více světlých i šedých vlasů a i když od vojny jeho váha vzrostla jen minimálně, přece jen s nelibostí sledoval přesun těžiště ve směru od ramen k pasu. Ačkoliv ještě pořád nebral své oblíbené úsloví "šukání je pro chudý, my bohatí raděj hrajeme golf" doslova, stále častěji měl pocit, že dobrá kniha nebo dobrá večeře taky nejsou ztrátou času. A o naplnění svého druhého oblíbeného úsloví "nikdo se nemůže vyspat se všema ženskejma na světě, ale každej chlap by to měl alespoň zkusit" se už dávno přestal snažit.

I když mechanicky vykonával veškeré potřebné pohyby, probíhala dnešní operace zcela bez jeho psychické účasti.

Když si dívka rozepjala podprsenku (po dlouhém čekání, kdy to udělá on) a přitiskla se mu hrudí k obličeji, dostoupila jeho nechuť vrcholu.

Toužebně vzpomínal na měkké a pružné prsy své ženy, které tak rád hladil a laskal všemi způsoby. Tahle rajda má kozy jak útočný kopí, pomyslil si znechuceně; člověk aby se bál vo ksicht a vo voči. Proč proboha nejdu domů? Petra je ve čtyřiceti ještě pořád nádherná kočka a známe se dokonale; to, co se jinejm dvojicím celej život nepovede, je pro nás skoro tutovka. Proč se tu, zatraceně, muckám s touhle amatérkou? S Pavlem máme rozestavěnej model letadla, Jindra potřebuje trénovat na matematickou olympiádu...

Vzápětí si musel přiznat, že odpověď zná: nedokázal prostě jet předem určenou drahou. Musel se podívat za roh, třeba i jen proto, aby zjistil, že ta odbočka je slepá. Stereotyp ho děsil a stereotyp pro něj bylo cokoliv podruhé.

Hrůzu měl z jediné věci: z odbočky, která by nabídla povrch vyšší kvality než dosavadní. To byla ovšem jen hypotéza; za prvé by nikdy ženu a kluky neopustil, za druhé nevěřil, že taková odbočka existuje.

Zuzana to rozhodně nebude.

Ačkoliv se jeho mysl toulala jinde, jeho tělo plnilo ukázněně potřebné úkoly. Cítil, jak se žena probíjí ke svému vrcholu; v pravý čas ji podal pomocnou ruku a příslušně zajistil, sám však zůstal v nižším táboře téhle vysokohorské expedice. Poslouchal její steny, mechanicky ji hladil po vlasech a myslel na svou rodinu.

Vyložila si to špatně a pokusila se jej vytáhnout k sobě ústy.

Vnímal její jazyk a rty a nechuť, dočasně zatlačená jeho nesobeckostí, znovu vystrčila růžky. Nevedla si sice úplně špatně, ale proti Petře to byl nanejvýš krajský přebor. Na několika rozcestích chybně odbočila; naposled se tak stalo ve chvíli, kdy se už přichystal k překročení hranice, zpoza které nebylo návratu.

Rozzuřil se.

Prudce se vztyčil a odmrštil překvapenou dívku ke stěně; pak, sám poněkud zděšen svou náhle probuzenou žádostí, ji uchopil za ramena, vyzdvihl do sedu, klekl si před ní a přitiskl svým klínem její hlavu ke stěně. Se zaťatými zuby se vydal k vrcholu svou vlastní cestou.

Teď se asi nestačíš divit, pomyslel si vztekle. Jó, holubičko, kvartýr si musí každej vod... pra... co... vat! Možná, napadlo ho, že jsem to měl takhle udělat hned poprvé a ne až naposled; nacákat jí do ksichtu a odejít středem. Asi by to ne... by... lo tak špat... ný...

Přílivová vlna ho zalila od hlavy až k patě; znovu zaťal zuby a přitiskl se k chladné stěně a k horkému tělu pod sebou.

*****

"Tak co tvůj dědeček kaneček?" vzhlédla pozdě večer od knihy spolubydlící Lenka.

Zuzana odkopla lodičky a se slastným povzdechem se složila na svou válendu.

"Holka, dneska se překonával. Už mi začínal připadat takovej vyhaslej, ale tohle... supr! Parádně mi to udělal a pak byl eště tak vášnivej... von mě fakt hrozně miluje!"

"Tak ho drž, dokavaď v tom lítá, a nepouštěj... já tyhle chlípný starce znám... uvidíš, že z něj ten kvartýr vypáčíš!" pravila osmnáctiletá Lenka zkušeně.

A když ne, dodala v duchu, tak aspoň častějc vypadneš a já si budu moct v pohodě přivést Tibora...

Dáreček

Stopa se kroutila po úbočí hory a krátká stoupání jen občas narušovala táhlé sjezdy. Vypůjčené fišerky už sice měly pár sezón za sebou, ale byly dobře namazány a svištěly zcela hladce. Ivan lehce pružil v kolenou, hůlky svíral v podpaží a připadal si jako za mlada. Jakmile se na horách objevil sníh, býval k neudržení.

Náklonnost k šikmým plochám mu vydržela i v dospělosti.

Drobné lumpárny skončily po seznámení s Bédou; byl to profík a prkotiny ho nezajímaly. Ivanovi imponovala jeho chladnokrevnost, se kterou se pouštěl do vloupaček a přepadů za bílého dne a dokonce i před svědky.

"Lidi sou většinou sobci a posraný k tomu. Kdybys někoho škrtil vprostřed Václaváku, budou všichni čumět na druhou stranu, abys jim náhodou nepřivřel kyslík taky," říkával s oblibou. Ivan měl možnost ocenit pravdivost tohoto tvrzení, když jednou v tramvaji Béda s ledovým klidem odlehčil třem ženám o kabelky a na stanici volně vystoupil, aniž by jej kdokoliv obtěžoval.

Bohužel existovaly i výjimky.

Ten frajírek nevypadal vůbec nebezpečně. Měli zrovna v práci jednu babu a Béda ani neuznal za nutné vyndavat ruce z její tašky; na vetřelce prostě jen zavrčel, ať kouká vodprejsknout. Vzápětí nato koupil od příchozího příšernou čenichovku a ustlal si na chodníku. Ivan byl tak zaskočen faktem, že jeho velký kamarád a vzor není neporazitelný, že se zapomněl včas zdekovat a dopadl stejně.

Pak najednou bylo kolem hrdinů jak máku a rozjel se kolotoč. Zadržení, vyšetřování, rozšíření vyšetřování a soud. Ivan se ještě vešel do podmínky, ale Béda to koupil natvrdo. Bez kámoše a jeho odborného vedení nebyl Ivan schopen žádné kloudné akce; při prvním (mimochodem dost diletantském) pokusu o navázání na tradici byl lapen.

Během osmnácti měsíců si jednak značně rozšířil kvalifikaci, jednak dospěl k názoru, že nebýt onehdy toho aktivního kreténa, žádné problémy nenastaly.

Rozhodl se, že mu to vrátí.

V průběhu přelíčení měl dost příležitostí zjistit, o koho jde, a po propuštění ho poměrně snadno našel. Stejně snadno také odhalil jeho slabinu, vlastně dvě: manželku a devítiletou dceru. Po kratším rozboru usoudil, že dcera ho bude mrzet víc.

Připravil pro ni dáreček.

Ve škole ho bavívala chemie, leccos si z ní pamatoval a v báni si vědomosti nejen osvěžil, ale i rozšířil; seděl s moudrým panem profesorem, který bohužel nedokázal plně ovládat své nadšení pro malé holčičky. Z nedostatku jiné zábavy s ním vedl dlouhé rozhovory.

Během přípravy daru na ně s láskou vzpomínal.

Určitý problém představovalo předání, ale osud mu byl nakloněn i v tomto ohledu. Rodinka se rozhodla trávit vánoční svátky na horách a on nejen zjistil kde, ale dokonce se mu podařilo ubytovat se poblíž.

Seznámit se s oběma ženami mu nedalo moc práce, stačilo jedno odpoledne na sjezdovce; urostlý a veselý horal si je ihned naklonil. Vousy, sestřih a lehounké přebarvení vlasů dostatečně změnilo jeho podobu, přesto se pro jistotu pokud možno držel z dostřelu hlavy rodiny.

Po třech dnech se přišel rozloučit. Viděla ho oknem a mávala mu; odložil v lyžárně běžky a batoh, vešel do společenské místnosti, kde si děti obvykle hrály, přesvědčil se, že rodiče nejsou v dosahu, vzal holčičku trochu stranou a věnoval jí něco na památku.

Ruce měl šikovné a dárek se mu povedl; panenka byla opravdu nádherná. Krásné plavé vlásky, pestré šatičky a na zádech nepatrný kolíček. Zasunul jej ve chvíli, kdy panenku předával.

Po necelé půlhodince stačilo pannu zahřát nebo s ní zatřást.

Když odcházel, málem se srazil se skutečným cílem svého útoku; manželé právě vstupovali. Rychle odbočil na WC a zavřel se v jedné z kabinek. Náhle se mu roztřásly nohy a musel se posadit. Poprvé od osudného rozhodnutí ho napadlo, jestli to nepřehnal. Holčička byla hezká, velice slušná a zdvořilá, necítil k ní žádnou nenávist jako k otci, možná že přece jen... několik minut se uklidňoval a nakonec dospěl k závěru, že toho pancharta žádná škoda nebude.

Vyšel z kabinky, opláchl si ruce, v lyžárně navlékl batoh a vynesl ven lyže. Čekalo ho deset kilometrů na nádraží, vlak odjížděl za čtyřicet minut. Připjal si běžky a odjel, aniž by jej někdo zpozoroval.

Nyní svištěl do posledního údolí. Za slabou čtvrthodinku bude ve vlaku.

Pak už mu nikdy nikdo nic nedokáže.

*****

"Nebyl to před chvilkou v hale ten chlap, co se kolem tebe a Lucky včera motal?" zeptal se Dušan Evy, když vcházeli do jídelny.

"Nevím," pokrčila rameny, "je to možný. Proč?" Usmála se. "Doufám, že nežárlíš..."

"To ne, ale mám takovej divnej pocit, že ho odněkud znám..." vrtěl Dušan hlavou, ale dál o věci nemluvil. Pomalu kráčeli ke svému stolu. Jídelna byla dosud prázdná, jen tu a tam seděl některý méně trpělivý strávník. Jeden z nich je chvíli pozoroval, pak vstal a přistoupil k nim.

"Vy jste určitě pan Blažek... nebo se pletu?"

"Nepletete, pane kapitáne... kde se tady berete?"

"To víte, svět je malý. Nebo je málo dobrých míst na lyžování. Zrovna dneska jsem přivezl rodinku," usmíval se podsaditý čtyřicátník. "To je vaše paní?"

"Ano. Evo, to je kapitán Sedláček; vyšetřoval tenkrát ten případ těch dvou grázlů..." nedokončil a strnul.

"...Duda - Klabík," dokončil Sedláček. "Stalo se něco?" otázal se, když zahlédl Dušanův výraz.

"Klabík... kruci, to byl určitě Klabík!"

"Klabík?" řekl kapitán nedůvěřivě, "tady? Teoreticky to možné je, před měsícem ho pustili, ale..."

"Kde je Lucka?!?" zařval Dušan na Evu.

"V herně, kde by byla... co se vlastně děje?" zeptala se, ale oba muži už byli pryč.

*****

"Nic ode mne nechtěl, tati, opravdu nic! Jen si se mnou povídal... a byla s ním hrozná bžunda, vážně!" v dětském hlásku se objevila první stopa lítosti.

"Počkej, Lucinko," oslovil děvčátko vlídně Sedláček a sevřel přitom ruku Dušana, který se užuž chystal explodovat, "my ti přece věříme... jenže musíme vědět, o čem jste si povídali... nechtěl ten strejda třeba vědět, kde bydlíte, kde tatínek nebo maminka pracuje, jak pojedete domů... něco takového?"

"Na nic takovýho se neptal... byl hodnej, ne jako vy..." holčička už zjevně nabírala, "dokonce mi dal dárek... panenku..."

Sedláček znovu sevřel Dušanovu ruku a opatrně, aby nedal najevo vzrušení, pravil: "Tak panenku... a můžeš nám ji ukázat?"

*****

Na posledním úseku sněhu ubylo, stopa stála za starou belu a Ivan Klabík měl co dělat, aby se v ní udržel. Traverzoval značně strmým svahem, plným kmenů, pařezů a otisků pneumatik těžké techniky; neutěšený, leč stále častější pohled. Neměl čas meditovat nad devastací přírody; do odjezdu vlaku moc nezbývalo.

Cesta se prudce stáčela. Chviličku měl v úmyslu brzdit, přece jen už vyšel ze cviku, ale spěchal a tak vjel do zatáčky naplno. Vzápětí zaklel; řítil se přímo na několik obrovských boulí.

Zatracená mulda... blesklo mu hlavou a už letěl vzduchem, tvrdě přistál a letěl podruhé. Ustál to jen stěží, ale ustál; dopadlo to dobře, pořád umím, pomyslel si poněkud samolibě.

Ostrý sykot a náhlý žár v zádech jej vzápětí upozornily, že to zas tak dobře nedopadlo.

Prudce trhl hlavou do strany, právě o tolik, aby zahlédl dlouhý jazyk jasně žlutého plamene, který vyrazil z batohu. Zařval hrůzou i bolestí a mozkem prošlehl obrovský otazník.

Proč?

Nalézt odpověď už mu nebylo souzeno. Nervová vlákna, trýzněná vražedným žárem, přestala ovládat příslušné svalstvo; lyže vyskočily ze stopy. Řítil se ze svahu jako planoucí meteor, přímo proti ostrým hrotům ulámaných větví a kmenů. Pravděpodobně by nepřežil ani důsledky plamene, který se narodil díky prudké chemické reakci, ale fyzika rozhodla ihned a definitivně.

*****

"Já už tu pannu nemám... moc se mi líbila, fakt, moc... jenže jsem si jí přece nemohla nechat, maminka vždycky říká, že drahé dárky se nemají dávat ani brát," plakala holčička, "běžela jsem za strejdou do lyžárny, ale on tam nebyl... tak jsem mu jí dala do batohu..."

Úhly pohledu

1. LEFT CHANNEL

"Vstávej, prosim tě, máš přece tu schůzi, zas přídeš pozdě! Snídani máš na stole. Ahoj večer."

"Copak neslyšíte budík? Vždyť už je skoro půl osný! Tak honem voblíct, najíst, nečum tak blbě, Arnošte, úkoly máš? Magdo, vystřel už z tý koupelny, copak seš tu sama? Musím převlíct a nakrmit Péťu, copak neslyšíš, jak vříská? Nech si ty kecy, prosím tě! Je ti šestnáct a člověk aby kolem tebe skákal jak kolem mimina... aspoň tu snídani bys mohla udělat! A nebuď drzá, nebo ti jednu střihnu, až si lehneš. Pojď, Peťulko, máma dá plínky, neboj se... no ty si snad ze mě děláš kanadu, Arno! To chceš jít v týhle slabý bundě?? Koukal ses z vokna? Heee... vejráš jak svatej na mostě, panebože, co jsem komu udělala, copak tady musím fakt na všechno myslet já? Jó, pomůžeš, ty jó, tak leda do hrobu. Padej už, prosím tě. Klíče máš? Pusu mi nedáš? No proto. A ty už taky cválej! Ahoj odpoledne."

"Počkej, Péťo, hraj si chvilku sám, máma jenom vyndá plíny z pračky, tumáš auto... panebože, zase louže, já toho vopraváře už namouduši vykopu, to snad neni normální... Péťo, nech ten kastról, máš přece auto! Kde je zas ten hadr, krucinál..."

"Táák, ještě čepičku, fešák je Péťa, moc hezkej chlapeček... počkej chviličku, máma jen musí... ale tohle mi nemůžeš dělat, když čůrám... ale neřvi proboha, vždyť sem tady, za dveřma, mě už fakt klepne... tak pojď, hezky si hačni do kočárku..."

"...hačej hezky, Péťo, jen tady šáhneme pro chlebíček, víš...Tašku? Proč? Jo na háček? A to dítě taky na háček? Drzá, jo? Komu tykáš? Ty mi můžeš víš co, babo votlemená! Tak si to zkus, když seš tak chytrá... hlavně že ty máš chování, měchuřino!"

"To je ňák hodně, ne? Zdražilo, jo? Vosum padesát? Nestálo to předevčírem sedum? Já jen, že vloni to bylo za tři dvacet! Nojo, inflace jen třicet procent, já vím... zato parní lokomotivy zlevnily, žejo... já vim, že za to nemůžete, von za to nemůže nikdo... vlastně může, komunisti za to můžou. Tak spánembohem..."

"Už seš doma? Ven? Úkoly máš? Nemáš? Člověče, tak bych se chtěla mít aspoň jeden den v roce... Poznámku? No tak ukaž, mě si hned připadal ňák moc hodnej... jogurt do bot? Ty seš přece prezent, co tě to napadlo? Michal řikal... co kdyby ti řek, aby sis utrh ruku, to bys ho taky poslech? Zmiz, prosimtě... počkej, táta tě večer zrychtuje!"

"Prosim... neslyším, hrozně v tom praská... nazdar mami! Ále, normálka... Tak to nedělej, když se ti to nezdá... v tomhle ti já přece nepomůžu... Dřeváky? Nó, když je někde uvidím... já už musim, vařej se mi brambory... pozdravuj tátu... čao... proboha, Péťo, polož to... Ahoj Magdo, sem ráda, že deš, skočíš pro volej, já na něj zapomněla... Olda? No tak počká chvíli dýl, nebo tam skočte spolu... trapná? Ty už mě neser, fracku jeden, se mi zdá, že žádný disko nebude... řekni to eště jednou! Máš kliku..."

2. RIGHT CHANNEL

"Co to mele ten blb, kvůli tomuhle sem vstával v půl šestý? To je novinka, že sme v platební neschopnosti... těžký podmínky transformace... hlavně že von se netransformoval, debil... doba se změnila, pozdravy sou jiný, akorát vy ste furt stejnej, pane štumbanfýrer... sláva, je konec... taky tě tak bolí prdel?"

"Kdo? Pavlíček? Moment... Marto, nevidělas někde tu Transinvestu? Tady se to někde válelo... tady je bordel... ukaž, dej mi ho... haló... dobrý den, pane inženýre... je to zrovna u šéfa, zavolám vám hned, jak to schválí... vypadá to moc nadějně... ano, dík, vy taky, nashledanou... to víš že jo, nedostaneš ani vorla, pablbe! Kde sme to přestali? Pěšec na é sedum... ty to hraješ čím dál blbějc, nepudem radši na voběd?"

"Ježíši, to už je půl třetí? Pane vrchní... do kanclu už nejdu, mám jednání s těma Italama... asi by nás nejradši koupili celý, jenže to víš... fabriku a mašiny si nechaj, ale lidi chtít nebudou... to du právě sondovat, je to taková polosoukromá schůzka... čau zejtra!"

"Ahoj broučku, nečekáš dlouho? Cos řekla šéfovi? U zubaře? To je dost vyčichlý, nemyslíš? Já chodim výhradně na tajný jednání se zahraničníma partnerama, na to skočí každej, kór dyš se klepe vo koryto... máš tu krásně teploučko, nejseš zbytečně moc voblečená? Jéžiš, tuhle podprsenku asi nebudu umět... ale né, dobrý je to..."

3. MIXING

"Panebože, to byl zase den..."

"Já to na tobě vidím, že seš utahanej... sedni si zatim k televizi, hned ti dám večeři..."

Vedlejší trať

Ten kousek krajiny připomínal Petrovi prázdniny.

Byl tenkrát hrozně malý (osm nebo devět let), stanovali s rodiči u jednoho z jihočeských rybníků a na tohle místo si chodili s kamarády hrát za slunných odpolední. Železniční trať místního významu se křižovala s málo používanou lesní cestou, mechem a trávou porostlým úvozem, který pár metrů od přejezdu mizel v hloučku rezatých borovic. Nevelká mýtinka v ostrém úhlu mezi oběma komunikacemi se ježila maliním, jehož nevídaně velké plody občas trochu narušovaly jinak dobré klukovské trávení.

Přejezd byl vybudován ze solidních fošen, zčernalých stářím. Chránily jej masivní závory: žádná moderní ošizená placatice, dva bytelné a těžké klacky, jejichž červenobílý nátěr už leccos pamatoval. Ovládaly se ručně ze strážního domku vzdáleného více než dva kilometry, pohybovaly se zvolna a důstojně a do dálky vyzváněly vysokým zvonkem, do kterého rozvážně bušila dvě kladívka. Poklidný rytmus býval narušen jen tehdy, když se při zvedání s ostatními kluky na závory zavěsil a chvíli ztěžoval práci tomu na druhém konci lanovodu; když se pak všichni naráz pustili, vyletěly závory jak pruhované rakety a zvonek řinčel jako zběsilý...

Petr si podepřel bradu dlaní, poněkud se vyklonil a přimhouřil oči. Nebylo pochyb, byl to stejný přejezd. Náhle viděl sám sebe, jak se v úvozu seznamuje s první cigaretou, jak mává strojvedoucímu parní lokomotivy a čeká, až se vlídné kynutí a úsměv toho bodrého muže změní v zuřivý škleb a hrozby, když těžký stroj poskočí na hřebících, které položil na koleje (tlak kol z nich vytvářel nádherné čepele miniaturních šavlí)... připadal si, jako by byl jednou z postaviček, stojících před závorami vedle traktoru s vysoko naloženou fůrou sena.

*****

Nákladní vlak N403 byl soupravou velice podivnou.

Výkonná lokomotiva řady T 669.0 neměla na trati tohoto typu co pohledávat a ani složení vozů nebylo (až na dvounápravový krytý vůz pro přepravu spěšnin, přivěšený hned za lokomotivou) tak docela v pořádku. Těžký plošinový vůz řady S se třemi neoznačenými kontejnery, dva kotlové vozy pro přepravu žíravin a na závěr tmavý, zlověstně vyhlížející čtyřosý krytý vůz. Celkový dojem: mrazení v zádech.

Miloš se pohodlně rozvaloval na sedačce a levou rukou ledabyle přidržoval páku regulátoru. Trať neznal (obvykle jezdil jinde), ale jízdě nevěnoval ani zdaleka takovou pozornost, jakou by si zasloužila. Přemýšlel o dárku, který chtěl koupit Veronice.

První dvojkolí zadního podvozku plošinového vozu mlelo z posledního; bylo záhadou, jak mohl vagón v takovém stavu projít kontrolou. Ke katastrofě stačila malá nerovnost v místě kolejnicového styku.

Dvě kolejová pole před přejezdem se taková nerovnost vyskytovala.

Miloš zavrhl pátou variantu daru pro Veroniku a v zoufalství vzhlédl ke stropu. Inspiraci nenalezl.

Lokomotiva vlaku N403 mezitím minula skloník s dost výhrůžným údajem a kolík, označující povinnost dát výstrahu před přejezdem.

*****

Petr zahlédl lokomotivu řítící se k přejezdu a ihned rozeznal, že vlak jede příliš rychle. Vzápětí viděl, jak těžký stroj nepatrně nadskočil. Ztuhl leknutím. O několik sekund později nadskočil i plošinový vůz a Petr fascinovaně přihlížel, jak zadní podvozek prudce vybočuje a plošina se začíná naklánět.

"Pozor!", zařval zoufale, ačkoliv věděl, že už zbytečně.

*****

Otřes trakčního vozidla postřehl i Miloš, Veronika jej však stála cenné okamžiky; páku kontroléru strhl k nule příliš pozdě.

Vagón bez podvozku se řítil přímo na traktor u přejezdu. Kontejnery bohužel držely na plošině pevně a působením setrvačné síly byl stržen krytý vůz i zadní část lokomotivy mimo koleje; převržené kotlové vozy dokonaly katastrofu. Přejezd, traktor, lokomotiva a čtyři vozy, vše se změnilo v jedinou, nerozlišitelnou masu. Pouze tmavý, zlověstně vyhlížející krytý vagón stál nehnutě na kolejích... podivný pomník.

Postavičky, které dříve obklopovaly traktor, zmizely pod troskami.

*****

V malé kanceláři bylo dusno na několik způsobů.

"Vážně poškozená lokomotiva, dva zničené a dva poškozené vozy, zničený přejezd, traktor s valníkem, dokonce i kus lesa to odskákal! Můžeš mi to nějak vysvětlit?"

Miloš dlouho mlčel.

"Musela tam bejt nějaká vada na kolejích, šéfe", řekl potom tiše. "Jinak si to vysvětlit neumím..."

"Já ti to vysvětlím, ty vrahu!" zaječel z kouta Petr. "Jel jsi jak prase, čuměl jsi bůhví kam! Je to všechno jen tvoje vina! Přejezd, traktor, i ty lidi jsi zničil ty! Jedině ty!"

"Na tvý lidi kašlu!" rozčílil se teď i Miloš. "Stejně to byli jen trapný pajduláci! Ale ta mašina, rozumíš, dřel sem se s ní jak mezek a teď mě to čeká znova!"

"Tak proč ses hrnul na vedlejší trať?" Petr teď už řval jak zběsilý. "Ten voblouk má na takovou vobludu malej poloměr, to ví každej pitomec! Já se na tom přejezdu taky nadřel jako vůl..." do očí mu stoupaly slzy a hlas se začínal třást.

"Tak pánové, už dost," mírnil je šéf. "Nějak to společně zvládnem, jste přece ve svejch voborech špičky! A teď už se nehádejte! Copak jste malí haranti?"

*****

"Žádný malí haranti nejsme a hádat se nebudeme, na to sme vobá moc dobrý," řekl při odchodu z klubovny kroužku železničních modelářů vážně dvanáctiletý Petr o rok mladšímu Milošovi, "ale dneska's mě, kamaráde, opravdu nasral..."

Zpověď

Seděli v malé vinárničce u stolku pro dva. Dívka byla skutečně krásná; nebylo divu, že na ni mladík od vedlejšího stolu hleděl s neskrývaným nadšením. Její bezchybná tvář, ozářená jen plachým plaménkem svíčky, vyjadřovala chlad, zdvořilost a nezájem. Muže proti ní nebylo vidět vůbec; u kamenné stěny trůnila pouze nezřetelná silueta.

Večeřeli mlčky; teprve když číšník odnesl talíře, začal muž tiše hovořit. Dívka pozorovala sklenku vína, kterou držela ve štíhlých prstech, a naslouchala zcela nezúčastněně.

"Jsem opravdu rád, že jste přijala moje pozvání; bylo to pro vás asi stejně těžké, jako pro mne tehdy rozchod s vámi. Chtěl bych vám to vysvětlit; teď už mne možná pochopíte."

Krásnou tváří prochvěl neznatelný náznak úsměvu.

"Po té... příhodě jsem byl zcela mimo sebe, pozoroval jsem se zvenčí, vlastní osud mi byl úplně lhostejný. Začal jsem vás vnímat až mnohem později. Byla jste... prostě jiná. Hezčí - to nemohu říci, nedá se srovnávat nesrovnatelné; jiná. Bytost odjinud.

Vůbec mne nenapadlo, že by se můj tehdejší svět mohl přiblížit jinému světu. Navíc jsme se potkávali zásadně v situacích pro mne nevýhodných. Občas jste se mne dotkla, jinak to ani dost dobře nešlo, ale bylo to něco jako kapky deště nebo závan větru; nic, nad čím by se člověk pozastavil.

Už si nepamatuji, kdy jsem poprvé zažil ten překvapivý pocit změny, kdy jsem poprvé pochopil, že váš dotyk nebyl jen nezbytností. Každopádně se to stalo. Od té doby jsem se začal probouzet z letargie; postupně jste obsazovala jednu buňku za druhou, až se nakonec můj mozek nezabýval ničím jiným. Vydržel jsem čekat dlouhé hodiny na další nepatrné důkazy vašeho zájmu; mohl jsem si to dovolit, čas nebyl mým pánem. A když jsem získal kýžené, další dlouhé hodiny padly na zuřivou oponenturu věrohodnosti informace.

Můj zájem pochopitelně neunikl pozornosti, dokonce vyvolal určitou míru nadšení. Postřehl jsem to a začal trávit ještě jiné hodiny přemítáním, zda jste nechtěla právě tohle; nakonec jsem usoudil, že jakékoliv spiknutí tohoto druhu je pod vaši úroveň.

Tehdy už jsem vám beznadějně propadl. Uvědomil jsem si to v den, kdy mi sdělili, že se musíme rozejít; celou noc jsem nespal a trápil se vědomím, že vás už nikdy neuvidím. Bylo to pro mne nepochopitelné, něco podobného, jako představa vlastní smrti a toho, co bude po ní; je strašlivě obtížné uvědomit si nicotu, tmu, absolutní vakuum...

Ačkoliv jsem se vrátil domů, sám jsem zůstat nemohl. Bylo jasné, že mne alespoň první týdny bude někdo navštěvovat a pomáhat mi. Nesl jsem těžce odloučení od vás, nemohl jsem myslet na nic, ani na práci, která pro mne byla v minulosti vším. Rachocení zámku ve mně napoprvé nevyvolalo žádnou odezvu.

Pak jste stála ve dveřích.

'Radost' zcela určitě není tím správným pojmem, kterým by se dal popsat můj okamžitý stav; spíš to byla extáze, vytržení fanatika, kterému se zjevil Bůh. Průběh vaší první návštěvy nejsem vůbec schopen popsat, vznášel jsem se v nereálnu. Byla jste se mnou a byli jsme sami, mohl jsem se vás pozorovat a nebýt při tom pozorován. Navíc bylo jasné, že byste nikdy nepřišla, kdybyste nechtěla.

Věřil jsem a víra má možná uzdravovala, nicméně byla i nebezpečnou drogou. Po několika dávkách byla má závislost naprostá.

Byla jste naprosto dokonalá a vyšlo vám to na sto procent; princip hry jsem pochopil, až když jste vyložila všechny karty a ohlásila konec partie. Reagoval jsem jak na tlačítka. Nejbrilantnějším tahem byl způsob, jakým jste mi před odchodem upravovala polštář; vždy jste se přese mne naklonila a váš výstřih se pokaždé pootevřel o něco víc. Určitě vás potěší, že to fungovalo perfektně: každou noc mi tušený obsah tančil před očima, vyplňoval celičký obzor a vyvolával palčivou touhu, která končila ve vlastních prstech a v propadlišti studu a znechucení; bohužel nešlo o konec definitivní, každá náhražka jen umocňovala touhu po realitě.

Nakonec jsem se v jeden podvečer neovládl a objal vás; místo abyste se bránila, přitiskla jste si mou hlavu k hrudi. Škoda, že jsem vám tehdy neviděl do tváře! Byla jistě chladná a nehybná jako vždycky, ale určitě se přes ní alespoň mihl vítězný úsměv...

Já ji ale neviděl. Neviděl jsem nic, neslyšel jsem nic, v hlavě mi pulsovala krev a pod víčky tančily kruhy. I kdyby nebylo šero, stejně bych si vaše tělo nepamatoval. Když jste se oblékala a odcházela, byl jsem ještě mimo sebe; vím, obvykle tomu bývá přesně naopak... v našem vztahu jste ale byla mužem vy.

Když jste druhý den nepřišla sama, můj svět se dokonale roztříštil.

Nahá pravda byla příliš surová, mohla jste jí ponechat alespoň bederní roušku. Ten kus chlapa, co vás doprovázel, se sice snažil skrývat své pocity, ale občas mu přece jen unikl soucitný pohled. Bylo moc dobře vidět, že už spolu máte leccos za sebou. Pochopitelně vůbec netušil, oč jde; jistě jste mu předložila perfektní historku jako důvod, proč má jít s vámi. Zahrál svou roli nevědomky, ale skvěle. Váš přezíravý chlad, se kterým jste vykonávala vše potřebné, jen dokončil mé ponížení.

Tu noc bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli.

Bezmoc a stud dosáhly hodnoty fyzické bolesti, magnetoskop kdesi v hloubce vědomí neustále přehrával dvě tři smyčky nejhorší potupy, zatínal jsem zuby, pěsti a snad i prsty u nohou, té nešťastné příčiny. Poprvé po dlouhém čase jsem zase vzpomínal na poslední pokus v laboratoři a trpce litoval, že ten zatracený kus železa neletěl o pár decimetrů výš. Tím vším pronikala zuřivá nenávist k vám, nenávist vražedná, ale ne vše spalující; nemohl jsem vás dokonale nenávidět, protože jsem vás někde v koutku duše ještě miloval, a přitom už jsem vás nemohl milovat, protože jsem vás nenáviděl...

Ráno jsem zavolal vašeho šéfa a požádal o změnu; vyhověl mi ještě ten den."

Muž se odmlčel; opatrně a lehce se napil. Dívka stále pozorovala záblesky na stopce své sklenky a její výraz se nezměnil ani o stupeň. Mladík, sedící vedle, náhle vstal a přistoupil k jejich stolu.

"I'm sorry, sir... it's time to go", pronesl tahavě, aniž spustil oči z dívky.

"Wait a minute, please", požádal jej muž školsky tvrdou angličtinou, naklonil se nad stůl a pokračoval podstatně živějším tónem.

"Musíte být hrozně tvrdá a bezcitná, když jste dokázala tohle... jak jste to proboha mohla udělat? Jak můžete s takovým přístupem k lidem vůbec vykonávat svou profesi? Lékaři přísahají; jak je to u sester, nevím... Chápete vůbec, co jste způsobila? Že jste odstartovala reakci, která je rozumem neřiditelná? Že jsem sice věděl, jaký je to nesmysl, ale přesto jsem vás šíleně miloval? Že jste mne ponížila tak, že už nikdy nenajdu ani štipec sebeúcty? Že vás přesto přese všechno ještě pořád mám rád, že budete se mnou celý život, že si na vás vzpomenu i před smrtí, jestli na to bude čas? Vždyť i v době, kdy mi bylo všechno už zcela jasné, jsem někdy doufal, že jste se prostě jen zalekla překročení hranice, ale že jste ke mně cítila alespoň zlomek toho, co já k vám..." jeho hlas zadrhl; opět se zvolna napil, opřel se a na okamžik zavřel oči.

Když opět promluvil, byl jeho tón opět věcný a klidný.

"Od ústavu pro duševně choré mne nakonec zachránila stejná věc, kvůli které jsem v něm vlastně málem skončil. Na stejném problému pracoval tým jedné středoamerické univerzity. Když se dověděli o mé nehodě, pozvali mne k nim; vytvořili mi prý všechny podmínky k tomu, abych úkol vyřešil. Zajistili letenku a poslali pro mne tady pana Sullivana. Letadlo odlétá dnes večer, máme nejvyšší čas. Vy v klidu dopijte, účet je vyrovnán. A tady je pro vás", přisunul k dívce malou krabičku, "malý dárek na rozloučenou; snad si na mne také někdy vzpomenete. I'm ready, Bruce, let's go..."

Bruce Sullivan se lehce uklonil dívce, kterou celý večer pozoroval, a uchopil opěradlo. Invalidní vozík vyjel do uličky mezi stoly. Světlo dopadlo na prošedivělé vlasy a posléze i na protáhlou, bledou, ale výraznou tvář nad večerním oblekem. Mužovy ruce pokojně spočívaly v klíně; nohy, nepohyblivé ode dne, kdy v laboratoři jistého ústavu došlo k výbuchu a kdy několikakilogramová část aparatury zasáhla vedoucího výzkumu nešťastně do páteře, byly přikryty tmavou látkou. Neohlédl se.

Seděla bez hnutí ještě dlouho potom, co oba muži zmizeli. Pak opatrně otevřela krabičku. Na rudém sametu zazářil zlatý prsten v podobě hada; v místě očí byla zasazena dvojice smaragdů. Mistrovská práce, žádný osmikarátový paskvil.

Svíčka tiše dohořívala; plamínek rozsvěcel rudé víno ve sklence, odrážel se od zlatého povrchu prstenu, jeho miniaturní obraz tančil ve dvou malých smaragdech a v jedné velké slze, zvolna klouzající po krásné, hladké a nehybné tváři.

Zastávka

Výjimečně odporný listopad. Většina dní nevlídná a sychravá, z těžkých mraků soustavně cosi padá nebo alespoň kape. Obvykle spořádaní a loajální občané se plouží ulicemi s vyhrnutými límci, cachtají se v loužích a více či méně vybraně sakrují.

Konečná stanice autobusu. Večer zcela v naznačeném duchu, možná o něco málo ohavnější. Na plechovou střechu čekárny dopadají obrovské kapky. Interval jediného zdejšího spoje nemá nic společného se službou veřejnosti.

Nikdy neměl rád tlačenice. Stál o několik metrů dále, ale na zastávku viděl perfektně. Za léta cestování městskou hromadnou dopravou se stal filosofem; kdyby nalezl posluchače, mohl by od minuty přednášet na stovky témat. O dvou antagonistických světových názorech nesmiřitelných nepřátel, totiž těch, co už nastoupili, a oněch, kteří teprve nastoupit chtějí. O křivce agresivity jako funkce doby zpoždění. O absolutní stlačitelnosti lidského těla a o tom, že vždycky může přistoupit ještě jeden cestující. O tom, jak už ani to cestování není, co bývalo.

Tohle téma bylo jeho nejoblíbenější. Jako starý harcovník ještě pamatoval idylické časy, kdy se autobusové linky nestahovaly před náporem podzemní dráhy na periférie, ale hrdě mířily středem města. Veselé časy, kdy se během jedné jízdy v průměru třikrát stálo kvůli pranici u zadních dveří a dvakrát proto, že už měl řidič cestujících plné zuby. Zlaté časy, kdy mohl schopný člověk v tlačenici navázat nové přátelství, zahájit milostné dobrodružství, případně obdržet pár facek. Metro má taky svoje klady, ale v této oblasti je jeho nabídka velice chudá.

Zkoumavě přehlédl scenérii: žádný důvod k nadšení. Čekárna byla obdivuhodně nefunkčním výplodem někoho, kdo ji pravděpodobně nikdy nemusel použít. Skleněné výplně nedokázaly odolat náporu nočních Rambů a karatistů-amatérů, orientace a sklon střechy byly rafinovaně vypočteny tak, aby byla její rovina pokud možno rovnoběžná s provazci deště. Před pláčem nebes se prostě nebylo kde ukrýt a schoulený hlouček rádobypasažérů vypadal podle toho.

Mnohokrát přemýšlel o tom, že život v podstatě stále opakuje několik obehraných témat. Sám pro sebe si proslulý pocit deja-vu (nebo jak to vlastně psali v tom naučném plátku, který před pár minutami dočetl) nevysvětloval ani chemickou reakcí v mozku, ani zpožděním některých vjemů oproti jiným; prostě už to tady všechno stokrát bylo. Schoulená stařenka, jejíž obstarožní paraple se neustále deformovalo v poryvech větru, je přece stejná jako ta, kterou kdysi viděl vystupovat ze zadních dveří ve sněhové vánici: na schody vykročila příliš pozdě, v době, kdy už vřískal zvukový signál. Řidič ji neviděl, zavřel dveře a bezelstně se rozjel netuše, že nebožačka vystoupila pouze jednou nohou a jednou holí. Ubohá babka takhle odskákala poctivých padesát metrů, než řidič podle kraválu vyluzovaného její dcerou pochopil, že se děje něco nepatřičného... nakonec dostal od obou rozzuřených dam solidní nakládačku kabelkami.

Ani muž středních let, marně chránící vlastním tělem před deštěm obrovskou kytici, mu nebyl neznámý: před pár lety se vrhl tygřím skokem do zavírajících se dveří noční linky a široce se usmál na všechny pasažéry, zjevně nadšen svým výkonem. Autobus zastavil, řidič zhasl motor a vyzval muže k vystoupení, protože ohrozil bezpečnost a porušil pravidla. Muž se bránil, dovolával se podpory okolostojících, ti však mlčky zírali skrz něho a řidič měl dobré nervy. Nakonec výtržník splihle vystoupil a s kyticí spuštěnou na půl žerdi zmizel ve tmě.

Smutný černoch v kšiltovce byl zase určitě jedním z těch dvou, kteří čekali na zastávce před studentskou kolejí; kolem kráčel třetí, s pletí ještě o něco tmavší, a s rozzářenou tváří a sněhobílým úsměvem se dvojice zeptal: "kam jedete, cernosíí..."

Společensky znavený chlápek v montérkách zase tenkrát udržoval v napětí celý autobus tím, jak v opileckém spánku balancoval na sedadle. Šlo mu to fantasticky, i když jeho náklon do uličky tvořil často úhel více než devadesátistupňový. Všichni ostatní pasažéři civěli jen na něj a těšili se na proslulé rigoly pod železničním viaduktem. Zklamáni určitě nebyli: jedna pecka do kokosu o okenní sklo, druhá o podlahu. Autobus řičel nadšením a vytvořil se v něm rázem skvělý kolektiv.

Určitě by nalezl i jiné staré známé, ale jeho pozornost se náhle upřela jiným směrem: věděl totiž, že právě teď by měl najet k zastávce prázdný vůz. Ostatní čekající však zjevně taky nepatřili k začátečníkům: ani po několika minutách nezaznamenal žádné netrpělivé podupávání, nervózní pohledy na hodinky, skřeky a spílání. Hlouček tiše stál a vysloužil si tím jeho obdiv. On sám jízdní řád zásadně nebral v úvahu; věděl, že může být pouze zklamán.

Pochopil, že už asi neuvidí nic zajímavého. Pomalu zhasil cigaretu, nastartoval a rozsvítil světla. Autobus se zvolna vykolébal z odstavné plochy.

Mlha

Držel volant jednou rukou, roztržitě si pohvizdoval a čas od času pohlédl úkosem na zamračené nebe. Pneumatiky jeho vozu stačily právě tak na suchý asfalt; déšť nebo sníh představovaly to poslední, co by v této chvíli potřeboval.

Byla to zcela obvyklá ironie osudu; právě on, který miloval silné vozy a ve službách různých firem s nimi najezdil desítky tisíc kilometrů, vlastnil oježděnou popelnici tuzemské výroby. Ve své době to sice bylo dobré a rychlé auto, dobře prodejné i v zahraničí (překotný ústup ze slávy zaznamenal náš automobilový průmysl až o několik let později) a ještě před pár lety si to ochotně rozdalo s lecjakým jiným vehiklem, pokud to nebylo něco obzvlášť extra, jenže... postupné napřimování silnic a především záplava zahraničních výrobků ho pomalu zbavila konkurenceschopnosti. Navíc se zdálo, že i motor nějak ztrácí dech a jeho výkonnost klesá.

Upřímně řečeno, ani on už nepatřil mezi mladé ztřeštěnce. Přesto někdy nostalgicky zavzpomínal na doby, kdy se jen tak projížděl po okreskách a provokoval mnohem silnější protivníky. Základní schéma bylo vždy stejné: o málo vyšší rychlostí se dotáhl za vyhlédnutou oběť, pověsil se za ni a tu a tam vykoukl vlevo, aby naznačil snahu o předjetí. Dojetý řidič obvykle chvíli studoval v zrcátku otlučenou masku se čtyřmi reflektory a pak usoudil, že být předjet něčím podobným představuje příliš velkou urážku; prakticky každý brzy výrazně zrychlil. Pak se nějakou dobu nedělo nic a nakonec přišel okamžik, na který se nejvíce těšil: ten před ním pohlédl znovu do zrcátka a zjistil, že je tam stále otlučená maska se čtyřmi reflektory. Několikrát se mu poštěstilo zachytit přímé projevy úleku...

Vše patřilo minulosti. Teď byl většinou bit jak žito a zbytky sebevědomí zachraňoval na několika důvěrně známých obtížných úsecích, kde dokázal technický handicap vyrovnávat řidičským uměním. Začínal chápat, jak trapně si museli připadat naši reprezentanti na různých soutěžích v zahraničí, i když tisk vždycky nadšeně opěvoval úspěchy ve třídě.

Další ránu si zasadil vlastně sám. Služební vozy, které sedlal, mu splňovaly veškeré nároky a představy. Když pak usedal do svého vlastního přibližovadla, míval pocit, že drží místo volantu opratě. Postupně prošel stavem zděšení, znechucení, nenávisti a nakonec (především díky své finanční situaci) tupé rezignace. Zábavu si hledal jinde a jezdil, jen když musel.

Jak to tak vypadalo, jeho auto rezignovalo taky.

Měl před sebou ještě zhruba dvě stovky kilometrů, což znamenalo něco kolem tří hodin jízdy. Motor běžel pravidelně, ručička rychloměru spočívala na devadesátce, topení jakžtakž fungovalo; ke stížnostem nebyl důvod. Držel volant jednou rukou, pohvizdoval si a těšil se na vanu s horkou vodou, na studené pivo a rozečtený Kontrapunkt; může-li i skladník číst Vergilia v originále, proč by nemohl šoféra zaujmout Huxley? Ušklíbl se, když si představil, jak by asi panáci, které čas od času vozil, zírali na jeho knihovnu.

Nebe bylo stále zatažené a kvapem se blížil soumrak. Silnice se vyhoupla na horizont a stočila se vpravo po vrstevnici. Podíval se doleva a zaklel; v údolí pod ním se válela špinavě šedá peřina.

Neměl mlhu rád.

Světla jeho vozidla nepatřila zrovna k nejsilnějším a ani jeho oči nebyly dvakrát skvělé; v noci nebo v dešti často podlehl iluzím a viděl neexistující překážky, zatáčky a křižovatky. V mlze měl navíc pocit nepochopitelné tísně a beznaděje. Kromě toho už viděl příliš mnoho aut bez světel, bezohledných řidičů a špatně značených silnic na to, aby zůstal úplně klidný.

Nebyl klidný.

Silnice klesala a viditelnost rovněž. Rozsvítil světla a snížil rychlost na osmdesátku; podle jeho odhadu to bylo tak akorát.

O minutu později se do mlhy ponořil úplně.

Jeho svět se zredukoval na matně osvětlenou palubní desku a šedý tunel o délce několika málo desítek metrů. Upřeně a soustředěně zíral před sebe. Levý okraj silnice prakticky neviděl, předměty vpravo nabíraly konkrétní tvary jen na několik sekund. Přesto se orientoval poměrně dobře a udržoval původní rychlost; tíseň se zvolna rozplývala. Začal si znovu pohvizdovat. V šedivém tunelu před ním se rychle přelévaly stíny. Jeden z nich zůstával stále stejný. Napjal zrak a postupně rozeznal nažloutlý stříkanec vpředu a nepatrný červený bod ve tmavé plošce. Přestal s hvízdáním; tušil komplikace.

Za několik okamžiků se stín vyloupl z mlhy a nabyl konkrétní podobu: starý náklaďák, omlácený a špinavý, nedostatečně osvětlený jediným červeným světlem nad nečitelnou poznávací značkou. Sunul se vpřed slabou sedmdesátkou a rychleji jet pravděpodobně nemohl. Zdržoval a bylo nutno ho předjet. Řešení jasné, žádný problém.

Otázka zněla: jak?

Po téhle silnici jel naposled před víc jak deseti lety a už dávno si ji nepamatoval. Na pokus naslepo neměla jeho kára dostatečné zrychlení; provoz v protisměru byl sice téméř nulový, ale spolehnout se na to nemohl. Potřeboval vidět dopředu.

Neviděl nic.

Zařadil trojku a najel trochu vlevo. Kalně žluté světlo reflektorů náklaďáku se odráželo od šedivé zdi, ze které vyskakovaly koruny stromů. Právě když se rozhodl riskovat, objevila se vpravo značka informující o dvoukilometrovém úseku zatáček.

Zařadil znovu čtyřku a vrátil se zpět na pravou stranu.

Dřepět v audině nebo aspoň v tom pitomým favoritu, jsem už dávno fuč, pomyslel si otráveně. V týhle kisně je z toho hnedka rébus. Kdyby mi ten trouba aspoň ukázal! Taky by ho neubylo, musí mě přece vidět... pokud má ovšem takovej luskus jako zrcadlo; podle toho, jak je vymustrovanej vzádu, je dost divný, že má vůbec kola a motor. Nebo mi třeba už ukazoval, ale nejdou mu blinkry.

Začal k náklaďáku pociťovat nechuť.

Autoru dopravního značení patrně na pár metrech nezáleželo; ujel skoro čtyři kilometry, než se silnice přestala kroutit jako had. Mezitím se už úplně setmělo a vidět nebylo skoro nic.

Zuřivě namáhal paměť a snažil se rozpomenout na to, jak silnice v příštím úseku vypadá. Před lety tu jezdil pravidelně, ale teď byl zcela mimo mísu; nic nepoznával, nic si nepamatoval. Slabě se mu vtírala vzpomínka na zemědělskou usedlost mezi dvěma mírnými zatáčkami, za kterou přijde relativně delší rovinka s klesáním. Jist si ale nebyl.

Když ze tmy skutečně vyhupla tmavá brána velkého statku, málem zapomněl zareagovat. Trochu zvolnil a pustil náklaďák dopředu, aby získal místo na rozjetí. Pak zařadil trojku a šlápl na plynový pedál. Silnice se mezitím sklonila ze svahu a náklaďák také trochu zrychlil; přesto se k němu blížil poměrně slušným tempem. Vypadalo to nadějně. Zapjal levý ukazatel směru, vysunul se vlevo a chystal se přeřadit.

V protisměru se oblevilo bledé světlo.

Zaklel a levou nohou prudce přibrzdil; pravačkou ubral jen nepatrně, aby motor neztratil zbytečně otáčky pro případ druhého pokusu; podvědomě ale tušil, že pro tento okamžik skončil.

Nemýlil se.

Když jej protijedoucí kamión minul (ulevil si na jeho adresu několika zvlášť vybranými slovy), objevila se vpravo dalšítrojúhelníková značka s dodatkovou tabulkou a silnice se znovu začala svíjet jak epileptik. Odtroubeno.

Jeho antipatie k náklaďáku výrazně vzrostla.

K zatáčkám se tentokrát přidalo stoupání a ta ohava před ním zvolnila; musel řadit na dvojku a přitom klel už zcela bez zábran. Náhodný pohled na zápěstí ho informoval o tom, že jeho utrpení trvá už víc jak půlhodinu; začínalo mu docházet, že do vany vleze mnohem později, než předpokládal.

Několikrát se vysunul do levé poloviny vozovky, ale bylo to jen plané gesto; v tomto úseku se prostě předjíždět nedalo.

Zcela podvědomě občas kontroloval situaci za sebou. Až dosud tam nebylo nic k vidění; teď však rozeznal světla dalšího vozu.

Tak poď do houfu, kámo, tady si teda užiješ, pomyslel si chmurně.

Světla za ním byla ostrá, obdélníková a nízko posazená. Několik zatáček zůstala v závěsu, patrně držena na uzdě plnou středovou čarou. Pak se náhle vymrštila vlevo.

Spořádaně zvolnil a pustil vetřelce před sebe.

Byl to nízký sportovní vůz s belgickou poznávací značkou a vypadal značně živě; ihned za další zatáčkou opět odskočil vlevo a odsvištěl do tmy, čára nečára.

Měl pocit, že stojí.

To se ti to machruje, kreténe, s dvoulitrákem pod haubnou, pomyslel si vztekle; pak si náhle uvědomil, že mluví nahlas. Chtěl bych tě vidět v těchhle neckách, šašku, to by sis tak nepískal.

Jenže v těch neckách sedím já.

Stoupání pozvolna končilo a náklaďák znovu zrychloval. Řadil za tři, po chvíli dokonce za čtyři. Manipuloval řadící pákou zcela mechanicky. Jeho zlost už nadzvedávala pojistnou záklopku a začínal dělat chyby. Když se plná čára změnila na přerušovanou, zařadil znovu trojku (tentokrát surově razantním trhnutím) a vyrazil vlevo; neuvědomil si, že motor jeho auta už v této situaci není schopen výraznějšího zrychlení a že během řazení ztratil na rychlosti. Výsledkem manévru bylo jen to, že se s motorem řvoucím nad únosnou mez pohyboval v levém pruhu zhruba dest metrů za náklaďákem, aniž by se k němu přiblížil. Bylo to naprosto beznadějné; přesto trvalo několik desítek sekund, než se vzdal.

Ty parchante zasranej, ty to snad děláš schválně... to by se fakt jeden zcvoknul, já ho prostě nepředjedu, šmejda mizernýho... tuhle kraksnu už bych ale taky měl poslat do prdele, hrabe se jak s hnojem... když vidim, tak nemůžu, když můžu, tak nevidim, když můžu a vidim, jede ňákej čurák proti... a nakonec ta svině eště zrychluje... copak nevidíš, že mě zdržuješ, dacane... je to jasný, děláš to schválně... teď tě dostat do ruky, ty vopičáku špinavej, to by ses sakra divil...

Tabule se šikmými pruhy upozorňovaly na blížící se železniční přejezd. Mlátil dlaní do volantu, hulákal a střídavě kmitající červená světla málem přehlédl; tím spíš, že brzdová světla náklaďáku pravděpodobně nesvítila...

*****

"Vážení televizní diváci, věnujte prosím pozornost mimořádné pátrací relaci. V katastru obce Dolnířov došlo v blízkosti železničního přejezdu k závažnému trestnému činu, jehož obětí se stal dvaapadesátiletý řidič nákladního auta značky Praga V3S, státní poznávací značky... Kdokoliv z vás by mohl podat informace týkající se tohoto otřesného případu, může tak učinit na kterémkoliv oddělení..."

Silvestr

Zcela mechanicky žvýkala chlebíček a snažila se neposlouchat nafoukanou kreaturu, která měla mimo jiné tu chybu, že byla jejím manželem. Jak ona, tak i další čtyři posluchači nemohli být považováni za střizlivé ani při nejlepší vůli, ovšem Libor zářil jako supernova. Protivně nahlas omílal své úvahy, točící se převážně kolem špičkových kvalit jistého Libora, a zcela mu unikalo, že ostatním už pomaloučku prolézá krkem.

Seděli v rozlehlém obýváku u Kamila, urostlého atleta, který se jí docela líbil; kdyby nebyla tak plachá a slušně vychovaná, kdyby si ji vůbec někdy všiml jako ženy, kdyby na něm nebyla neustále přilepená nějaká zářivá milenka, kdoví... věděla ovšem bezpečně, že tyto neškodné úvahy zůstanou vždycky právě jen neškodnými úvahami. Nicméně byla vždycky potěšena, když se vyskytoval v jejím okruhu, a jen díky němu se odhodlala trávit letošního Silvestra jinak, než u televize.

Kamil se naklonil nad stůl a coby pozorný hostitel doléval skleničky; postřehl její znechucení a spiklenecky se na ni zazubil. Usmála se v odpověď až příliš vřele, ale ihned se zděsila a vrhla polekaný pohled na ostatní. Naštěstí si jí nikdo nevšímal. Kamilova momentální přítelkyně nezakrytě zívala, Frank přes její rameno pokukoval po televizi a jeho plavovlasá a půvabná žena Daniela měla oči zavřené; vypadala, jako když poslouchá, ale patrně podřimovala. A její vlastní drahý manžel žvanil a žvanil.

Kamil se znovu posadil a uchopil sklenici. Natáhla se pro svou a vzpomněla si přitom na půlnoční přípitek a nezbytné polibky: zdálo se jí to, nebo opravdu byla v tom Kamilově stopa vřelosti...

Sešlost se nijak nelišila od jiných part pro tyto příležitosti: obyvatelé tří bytů na jednom patře a ratolesti u babiček. Franka znala zběžně, s Danielou občas poklábosila o dětech, jméno Kamilovy přítelkyně ani nestálo za zapamatování, obměna byla příliš rychlá. Ani Kamila vlastně neznala, pouze ji zneklidňoval. Byla vždycky tichá, neprůbojná a absolutně věrná, ale s Kamilem...

Vytrhla se z myšlenek, které začínaly nabírat směr příliš znepokojivý, a po dlouhé době se soustředila opět na Liborův monolog. Na obrazovce se právě poněkud odkládalo šatstvo a prádlo a Libora to inspirovalo k rozpravě o sexu, technice lásky a podobně. Téma v kombinaci s vypravěčem ji rozladilo; její drahý pan choť totiž (zcela v rozporu s tím, co právě blábolil jazykem již poněkud ztěžklým) nebyl zdaleka ideálním partnerem. Méně poddajná žena už by asi mnohokrát důrazně protestovala; ona však zatím nesebrala nikdy dost odvahy.

Tentokrát však měla dost upito a zábrany se kdesi pozdržely. Když už Liborovo cancání (právě se zaobíral milostnou předehrou a jejím významem) překročilo mez snesitelnosti, neudržela se a zeptala se ho, kde proboha získává ty zkušenosti, když je ke své vlastní ženě něžný jako parní mlátička a milostná předehra v jeho podání představuje asi dvacetivteřinovou sekvenci. Vznikla z toho nejprudší hádka v historii jejich osmiletého manželství; nakonec se rozplakala a utekla domů.

Když mnohem později zaslechla v polospánku rachocení zámku, klapnutí dveří a pak šum sprchy, byl už její hněv pryč; dokonce se cítila trochu provinile. Neměla však proč, byla přece v právu. Rozhodla se, že se Libor žádných omluv nedočká. Čekala se zavřenýma očima a zvolna klouzala zpět do spánku; šelest odhrnované přikrývky už téměř nevnímala, stejně jako slabou vůni kolínské, kterou mu kdysi věnovala a kterou moc nepoužíval. Patrně snaha o smír, napadlo ji.

Dotyky dlouho registrovala jen na pozadí, pak ji však zaujala jejich nezvyklost. Ještě nikdy k ní nebyl takhle něžný... a takhle už teprve ne... a tohle ještě nezkusila vůbec...

Pak se náhle ocitla ve vlnách, které jí až dosud zůstávaly odepřeny. To poznání ji fascinovalo, tím spíš, že těžké zbraně v téhle bitvě zatím nezasáhly; ještě stále to byla hra, hra jazyka, prstů a dlaní, jen hra... ale krásná... moc... proboha...

Vracela se jen zvolna, pomalu se uvolňovala, s trochou studu si uvědomovala své steny, vzdechy a nehty zaryté do dlaní. Bylo to krásné, neskutečně krásné; náhle cítila potřebu omluvit se za svůj slovní útok, i když, na druhou stranu, nebýt té hádky...

"Miláčku můj, odpusť mi, takové to ještě nikdy nebylo..." zašeptala tiše.

"Tomu docela věřím," odpověděl hlas, který nepatřil Liborovi.

Její úlek trval věčnost a během té doby cítila, jak se její osobnost s rachotem tříští na dvě části: zděšenou moralistku a náhle probuzenou, opravdovou ženu.

"Všichni jsou jak dogy," pokračoval ten hlas s pobaveným nádechem, "chrápou a klíče vypadly Liborovi z kapsy. Příležitosti je potřeba využívat, moc jich v životě není... nebo toho lituješ?"

Lituju! Lituju, protože se chovám jako kurva, ještě hůř, kdejaká šlapka ze Skořepky je proti mně charakter... naříkala moralistka, ale probuzená žena jen zavrtěla hlavou, její ruce objaly cizí šíji a rty umlčely ta sarkastická ústa...

Něžná ústa plavovlasé Daniely.